Dle obecně sdíleného pedagogického tvrzení intelektuálně degenerujeme, protože mnoho hodin trávíme sledováním televizních pořadů stále nižší kvality nebo u počítačových her plných sexu a násilí. Je tomu tak, anebo jde o mnohem složitější problém? Počítačové hry totiž zaberou průměrně okolo 40 hodin, což vyžaduje nejen koncentraci, ale i tvrdou dřinu.
Nad tímto dilematem se ve své knize Everything Bad Is Good For You: How Today’s Popular Culture Is Actually Making Us Smarter (Všechno špatné je pro vás k něčemu dobré. Jak nás dnešní masová kultura ve skutečnosti dělá chytřejšími) zamýšlí Steven Johnson, americký popularizátor vědy a přispěvatel do časopisů Wired a Discover a deníků New York Times, Wall Street Journal a Financial Times.
Knihy versus počítačové hry
Již několik desetiletí platí, že masová kultura od druhé poloviny minulého století směřuje k nejjednoduššímu společnému jmenovateli. Sex a násilí plní všechny televizní stanice v hlavním vysílacím čase a velké mediální koncerny v honbě za stále vyšší diváckou sledovaností bez skrupulí dodávají širokým masám primitivní a lacinou zábavu. Navíc se objevila generace, která vysedává izolovaně u počítačů v přítmí svých dětských pokojů a jež ve svém životě nevzala do ruky knihu. Pasivně konzumuje bez jakýchkoli morálních a sociálních filtrů veškerý odpad ve virtuálním prostoru, přičemž je stále neschopnější přirozeně reagovat v běžných lidských situacích.
Johnson o tom přesvědčen není. Od vynálezu knihtisku jsou knihy v moderní společnosti natolik považované za synonym vzdělanosti, že je velmi těžké se od této představy odpoutat. Knihy napsané odborníky jsou studnicemi vědění a lze v nich najít veškerou potřebnou moudrost. Počítačové hry a jiná moderní média mají špatnou pověst především kvůli jejich srovnávání s touto několikasetletou tradicí. A to i těmi, kteří žádné knihy nečtou.
Od vynálezu knihtisku jsou knihy v moderní společnosti natolik považované za synonym vzdělanosti, že je velmi těžké se od této představy odpoutat
Dle Johnsona bychom si měli představit svět úplně identický s tím naším, ale s jediným technicko-historickým rozdílem – počítačové hry jsou vynalezeny mnohem dřív než knihy. Několik století hrají mladí lidé různé počítačové hry, najednou se však na trhu objeví tištěné texty, z nichž se stane nutnost, bez které dospívající člověk nemůže existovat. Jak by v takovém světě vypadala reakce učitelů, rodičů a různých ochránců kultury?
Identický svět s jediným rozdílem
V důsledku dlouhodobé četby knih většina smyslů ochabuje. Knihy ničí tradici počítačových her, které pomáhaly zlepšovat pohyb nejmladších generací v třídimenzionálních barevných světech díky interaktivním vztahům se svými vrstevníky. Knihy tvoří slova seřazená do jednoduchých řad, a proto používáme jen malou část mozku. Oproti tomu počítačové hry vyžadují koordinovanou souhru mnoha motorických a vjemových mozkových center.
Knihy navíc na rozdíl od interaktivních audiovizuálních her sociálně izolují. Mladí lidé se stahují do ústraní, čímž se vylučují ze společenství. Vzniká jedna nová knihovna za druhou, což vyvolává obavy. Dříve živě si hrající děti sedí tiše za stoly, jsou pohroužené do četby a nevšímají si svého okolí.
Samozřejmě, že knihy nemají pouze negativní dopad, fantazie vyvolané četbou mohou mít i pozitivní účinky. Část společnosti však diskriminují. Pět procent dyslektiků je totiž neustále konfrontováno s všudypřítomnou četbou a trpí handicapem, který vznikl, až když začaly být tištěné texty masově dostupné.
Televizní seriály
Touto představou míří Johnson především na ty kritiky počítačových her, kteří je zatracují, aniž by si někdy nějakou zahráli. Johnson analyzuje bestsellery mezi počítačovými hrami, především však hospodářské, které vyžadují dlouhodobou strategii, čas a především práci. Poté, co se jejich hráči vrátí domů ze svého zaměstnání, nastoupí ve virtuálním světě na noční směnu. Během ní plánují silnice, platí daně, zúrodňují půdu, budují továrny, musejí se vrátit, protože zapomněli na důležitý objekt, bez nějž nemohou pokračovat, natahují elektrické vedení nebo prodávají zboží vyrobené někým jiným, aby získali kapitál na další expanzi.
