Odstranění atomové bomby rozumem zatím nemá politickou odezvu

V roce 1953 ukazovala ručička na Doomsday Clock, hodinách, jež odměřují čas do konce světa, dvě minuty do půlnoci. Příčinou vzniku tohoto ukazatele hrozby zkázy v roce 1947 byl vynález a zkoušky jaderných zbraní, počátek studené války a fakt, že poprvé v dějinách člověk disponuje silou schopnou zničit svět.

Ručičku „apokalyptických hodin“ jako symbolické varování od té doby nastavuje skupina „atomových“ vědců, podle aktuální geopolitické situace. Ačkoli hodiny ukazovaly i 17 minut před půlnocí, na začátku roku 2018 byl čas nastaven opět na kritické dvě minuty před ní. Je hořkou pravdou, že za uplynulých 60 let se nenašlo žádné východisko a nad lidstvem stále visí Damoklův meč.

Nesnadné řešení

Situace mezi USA a Severní Koreou je vypjatá. Severní Korea zkouší rakety, aby ukázala ochotu bránit jadernou zbraní svou nedotknutelnost. Lídři obou zemí Kim Čong-un a Donald Trump se předhánějí ve snadnosti přístupu k „červenému tlačítku“ pro odpálení raket. Jaderná energie a následky jejích explozí se staly privilegovaným předmětem nejen jaderných fyziků, ale i vědců z různých oborů, například biologie či medicíny.

Od přírodních věd lze očekávat jen technická řešení či výzkum důsledků – žádná nenabízí vodítko, jak překonat hrozbu totální zkázy. Řešení není jednoduché a je podmíněno jak politickou vůlí, tak zralým a rozumovým překonáním jaderného šílenství, jemuž lidstvo propadlo. K objasnění toho, proč do této situace dospělo, je třeba klást správné otázky, jež pomáhá hledat především filozofie.

Snahu o filozofické uchopení nebezpečí, jež představuje atomová bomba, odstartoval v roce 1957 německý filozof Karl Jaspers (1883–1969), známý též knihou Otázka viny, zveřejněním své knihy Atomová bomba a budoucnost lidstva. Politické vědomí v naší době. Šedesát let poté, co byla poprvé vydána, vyšel její český překlad, což je příležitost k zamyšlení nad změnou světové situace za tuto dobu.

Pro širokou veřejnost

Jaspers napsal svou knihu ve druhé polovině padesátých let, kdy lidstvo ze sebe sotva setřáslo hrůzy druhé světové války. Tehdy vznikla nová tíživá situace ohrožující svět a podle Jasperse horší než obě světové války, protože atomová bomba lidstvo staví před „novou skutkovou podstatu“: „Buď celé lidstvo fyzicky zanikne, nebo se člověk ve svém mravně-politickém stavu změní.“

Podnětem pro tuto knihu o atomové bombě byla Jaspersova rozhlasová přednáška v roce 1956. Vzhledem k aktuálnosti tématu mu tehdy přišlo mnoho dotazů a reakcí, z nichž některé uvádí. Nejde tedy o hloubání filozofa, ale o dialog Jasperse a čtenáře. Jaspers nechtěl být prorokem, ale analyzovat politické vědomí tehdejší doby. Své argumenty dokládá výroky politiků, fyziků a odborníků, ale nepíše pro odbornou veřejnost ani pro filozofy, nýbrž pro širokou veřejnost.

Jaspers uvažoval, jestli a jak je možné překonat patovou situaci. Jeho úvahy se jeví jednoduché, ale vzhledem k potenciálnímu nebezpečí je jednoduchý návrh více než obtížný. Možná natolik, že se lidstvo vydá „snazší“ cestou zkázy. Jaspers předpokládal, že s koncem studené války nebezpečí představované atomovou bombou nepomine. Za nereálnou považoval ani možnost, že by se všechny země, jež disponují jadernými zbraněmi, jich vzdaly.

Mezní situace

Před 60 lety byla situace jiná – jediné země, jež vlastnily zbraň hromadného ničení, byly USA (1945), Sovětský svaz (1949) a Velká Británie (1952). Jaspersovu předpověď, že k překonání atomové bomby nepomůže omezení počtu jaderných zbraní, potvrdily smlouvy SALT I, II ani pozdější START. Žádná velmoc se nevzdá nejsilnější zbraně na světě, neboť v případě konfliktu by státy atomovou bombu znovu vyrobily. Jedinou možností, jak zamezit jejímu použití, je podle Jasperse trvalý světový mír.

