Lidovky.cz

Odlidštěný svět, kde každá vzpomínka či památeční předmět je na obtíž

  18:43
Německý spisovatel Winfried Georg Sebald (1944–2001) v souboru esejů Campo Santo ukazuje, že vítězové píšou nejen historii.

Pohled na trosky v drážďanské ulici Prager Strasse z věže radnice v roce 1945. foto: Reuters

Heslo, že historii vždy píšou vítězové, zná každý. Německý spisovatel Winfried Georg Sebald (1944–2001) v souboru esejů Campo Santo ukazuje, že nejen historii. V eseji Mezi dějinami a přírodní historií s podtitulem O literárním popisu úplného zničení se vrací na konec druhé světové války, kdy Spojenci bombardovali německá města:

„Nedostatek literárních svědectví, z nichž by bylo možné se něco o rozsahu a důsledcích tohoto ničení dozvědět, který je později narozeným tak nápadný, zatímco všichni poškození z té doby zjevně takovou potřebu vzpomínek nepociťovali, je o to podivnější, že v komentářích k vývoji západoněmecké literatury se hodně mluví o takzvané literatuře ruin a trosek (Trümmerliteratur).“

Sebald upozorňuje, že v literatuře ruin a trosek se píše pouze o „osobních záležitostech“, zatímco panoramatický záběr na život na konci války a těsně po něm v Německu schází. Umění primárně neslouží k zaznamenávání faktografických detailů, ale má být odvážné, a nemělo by smlčovat nebo retušovat podstatné.

Sugestivní otázky

Musíme si uvědomit, jak toto bombardování muselo na Němce dolehnout, stejně jako na Japonce svržení atomových bomb… A můžeme přidat i historickou záležitost z našeho území – odsun Němců „domů do Říše“. Asi není divu, že o těchto dějinných okamžicích ti, kterých se to týkalo, bezprostředně poté příliš nepsali. Za prvé měli jiné starosti, za druhé pro ně bylo těžké přijmout prudké změny. Ti, kdo měli zvítězit a dominovat, byli najednou poraženi, a navíc často potupeni.

Z dnešního pohledu bývá tendence nahlížet všechno to jako nadbytečné. Musela být německá města bombardována? Musely být na Japonsko svrženy atomové bomby? Museli být Němci vyhnáni ze Sudet, navíc když teď vidíme, že jsou vylidněná území nanic, pokud ne rovnou na obtíž? Zní hezky humanisticky, když se na tyto sugestivní otázky odpoví nikoli. Jenže kdo se dokáže vžít do těch, kteří několik let bojovali proti Hitlerovi a Ose a měli neodkladný pocit, že taková bestie musí být doražena, aby nebylo žádných pochyb?

Musela být německá města bombardována? Musely být na Japonsko svrženy atomové bomby? Museli být Němci vyhnáni ze Sudet, navíc když teď vidíme, že jsou vylidněná území nanic, pokud ne rovnou na obtíž? Zní hezky humanisticky, když se na tyto sugestivní otázky odpoví nikoli. Jenže kdo se dokáže vžít do těch, kteří několik let bojovali proti Hitlerovi a Ose a měli neodkladný pocit, že taková bestie musí být doražena, aby nebylo žádných pochyb?

Se Sebaldem lze nicméně souhlasit, protože německé mlčení se hlučně odráží od dlouhé řady románů a filmů britských či amerických tvůrců, nemluvě o ruských či sovětských. To se týká rovněž české literatury a filmu, neboť jsme byli na vítězné straně. Přitom německé mlčení jsme zažili i v osobní rovině od někoho, kdo získal Nobelovu cenu za literaturu a kdo slovem zrovna nešetřil – od Güntera Grasse (1927–2015).

Napsal fantastický Plechový bubínek, stal se spisovatelskou institucí, ale teprve na sklonku života připustil, že jako mladičký, údajně především proto, aby mohl odejít z domova, vstoupil do WaffenSS. V eseji Pojetí smutku Sebald ovšem podrobuje zkoumání jiné retušování tohoto velikána – v Aus dem Tagebuch einer Schnecke (Z deníku hlemýždě) zachycujícím jeho zapojení do předvolební kampaně sociálních demokratů v roce 1969:

„V té souvislosti je nejprve nápadné, jak rád Grass hovoří o nejstarší historii sociální demokracie, ale už nic neříká o politickém debaklu, který strana způsobila v Německu v letech po první světové válce. Tak se sice objeví August Bebel ve své zelené soustružnické zástěře a ,Ede‘ Bernstein a dozvíme se, že Willy Brandt teď vlastní stále správně jdoucí kapesní hodinky prvního vůdce strany, z čehož Grass vydestiluje hezký nátěr familiární solidarity s reprezentanty čestné minulosti; ale o Ebertovi a Noskeovi, abych uvedl dvě méně chvályhodná jména, neuslyšíme nic.“

Výběrové psaní

Zároveň Sebald neopomene zmínit, že Deník hlemýždě má kladné stránky: „A tak je literárně-politický deník k volební kampani v Německu zároveň zprávou o exodu gdaňských Židů a popisem místa, jež dodnes zůstalo v atlase díla věnovaného Gdaňsku příznačně bílé. Bez pasáží zachycujících osud pronásledované menšiny by zůstal Deník hlemýždě bezpochyby jen odtažitou, jednovrstevnou knihou.“ V literatuře se vždy vybírá, co bude zachyceno a co se pomine, ale retušování se záměrem zastírat je něčím odlišným.

