Lidovky.cz

O útrpném procesu psaní románu. A nejen o něm

  17:46
Za paravánem vyprávění, jak osamělý islandský spisovatel píše román, ale příliš se mu to nedaří, se v novele Okno na jih Gyrðira Elíassona skrývá diagnóza pozice literatury a spisovatelů ve společnosti.

Moderní společnost. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Konečně někdo potvrdil, že se vše točí kolem české literatury a že knihy našich spisovatelů hrají ve světě prim. I když, ruku na srdce, všichni jsme to asi tušili už delší dobu… Gyrðir Elíasson však v novele Okno na jih nenechává na pochybách. Tu podotkne: „Zdá se mi, že jsem toho spoustu zapomněl. Občas si připadám jako postava z Knihy smíchu a zapomnění.“

Jindy zas: „Když vysedávám u psacího stroje, zmocní se mě někdy pocit, že jsem posledních pětatřicet let pracoval v českých Sběrných surovinách a celou tu dobu bez ustání lisoval do balíků staré knihy a myší hnízda. Příliš hlučná samota.“ Škarohlídi by mohli namítnout, že to je pouze výjimka potvrzující pravidlo a že česká literatura ve světě nikoho nezajímá. A také, že jde přece o Milana Kunderu a Bohumila Hrabala (1914–1997) a na ně nikdo ze současné české literatury nedosáhne…

Mezi nicotou a úžasným

Elíasson se příležitostně věnuje i překladu, například amerických spisovatelů Richarda Brautigana (1935–1984) či Williama Saroyana (1908–1981), a přeložil i Jak jsem potkal ryby Oty Pavla (1930–1973), což lze brát jako další políček ambicím současné české literatury. Okno na jih je již jeho čtvrtým titulem přeloženým do češtiny – po Knize od řeky Sandá vyšla nyní i tematicky navazující novela.

Elíasson obdržel v roce 2011 nejvyšší skandinávské ocenění, Cenu Severské rady za literaturu. Ověnčena byla jeho povídková kniha Mezi stromy. I ta je dostupná v českém překladu, stehně jako další povídkový soubor Měděné pole. V těchto krátkých prozaických textech je Elíasson hravější, je to prostor pro využití, či dokonce vyčerpání jeho bohaté fantazie.

V novelách se Gyrðir Elíasson drží více při zemi – i když může být paradoxní, že je zemitým nazýván literární text, který se natolik zabývá sám sebou, tedy uměleckou tvorbou. Je to většinou popis zápasu na hraně mezi naprostou nicotou a něčím úžasným.

Zato v novelách se drží více při zemi – i když může být paradoxní, že je zemitým nazýván literární text, který se natolik zabývá sám sebou, tedy uměleckou tvorbou. Je to většinou popis zápasu na hraně mezi naprostou nicotou a něčím úžasným. To lze najít i v povídce ze souboru Mezi stromy příznačně nazvané Noční psaní:

„V podstatě už přestal psát. Každý den si říkal: Tak a zítra začnu. Ale pokaždé do toho něco přišlo. Vždycky si našel něco, co ho toho břemene zbavilo.“ Jde o těžce pochopitelný proces. Normální člověk by se asi ptal: Kdo ho nutí? Proč to dělá, když se mu nechce? Proč píše o tom, že nemůže psát? Z čehož vyplývá, že psát může, ale koho má něco takového bavit číst? Jenže v zachycování tohoto bolestného balancování na hraně je Elíasson důkladný, a tedy přitažlivý.

Bezděčně totiž zodpovídá spoustu otázek, které se o současném světě a pozici umění v něm nabízejí. V Knize od řeky Sandá je hlavním hrdinou malíř žijící osaměle v karavanu: „Se svými sousedy se moc neznám. Když někoho potkám, tak samozřejmě pozdravím a prohodím s ním pár slov. Ale připadá mi, že je mezi námi podivný odstup, jako bychom nepocházeli ze stejné planety. Uvažuju, kdo sem vlastně z jiné hvězdy zabloudil, jestli oni, nebo já, ačkoliv je to v podstatě jedno.“

Spisovatel s jiným jménem

Vypravěč Knihy od řeky Sandá se od lidí odtahuje, čímž si chce zajistit prostor pro vznik svého díla. To asi zná každý, kdo někdy něco tvořil: „Od chvíle, kdy jsem se sem nastěhoval, za mnou nikdo nepřijel. Ostatně už téměř nikoho neznám. Má se to se mnou jako s většinou lidí, kteří se věnují tomu, čemu se říká umění; někde cestou ztrácejí přátele, ztrácejí se sami v sobě a zarputile si namlouvají, že umění jim vynahradí nedostatek lidského kontaktu.

Elíasson měl výtvarné umění odjakživa kolem sebe – v rodině se mu věnoval jeho otec a bratr. Navzdory tomu v novele Okno na jih strhl i tuto masku a vypravěčem je spisovatel, i když se jmenuje jinak.