A domnívá se, že by k němu musely být splněny tři podmínky. První by v padesátých letech bylo ukončení kolonialismu – narušení suverenity kolonizovaných států. Od té doby se sice dekolonizace odehrála, ale kolonizované země zůstaly v nerovném postavení v podobě ekonomické závislosti a dluhových pastí nadnárodních organizací. Pokračují i vojenské intervence velmocí USA a Ruska, které brání mírovým jednáním. Tato podmínka tedy dodnes splněna nebyla.

Druhým aspektem, jejž Jaspers považoval za překážku k trvalému míru, byl totalitarismus – ve třicátých letech se ostře vymezil vůči nacismu. Období druhé světové války bylo pro Jasperse obtížné také proto, že jeho manželka byla židovka. Zkušenost obou světových válek a původní povolání psychiatra ho pak přiměly promýšlet to, co nazval mezní situace.

V centru Jaspersovy existenciální filozofie stojí jedinec, jehož úkolem je stávat se sebou samým mezními situacemi. Za ně Jaspers označoval prožitky, za nichž člověk „narazí na zeď a ztroskotá“, například smrt blízkého, vina i nebezpečí, jež představuje atomová bomba. Záleží na každém, jak se v této mezní situaci zachová a zda v úkolu přežít obstojí, nebo selže: „Buď člověk svobodou doroste sám k sobě a nepřestane v napětí takového růstu, nebo přijde o své právo žít. Musí být svého života hoden, nebo se zničí.“

Trvalý mír

Jaspersův nesouhlas s jakýmkoli totalitarismem se ukázal i v padesátých letech – kritizoval ideologii marxismu v Rusku. Tržní liberalismus za nebezpečný nepovažoval. Byl přesvědčen, že kapitalismus není ideologie. V začínající zlaté éře Západu považoval liberální demokracii za neproblematickou a podobně jako o několik desetiletí později americký politolog Francis Fukuyama za nejlepší politický systém, vyvrcholení a „konec dějin“. Na rozdíl od něho však dnes víme, že i ji mohou sužovat problémy.

Jaspers svou knihu zveřejnil čtyři roky poté, co Sovětský svaz vyvinul vodíkovou bombu, čímž předstihl USA, a bylo zřejmé, že je pro Západ stále nebezpečnější. Z dnešního hlediska lze tvrdit, že marxismus, jenž se Jaspersovi jevil nebezpečnou ideologií, byl poražen, ale hlásí se jiné ideologie, například nacionalismu, autoritářství nebo islamismu.

Třetí podmínkou, jež podle Jasperse musí být splněna, aby bylo možné uvažovat o trvalém míru, je proměna člověka. Zdá se sice značně abstraktní a naivní, ale Jaspers ji založil na podstatě člověka samého – na rozumu. Apeluje na něj, neboť pouze rozumná vyjednávání prostřednictvím rozumné komunikace vedou k trvalému míru.

Záchrana lidstva rozumem se jeví utopická, pokud by byla chápána pouze na úrovni jednotlivce, proto Jaspers nabádá, aby se každý účastnil politiky. Jeho filozofie se tedy protíná s politikou rozumu a demokracií: „Demokracie je nejméně špatná forma státu, protože je pro nás jedinou viditelnou a myslitelnou cestou, která růstem rozumu v národech přináší šance pro nevídaná zlepšení.“

Výzva do budoucna

Zdá se, že dnes je lidstvo ve větším klidu než v padesátých letech. Studená válka skončila, lidstvo znovu propadlo „politice čekání a přihlížení“ a nechalo se ukolébat každodenností, což občas naruší zpráva o zkoušce jaderných zbraní nebo karikatura zlehčující nebezpečí. Tato situace překvapuje, protože apokalyptické hodiny od roku 2007 neukazují pouze nebezpečí atomového výbuchu, ale i „ekologické bomby“ – globální klimatické změny.

Jaspersův přínos spočívá především v tom, že se pokusil uplatnit rozum ve světovém řádu, ale jeho „filozofie rozumu“ má i slabinu – západní rozum je univerzální. Navzdory tomu je třeba o univerzalitu usilovat, protože bez jednoty na světové úrovni nelze překonat hrozbu zničení celého lidstva jadernou bombou nebo ekologickou katastrofou.

Jaspersova ostražitost vůči přílišné technizaci či masovosti je výzvou do budoucna – drony, robotizace, vývoj nových zbraní jsou potenciální „bomby“, s nimiž se lidstvo bude v příštích desetiletích potýkat. Odstranění atomové bomby rozumem zatím nemá politickou odezvu, ale směr naznačený Jaspersem je správný. Klimatické změny a stále častější přírodní katastrofy nakonec globální společenství donutí k akci, neboť, jak se vyjádřil Jaspers: „Totální ohrožení, plodí totální záchranu.“