Až se vznikem DVD mohli autoři seriálů začít vytvářet příběhy s rafinovanými detaily, kterých si všimneme až při čtvrtém nebo pátém zhlédnutí
Johnson dospívá k závěru, že masová kultura je stále složitější a rok od roku vyžaduje vyšší poznávací schopnosti. Tento trend se nevyhnul ani televizi. Vyplývá to ze srovnání seriálů ze sedmdesátých a osmdesátých let, jako byl Dallas nebo Denver, s těmi z prvního desetiletí tohoto století, například se Sopranovými nebo s 24 hodinami.
Standardní díl Dallasu se dnes jeví jako intelektuální urážka. Jeho děj je jednoduchý, plný nepřehlédnutelných signálů, jež mají zajistit i tomu nejposlednějšímu divákovi srozumitelnost. Ve srovnání s ním je kterýkoli hodinový díl seriálu 24 hodin nepřehledným spletencem sociálních vztahů vyžadujících zcela koncentrovaného diváka. Dřív byla přípustná kvůli udržení divákovy pozornosti jedna, maximálně dvě dějové linie, dnes je jich běžných několik. Tento trend souvisí s technologickým vývojem.
Nová složitost
V začátcích televize bylo možné se podívat na oblíbený seriál pouze jednou. Díky videorekordérům jejich sledování limitovala délka videokazet. Až se vznikem DVD však mohli autoři seriálů začít vytvářet příběhy s rafinovanými detaily, kterých si všimneme až při čtvrtém nebo pátém zhlédnutí. V každém dílu seriálu Simpsonovi je nejen mnoho narážek na historické události nebo citace z filmových klasiků, ale i humor vyplývající z odkazů na situace v předchozích dílech.
Za novou složitostí televizních seriálů je za prvé snaha filmových studií motivovat zákazníka, aby si koupil produkt nabízející zábavu i při jeho opakovaném zhlédnutí. A za druhé stejně jako se u hráčů počítačových her vyvinula schopnost osvojit si během hraní nová pravidla, zlepšily se i schopnosti vnímat složité televizní seriály.
Potvrzují to IQ testy. Ty se neustále upravují, aby sto bodů odpovídalo průměru společnosti. Tato skutečnost zůstala nepovšimnuta až do chvíle, kdy si americký aktivista za lidská práva James Flynn při studiu vojenských dokumentů všiml, že IQ americké populace neustále roste – za 46 let se Američané zlepšili o 13,8 bodu. Vzhledem ke stále se zhoršujícím výsledkům matematických testů je zřejmé, že to není zásluhou amerického školství, a proto je třeba hledat příčinu jinde.
Náklady knih a tištěných médií sice neustále klesají, ale současně přibývá zaměstnání, v nichž je nutné číst z obrazovky počítače. A kultura blogů ukazuje, že ani práce s textem nezaniká.
Neobstojí ani tvrzení, že se dnes méně čte. Náklady knih a tištěných médií sice neustále klesají, ale současně přibývá zaměstnání, v nichž je nutné číst z obrazovky počítače. A kultura blogů ukazuje, že ani práce s textem nezaniká. Píší i hráči počítačových her. Na internetu je obrovské množství komentářů – od několika vět až po několikasetstránkové manuály –, jejichž autory nejsou tvůrci her, ale samotní hráči.
Jen žádné černobílé vidění světa
Johnson nepopírá, že ta část masové kultury, jež obsahuje sex a násilí, intelektuální schopnosti nerozvíjí, ale jeho kniha je dobrým příspěvkem do diskuse s kritiky, kteří podléhají černobílému vidění světa. Diskuse o zhoubnosti nových medií není nová a odehrávala se během celého 20. století. Od chvíle, kdy lidé začali poslouchat rádio a v něm nacistickou propagandu v Hitlerových projevech.
Jihoafrická republika byla jednou z mála zemí, jejíž obyvatelé nemohli v televizi sledovat přistání amerických astronautů na Měsíci. Televize byla totiž v protestantské Jihoafrické republice až do sedmdesátých let zakázaná. Tehdejší ministr pošt a telegrafů Albert Herzog totiž prohlásil, že televize může být zavedená jen přes jeho mrtvolu, protože je to ďáblův nástroj, kterým se šíří komunismus a ničí morálka.
Everything Bad Is Good For You: How Today’s Popular Culture Is Actually Making Us Smarter
(Všechno špatné je pro vás k něčemu dobré. Jak nás dnešní masová kultura ve skutečnosti dělá chytřejšími)
AUTOR: Steven Johnson
VYDAL: Penguin 2006
ROZSAH: 256 stran