Za vytvoření každého uměleckého díla se draze platí, a to měnou, která je ze všech nejcennější, lidskou blízkostí. Proto jsou umělci většinou chudí. Nabídli lidem všecko, co by je k nim mohlo přiblížit, jenže k tomu použili nesprávné médium, umění, které je jen odsunulo na okraj společnosti.“ Tento vjezd do slepé uličky tedy není žádnou lacinou hrou, člověk musí mít dost důvodů, aby se do takového obtížně pochopitelného a směšného boje pustil.

Kdo chce být umělcem, musí mít nejen talent, ale i mnohé obětovat – či z opačné strany nahlédnuto – musí být větší sobec. Neměl by asi mít ani rodinu, protože ji bude v době, kdy bude chtít tvořit, od sebe odstrkovat s tím, že je sice všechny má rád, ale teď nemůže, teď musí… Elíassonův malíř rodinu má: „Myslím na svého syna, kterého skoro nikdy nevidím. Myslím na svou dceru, kterou nevidím nikdy. Myslím na ženu, která byla jejich matkou.“

Elíasson měl výtvarné umění odjakživa kolem sebe – v rodině se mu věnoval jeho otec a bratr. Navzdory tomu v novele Okno na jih strhl i tuto masku a vypravěčem je spisovatel, i když se jmenuje jinak, ostatně hned v úvodu čteme: „Upozorňujeme, že autor knihy není autor knihy.“ Vypravěč Okna na jih píše román ve vypůjčeném domku na pobřeží. Občas mu zavolá majitel nemovitosti s tím, že uvažuje o návratu na Island, což našeho spisovatele natolik vyděsí, že se ho od toho snaží sice nenápadně, ale ze všech sil odradit.

Potměšilý smích

Obává se totiž, že by přišel o svou samotu, kterou potřebuje k psaní, i když mu příliš nejde. Navíc je občas obtěžován telefonáty od nakladatele, zda už román dopsal. Je to soužení a trápení: „Píšu román o páru, který ve snaze oživit svůj vztah odjede do zahraničí a ubytuje se v horském hotelu. Nedá se říct, že by mi psaní šlo od ruky. Obě postavy mi připomínají lepenkové figurky, které mi babička vystřihovala na hraní, když jsem byl malý.

Elíasson se jeví málomluvný, lapidární. V Okně na jih jako by však z tohoto útesu náhlého odmlčení začal tryskat vodopád potměšilého smíchu.

Rozdíl je v tom, že tenkrát jsem jim svou fantazií dokázal vdechnout život, ale teď mi to nejde. Tihle dva jen polehávají v hotelovém pokoji jako mrtvoly. I ten pokoj je z papundeklu.“ Přitom poslední dvě věty by se daly jen lehce upravit a frekventovaně používat v recenzích současných románů. Elíasson se jeví málomluvný, lapidární. V Okně na jih jako by však z tohoto útesu náhlého odmlčení začal tryskat vodopád potměšilého smíchu. Jediným společníkem tiše bojujícího spisovatele je rádio:

„Vysílají pořad o aktuálním dění, následuje rozhovor s jakýmsi úžasným čtenářem, který si na noční stolek naskládal Samuela Becketta, Tolstého, Doris Lessingovou, Hermanna Brocha a Itala Calvina a tvrdí, že to všechno čte. Zní dost přesvědčivě.“ Oblíbená rubrika Co vám zrovna leží na nočním stolku? je pozoruhodná zejména tím, jak skoro nikdo nemůže odolat, aby se z něho nestal pokrytec, jenž znaven po celém dni čte 20 knih najednou, navíc jednu těžší než druhou. Stejně to dopadá, když se Elíasson pustí do čtení časopisu:

„,Přísný a nemilosrdný‘, ,neúprosný‘, ,břitký‘, ,nekomprosmisní‘. Podobné literární nálepky mě unavují. Kdo se chce s něčím takovým setkat ve skutečném životě, v tom, který se neodehrává na papíře? Všichni ti ,odvážní‘ spisovatelé navíc nejsou nic víc než nažraní papíroví tygři, většinou se narodili do střední třídy a teď se pouštějí do dočasného protestu proti formě, která je vytvarovala. Odložím časopis a oči mi zabloudí ke kamnům. Literární články většinou hoří slušně, bývají totiž dost suchopárné.“

Osobní linka

Poťouchlostí ale nešetří Elíasson ani vůči sobě. Jednou potká muže ve středních letech, jenž se s ním dá okamžitě do řeči: „,Vy jste spisovatel?‘ ,Už to tak bude,‘ odpovím. ,Spisovatelé bývají zoufalí.‘ ,To máte úplnou pravdu,‘ přisvědčím. ,Úplní zoufalci.‘ ,Moje řeč,‘ přitakám.“ Podobně to dopadne, když se vypravěč dostane do kontaktu s provozovatelkou kavárny:

