Odstrašující případ Oswald Spengler

Knihu Oswalda Spenglera Zánik Západu lze považovat za pozoruhodnou literární kuriozitu. Jen stěží je však možné přistoupit na tvrzení, že bychom si dnes dílo německého autora měli připomínat jako podnětný příspěvek do diskuse o povaze moderního světa. V tomto ohledu totiž Spengler představuje spíše odstrašující případ.

László Bogár ve svém článku Západní civilizace po staletí upadá, Bohumil Studýnka ve svém Západní civilizace se neustále obnovuje a Roman Joch ve svém Ztratil Západ víru ve své civilizační vědomí a poslání? ke Spenglerovi a jeho Zániku Západu (1918, 1922) přistupují s různou mírou kritičnosti, shodují se však, že odkaz německého myslitele si zaslouží pozornost.

Konkrétní důvody, proč se dnes ke Spenglerovi vracet, formulují zejména Bogár a Joch. Bogárovi se zamlouvá zejména Spenglerova kritika vyprázdněnosti moderního Západu, Joch zase oceňuje jeho důraz na koncept civilizace jako klíčové jednotky dějin. Ani jeden z těchto argumentů ovšem nelze považovat za dostatečně přesvědčivý.

Absence originality

V případě Bogárem zdůrazňované vyprázdněnosti Západu je otázkou, co by v rámci Spenglerova výkladu mělo zaujmout. Spenglerova kritika například moderního životního stylu reprezentovaného světovými městy, nadvládou masy či dominancí peněz, je totiž jen variací na německé vymezení „kultury“ vůči „civilizaci“, v němž se první pojem týká autentických hodnot, zatímco druhý pouze povrchní sféry lidského života. (Podobně by bylo možné připomenout například Tönniesovo rozlišení „pospolitosti“ a „společnosti“.)

Spengler tedy nepřichází s ničím originálním. O podnětnosti Spenglerovy kritiky Západu příliš nesvědčí ani jeho pojetí dějin jako vývoje jednotlivých kulturních forem, jež podobně jako biologické organismy procházejí životními cykly.

Takový pohled, rovněž nijak původní, totiž vede ke konstatování, že náš úpadek je nevyhnutelný. Spenglerův odkaz je tak zároveň spojen s kulturním pesimismem, ve kterém lze jen stěží hledat inspiraci.

Překonaný přístup

Roman Joch si je nepřijatelnosti Spenglerova pesimistického přístupu vědom, a význam jeho díla proto omezuje na zdůraznění nutnosti nahlížet dnešní svět nikoliv pohledem jednotlivých národů, nýbrž perspektivou celých civilizací.

V tom má Joch zčásti pravdu, neboť Spengler je skutečně řazen mezi autory, kteří se do rozvíjení pojmu civilizace výrazně zapojili. Jeho výklad je ovšem natolik zatížen zmíněnými představami kulturních cyklů, že v rámci tohoto proudu myšlení představuje spíše kuriozitu, která sice může být pozoruhodná, nikoliv však nosná. Spenglera proto lze považovat za dávno překonaného.

Je-li řeč o rozvoji konceptu civilizace v prvních desetiletích 20. století, mnohem přínosnější jsou dnes považované jednak díla francouzských sociologů Marcela Mausse (1872–1950) a Emila Durkheima, (1858–1917) jednak komparace „kulturních světů“ německého myslitele Maxe Webera (1864–1920).

V současnosti se v této oblasti navíc prosazují další koncepce – například izraelského sociologa Šmuela N. Eisenstadta (1923–2010) spojená s pojmem „rozmanitých modernit“ (multiple modernities) –, jež se snaží vztah modernity a civilizace nově promýšlet. S konzervativním pohledem, který Joch s odkazem na Spenglera rozvíjí, už tedy při pochopení moderního světa nevystačíme.

Povrchní kritika modernity

Nabízí se proto otázka, co výjimečného ze Spenglera zbylo. Pokud Spenglerovy úvahy o moderním světě v něčem skutečně vynikají, pak především v tom, že se staly určitým vzorem pro povrchní a prvoplánovou kritiku různých kulturních a politických aspektů modernity. Spengler v tomto ohledu dodnes imponuje všelijakým radikálům, o čemž v roce 2008 výstižně pojednal Břetislav Horyna v komentáři Kdo vyje s vlky čili Filozofie postranních myšlenek.

Spengler by tedy měl být především odstrašujícím případem. Nejde přitom jen o to, že by jeho odkaz byl „zneužíván ve válce propagand“, jak se domnívá Bohumil Studýnka. Problém je v tom, že už samo Spenglerovo dílo reprezentuje přístup, který snahu o poctivou analýzu současného světa podrývá.

Spenglerovi, nepochybně ovlivněnému společenskými náladami vládnoucími v tehdejším Německu, šlo totiž v první řadě o co nejpůsobivější vylíčení úpadkového rázu moderní doby. Celá jeho koncepce dějin pak budí dojem, že má tento motiv – pocit osudové krize našeho světa a jeho hodnot – jen účelově podepřít a umocnit.

Český kontext

V kontextu českého prostředí lze připomenout, že Spengler byl u nás v minulosti především odmítán. Vůči Spenglerovu poválečnému hlásání definitivního úpadku se ve své práci z roku 1925 Světová revoluce ohradil již Tomáš G. Masaryk. K jeho kritice se později přidal také filozof Jan Patočka, jenž v nekrologu Spengler z roku 1936 konstatoval, že byl pouhým literátem, který rezignoval na skutečnou společenskou odpovědnost a při prosazování vlastních vizí těžil z pohnuté atmosféry své doby.

Dnes se však zdá, že Spengler neodrazuje, nýbrž spíše láká. Jeho přitažlivost se mimo jiné odráží ve stále populárnějších úvahách například o civilizačních krizích, kolapsech či úpadcích. Skutečnost, že si Spenglera připomínáme a že se dokonce s jeho představou „zániku Západu“ ztotožňujeme, rovněž svědčí o tom, že v soudobém myšlení chybí sice kritické, ale zároveň pozitivní a konstruktivní uvažování o moderních hodnotách, jež bylo vlastní jak Masarykovi, tak Patočkovi.

Co si tedy s rostoucí oblibou Spenglerova odkazu počít? Nezbývá než ji uchopit pozitivně, jako výzvu pro ty, kteří spenglerovské vidění světa odmítají a pro něž moderní hodnoty představují nikoliv známku úpadku, nýbrž autentické kulturní vize, jež je třeba artikulovat a rozvíjet.