Snad má někdo i pocit, že se minulost má nechat spát, případně že už o ní bylo řečeno dost, že jsme toho přejedeni… Nicméně je možné, že z odstupu bude též patrné, jak výběrově se psalo o 40 letech vlády komunistické strany u nás. O této době po listopadu 1989 rádi a obšírně mluvili především disidenti, případně exulanti, neboť obsadili archetypální pozici vítězů – alespoň tedy domnělých a dočasných –, píšících historii, zatímco komunisté či ti, kteří byli komunisty, spíše mlčeli – nebo to alespoň ze všech sil retušovali.

Je možné, že z odstupu bude též patrné, jak výběrově se psalo o 40 letech vlády komunistické strany u nás. O této době po listopadu 1989 rádi a obšírně mluvili především disidenti, případně exulanti, neboť obsadili archetypální pozici vítězů – alespoň tedy domnělých a dočasných –, píšících historii, zatímco komunisté či ti, kteří byli komunisty, spíše mlčeli – nebo to alespoň ze všech sil retušovali. Mezi těmito dvěma proudy je pak snaha o „očistnou stezku“ většinové šedé zóny.

Mezi těmito dvěma proudy je pak snaha o „očistnou stezku“ většinové šedé zóny. Tak nějak se nad těmi léty nostalgicky pousmát a říct si: zaplaťpánbůh to už máme za sebou… Na zásadní umělecké dílo, které by přineslo i pohled „poražených“ pohybujících se v troskách komunistického experimentu pořád čekáme. A je možné, že se ho rovněž nedočkáme.

Sebald žil dlouhodobě v Anglii, kde vyučoval na univerzitách. Na začátku nového století podlehl zraněním po autonehodě. Jeho posledním dílem je „pražský“ román Austerlitz. Budiž dodáno, že v roce 1999 v rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil naši zemi a ověřoval a ohledával tu fakta pro tento román. Díky překladateli Radovanu Charvátovi již byly přeloženy prozaické knihy Pocity. Závratě, Vystěhovalci, Saturnovy prstence a zmíněný román.

V nich si Sebald vytvořil svéráznou metodu, kde se mísí vzpomínky, kunsthistorická vzdělanost i cestovní záznamy a součástí textu bývají rovněž fotografie, které mají podpořit dojem dokumentu, tedy pravdivosti. Sebaldův vypravěč si důvěru snadno získá, a pokud už ji v literární hře zneužije, provádí to s takovou jemností, že na tuto „zradu“ nechá přijít samotného čtenáře, který má potom radost z odhalení. Případně tak činí s takovou virtuozitou, že si ničeho nevšimne.

Starosvětský modus

Sebaldova metoda je důsledkem skutečnosti, že se jeho vypravěči pohybují ve světě, jenž byl ve 20. století notně poškozen a zároveň se výrazně změnil kvůli technologickému pokroku. A co se týče literatury, nelze zakrýt, že ve 20. století vznikla velká díla velkých umělců. Vedle toho jsme stále víc zahlcovaní informacemi, jež z našich životů vytlačují zážitky. Čím dál víc věcí je zprostředkovaných.

Sebaldova metoda je důsledkem skutečnosti, že se jeho vypravěči pohybují ve světě, jenž byl ve 20. století notně poškozen a zároveň se výrazně změnil kvůli technologickému pokroku. V Sebaldových knihách lze často najít starosvětský modus „nevšedně vzdělaný a citlivý muž osaměle prochází krajinou“. V Campo Santo je možné objevit jeho úžasné definice.

Proto tak často lze v Sebaldových knihách najít starosvětský modus „nevšedně vzdělaný a citlivý muž osaměle prochází krajinou“. V Campo Santo je možné objevit jeho úžasné definice. Sebald v rozhovoru z roku 1993 trefně podotkl: „Mým médiem je próza, nikoli román.“ To je patrné i z Austerlitze, jenž je pozoruhodným textem, ale Sebaldův způsob přece jen příliš svazuje žánrovými pravidly. V souvislosti s výtvarníkem Janem Peterem Trippem pak podotýká:

„Tripp mi tehdy věnoval jednu svou mědirytinu, na níž je vidět duševně chorého předsedu senátu Daniela Paula Schrebera s pavoukem v hlavě – co je hroznějšího než neustále v nás zmateně přebíhající myšlenky? –, a mnohé z toho, co jsem později napsal, vychází právě z téhle mědirytiny, dokonce i způsob, jakým píšu, jak zachovávám přesnou historickou perspektivu, trpělivě vyrývám a propojuji ve stylu nature morte zdánlivě od sebe vzdálené věci.“ Tady máme Sebaldovu „nerozlišující pozornost“.