„,Vy jste ten spisovatel?‘ osloví mě. ,Už to tak bude,‘ přikývnu. ,Kdysi jsem si chtěla přečíst jednu vaši knihu.‘ ,Vážně?‘ opáčím tázavě, ačkoli tuším, co bude následovat. ,Rychle jsem ji zase odložila.‘ ,To bylo rozumné,‘ pochválím ji. ,Dám si kafe.‘“ Tady se šklebí obří průrva zmíněného pokrytectví ohledně vnímání literatury. Obecně je zvykem literaturu a její tvůrce vzývat: „Vy jste ten spisovatel?“

V Oknu na jih je i linka osobní, sice jen mimochodem, nicméně i proto velmi přitažlivá. Elíasson píše dopisy, ale nikdy je neodešle. Stejně je ale vždycky musí napsat a donést k poště. Obdobné je to, když od ní dostává dopisy – nikdy si je nepřečte a zničí je. Vše je jen naznačeno, proto si lze do tohoto děravého příběhu dosadit leccos.

Má to zakrýt fakt, že lidé málokdy dílo dotyčného znají. A ve chvíli, kdy s ním jsou přímo konfrontováni, bývají zmatení, neboť jejich dojem z textu vůbec neladí se zmíněnou úctou k literatuře a jejím tvůrcům. Dalo by se to říct ještě jinak: pokud má být tato automatická, licoměrná úcta k literatuře a spisovatelům zachovaná, je asi nutné žádnou knihu neotvírat. „Někteří spisovatelé žijí tak dlouho, dokud jim slouží tělo. Jiní žijí déle. Lidé už ale nepoznají, jestli je mezi tím nějaký rozdíl.“

Okno na jih však není pouze příběhem o útrpném procesu psaní románu. Je tu i linka osobní, sice jen mimochodem, nicméně i proto velmi přitažlivá. Elíasson píše dopisy, ale nikdy je neodešle. Stejně je ale vždycky musí napsat a donést k poště. Obdobné je to, když od ní dostává dopisy – nikdy si je nepřečte a zničí je.Vše je jen naznačeno, proto si lze do tohoto děravého příběhu dosadit leccos. Opustila ho, nebo ji opustil? A bylo to i proto, že je jako literát notorickým feťákem samoty?

„Nikdo sem za mnou nejezdí a to mi vyhovuje. Mám plné ruce práce s oživováním lidí, kteří odumřeli v hotelu. Údery kláves stroje se v tichém domě rozléhají jako výstřely. Jenže leda tak ze vzduchovky.“ Jediným spojením se světem venku je rádio. A se spisovatelovou osobní minulostí telefon: „Zazvoní telefon, ten malý, únavný přístroj, který mívám často celou věčnost vypnutý. Vezmu ho do ruky a hovor přijmu. Volá sestra, už dlouho jsme spolu nemluvili. Oznámí mi, že se rozvádí. Mám dojem, že je to už potřetí.“

Zachycení literární komunikace

Je to opět poťouchlost? Či spíše odcizenost? Opět se nabízí otázka, co máme s těmi, s nimiž jsme vyrostli, společného? A měli jsme někdy něco? Stejné je to při opakovaných hovorech s matkou. Spisovatel se jimi vždy cítí vyrušen a po jejich ukončení je mu nanic. Pokaždé volá ona a on se nikdy ani nezeptá, jestli něco nepotřebuje…

I kdyby pro nic jiného, kvůli ukázání, že spisovatel čte díla jiných autorů, mělo vydání a přeložení Okna na jih smysl. Je to zachycení konkrétní literární komunikace, jež je protikladem otázek typu „Vy jste ten spisovatel?“

Vypravěč Okna na jih vyžaduje samotu k psaní, což neznamená, že by si neuvědomoval, že naše planeta je zalita hustou omáčkou sebestřednosti: „Až příliš mnoho lidí je přesvědčeno, že svět jsou pouze oni sami. Je nás příliš mnoho.“ Někdo by mohl říct, že Okno na jih je artistní, literátská záležitost, neboť pojednává o psaní.

Jenže je tu ještě jeden podstatný motiv. Elíassonův spisovatel totiž též čte Bruna Schulze (1892–1942), Ivana Bunina (1870–1953) či – s většími obtížemi a mezerami – Thomase Manna (1875–1955). Může se to zdát samozřejmé, ale je to hodno nejvyšší pozornosti v souvislosti s tím, co bylo řečeno o vnímání literatury a spisovatelů ostatními lidmi.

Elíasson totiž ví, že věta „Je nás příliš mnoho“ přiléhá i k dnešní situaci literátů. Stručně řečeno, všichni píšou, proto už málokdo má čas či chuť číst. I kdyby pro nic jiného, kvůli ukázání, že spisovatel čte díla jiných autorů, mělo vydání a přeložení Okna na jih smysl. Je to zachycení konkrétní literární komunikace, jež je protikladem otázek typu „Vy jste ten spisovatel?“Někdy se literatura ocitne ve stavu, kdy nezbývá než psát, jak složité je psát, a že knihy se dají číst.

Gyrðir Elíasson, Okno na jih

Okno na jih

Suðurglugginn, Forlagid 2012

AUTOR: Gyrðir Elíasson

VYDAL: Kalich 2020

ROZSAH: 128 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.