O Trippovi se píše v rovněž již do češtiny přeložené knize Byt ve venkovském domě, jež se skládá z esejů o význačných a Sebaldovi milých a blízkých umělcích. To pokračuje i v Campo Santo: najdeme zde eseje publikované od sedmdesátých let a sebrané až z pozůstalosti. Týkají se rakouského nositele Nobelovy ceny Petera Handkeho, Vladimira Nabokova, Jeana Améryho či Bruce Chatwina, autora pro změnu „pražské“ novely Utz. A hned dvakrát je tématem Franz Kafka.

Říct si svoje

Sebald prostřednictvím svého díla působí jako moudrý, mírný, vlídný člověk. Není tedy neústupně svérázný jako některé jiné umělecké osobnosti, nicméně to neznamená, že by si neuměl říct svoje:

Sebald prostřednictvím svého díla působí jako moudrý, mírný, vlídný člověk. Není tedy neústupně svérázný jako některé jiné umělecké osobnosti, nicméně to neznamená, že by si neuměl říct svoje.

„Vezmeme-li si dnes bez výběru k ruce nějakou z kafkovských studií, které vycházely od padesátých let, je až neuvěřitelné, kolik prachu a plísně se mezitím na všech těch existencialisticky, teologicky, psychoanalyticky, strukturalisticky, poststrukturalisticky, recepčně esteticky či systémově kriticky inspirovaných dílech sekundární literatury usadilo, jak fádní je na každé stránce klapot redundancí.“

To se podle Sebalda netýká knihy, jež vyšla česky jako S Kafkou do kina, jejímž autorem je Hanns Zischler, hrající ve snímku V běhu času Wima Wenderse – je to muž, jenž na začátku filmu se svým autem plnou rychlostí zajede do proudu řeky. Český divák, jenž viděl V běhu času před sametovou revolucí, musel vnímat především rozdíly mezi volností západního světa a tím, v čem žije on.

Dnes však při vnímání tohoto filmu převažuje jiný dojem – navzdory všemu jsou vzpomínky z tehdejší doby podobné, ať člověk žil na Západě, nebo na Východě. Film se totiž odehrává v prostředí malých venkovských kin, mezi nimiž ústřední dvojice kočuje. A pokud má někdo pocit, že od Kafky v kině jsme se dostali poněkud jinam, je to postup typicky sebaldovský – spojovat vzdálené a ulpívat na detailu, který celek odvede do jiné zátočiny.

Cizí vnímání

Knižní soubor Campo Santo je nazván podle čtyř textů. Ty se měly stát součástí knihy o Korsice, již Sebald kvůli Austerlitzovi odložil, ale poté mu nebyl dán dostatek času ji dokončit. V tomto svazku jsou tak Sebald-poutník a Sebald-vzdělanec, píšící eseje více odděleni. Každopádně není radno si myslet, že korsické texty budou nudnou slovní vatou opáleného tatíka. Stačí si přečíst překvapivý popis vypravěčova koupání:

V městských aglomeracích odcházejícího 20. století, kde je každý z hodiny na hodinu nahraditelný a vlastně už v okamžiku svého narození nadbytečný, je nezbytné nepřetržitě vyhazovat neužitečnou zátěž přes palubu a zapomenout na všechno, na co je člověk schopen se upamatovat, na mládí, dětství, původ, předky a prapředky. Nic nebylo Winfriedu Georgovi Sebaldovi cizejší.

„Výhled, který jsem měl před očima, jako by najednou vypadl z rámu, kymácel se a mihotal, až se ke mně svým horním okrajem o několik stupňů naklonil a o stejný kus, sám v sobě rozhoupaný a rozkolísaný, mi na dolním okraji stejně tak podklouzl a unikl. Přitom mi chvílemi připadalo, že to, co se přede mnou tak hrozivě tyčí, není výřez skutečného světa, nýbrž navenek vyhřezlý, černomodrými skvrnami podlitý obraz vnitřní slabosti, již náhle nebylo možné překonat.“

A když se Sebald zajímá o způsob pohřbívání na Korsice, rozhodně z toho nevznikne úmorné, nicneříkající žvanění. Naopak, skrze tento kulturní detail dokáže úchvatně pojmenovat děsivě přeplněný, odlidštěný svět, kde každá vzpomínka či památeční předmět je na obtíž:

„V městských aglomeracích odcházejícího 20. století, kde je každý z hodiny na hodinu nahraditelný a vlastně už v okamžiku svého narození nadbytečný, je nezbytné nepřetržitě vyhazovat neužitečnou zátěž přes palubu a zapomenout na všechno, na co je člověk schopen se upamatovat, na mládí, dětství, původ, předky a prapředky.“ Nic nebylo Winfriedu Georgovi Sebaldovi cizejší.

Winfried Georg Sebald, Campo Santo

Campo Santo

Campo Santo, Carl Hanser 2003

AUTOR: Winfried Georg Sebald

VYDAL: Opus 2020

ROZSAH: 188 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.