Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

O třech nejprodejnějších profesích – politice, novinařině a prostituci

  18:18
Kdo by si myslel, že peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa je již odbytou veličinou, bude příjemně překvapen. Jeho román Rozhovor u Katedrály není pouze rozsáhlý, ale především velký a se spoustou styčných bodů s českou minulostí i současností. Rozkošně je například naznačena technologie rozpadu starého a designování nového režimu.

Manicheismus – dobro a zlo. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

O „našem Vargáskovi“ bychom si na začátek měli povědět to nejdůležitější. Třeba o roce 2010, kdy dostal Nobelovu cenu za literaturu – pro literárního redaktora není větší radosti, než když Nobela obdrží autor, kterého dobře zná a má rád, což se nestává často. To vše i ze zištných důvodů, neboť nobelovský den probíhá následovně: v poledne se v agenturách objeví jméno laureáta a do večera musí být článek v tiskárně, ať je to kdokoli.

K tomu nutno připočíst, že spousta fanoušků „našeho Vargáska“ byla ráda, že konečně obdržel toto nejvyšší literární ocenění, i když zdaleka nebyl nejmladší – vždyť se narodil v roce 1936. A ti nejzarytější obdivovatelé peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy byli rovněž rádi, že po letech dorovnal skóre s kolumbijským prozaikem Gabrielem Garcíou Márquezem (1927–2014), neboť zatímco „náš Vargásek“ byl do té doby nedoceněn, „Gabo“ byl podle nich přeceňován.

Faktem však je, že Márquez měl v portfoliu mezinárodní měnu, román Sto roků samoty, zatímco Vargas Llosa takové eso z rukávu nevytáhl. Tedy vytáhl – především svůj druhý román Zelený dům –, ale to se natolik rozšířenou mezinárodní literární měnou nestalo. Možná i proto, že kvalita románů peruánského spisovatele byla setrvalejší než u kolumbijského konkurenta.

Příjemné důsledky zpoždění

Před dvěma lety přijel Vargas Llosa do Prahy a návštěvu doprovázel překlad tří jeho titulů, ale žádný z nich nebyl vynikající. Jako by „náš Vargásek“ naplnil představu o velikánovi v cílové rovince – jeho sláva trvá, ale to, čím se proslavil, je dávnou minulostí. Jenže teď víme, že šlo spíš o špatné načasování. Kdyby již tehdy vyšel překlad románu Rozhovor u Katedrály, měli bychom dojem, že „náš Vargásek“ přijel do Prahy v dobách, kdy byl největším literárním štramákem.

Šlo by o časový klam, neboť Rozhovor u Katedrály byl poprvé publikován již v roce 1969, ale ukazuje to, že jsme ve znalosti díla peruánského prozaika měli velkou mezeru – a vlastně těžko pochopitelnou vzhledem k tomu, kolik jeho titulů česky vyšlo, některé dokonce opakovaně. Připomeňme, že kdo by nechtěl vstupovat do díla Vargase Llosy prostřednictvím Zeleného domu či Rozhovoru u Katedrály, má druhou možnost – jeho humoristické romány.

Fatální zpoždění Rozhovoru u Katedrály v českém překladu má i velmi příjemné důsledky. Za prvé si nyní můžeme připomenout peruánského literáta ve vrcholné formě, za druhé se letošní léto může podobat těm, o nichž jsme si mysleli, že jsou nenávratně pryč, totiž těm, která jsme strávili ve společnosti velkých, iniciačních románů.

Jednak Pantaleón a jeho ženská rota o pojízdném vojenském nevěstinci – uvidíme, zda román s takovým tématem přečká současnou celoplanetární hru na pachatele a oběti sexismu, rasismu či kolonialismu –, jednak román Tetička Julie a zneuznaný génius, v němž se peruánský velikán vypořádal s mladickým manželstvím se svou tetičkou. Přičemž po rozvodu i Julie přičinila reakcí na román „našeho Vargáska“. Ano, pochopili jste správně, po přečtení těchto děl se člověku z Maria Vargase Llosy stane „náš Vargásek“.

Každopádně fatální zpoždění Rozhovoru u Katedrály v českém překladu má i velmi příjemné důsledky. Za prvé si nyní můžeme připomenout peruánského literáta ve vrcholné formě, za druhé se letošní léto může podobat těm, o nichž jsme si mysleli, že jsou nenávratně pryč, totiž těm, která jsme strávili ve společnosti velkých, iniciačních románů: ať šlo třeba o zmíněných Márquezových Sto roků samoty, Nebe, peklo, ráj Julia Cortázara (1914–1984) či o Dům pro pana Biswase V. S. Naipaula (1932–2018), pokud zůstaneme jen u jihoamerických břehů.

Mimochodem, trinidadský V. S. Naipaul, píšící anglicky, se Nobelovy ceny za literaturu dočkal v roce 2001. Ale abychom po A řekli i B. Zmínka o těchto textech může vyvolat nostalgickou náladu – takové velké romány už se dnes nepíšou. Nynější české vydání Rozhovoru u Katedrály je toho důkazem. Když někdo touží po mistrovském díle, nejlepší bude, když se obrátí do minulosti, neboť v současnosti ho najde stěží.

Proplétání dialogů

Jenže je to skutečně tak? Je rychlá, fragmentární současnost plná sotva dvousetstránkových románů, jelikož je třeba co nejčastěji publikovat nové dílo a vše objemné čtenáře děsí – mají pocit, že na nic natolik zásadního nemají čas a že se to v tramvaji či v metru špatně čte? Ovšem i objemné romány s nejvyššími ambicemi, tedy zajistit autorovi nesmrtelnost, stále vycházejí, kupříkladu „rozteklé“ prózy chilského chrliče Roberta Bolana (1953–2003) Divocí detektivové a 2666.

Jmenovat můžeme dále namátkou Laskavé bohyně Jonathana Littella, oceněné Goncourtovou cenou, či Nebeská tělesa Eleanor Cattonové, pro změnu ověnčená Bookerovou cenou. Jsou to pouze romány vypasené, nebo ty, po nichž paseme – po jejichž přečtení jsme jiní? A teď už si můžeme konečně popovídat o Rozhovoru u Katedrály. Ano, popovídat, neboť se dá říct, že tento otesánek je z románů peruánského literáta českému prostředí tím nejbližším.

V první části románu Rozhovor u Katedrály nejde pouze o hovor u stolu, nýbrž o přímou řeč nadívanou další řečí, tedy rozpravami, na něž se v duchu vzpomíná. Dialogy se proplétají, což mate a zároveň čtenářovu pozornost neustále jitří. Jde o způsob, který by mohl začít být brzy protivný, neboť je uplatňován důsledně, mechanicky.

Vždyť to naznačuje už samotný název – jde o rozmluvu v lokále. Vše je zde tak již zkroceno poklidným objetím uzavřeného příběhu, vypravěč nemusí za dějem neustále upalovat. Jednoho dne totiž manželce hlavního hrdiny někdo na ulici vyškubne jejich pejska, a tak se ho on, novinář, vydává hledat do psince, kde narazí na Ambrosia, jenž býval součástí služebnictva v domě jeho rodičů.

Tak začíná de facto 600stránkový rozhovor, v němž se odhalují věci, které zprvu činí příběh ne úplně pochopitelný – než čtenář nahlédne pohnutky, zdá se určité chování některých postav nelogické, což vytváří dráždivé napětí. V první části románu navíc nejde pouze o hovor u stolu, nýbrž o přímou řeč nadívanou další řečí, tedy rozpravami, na něž se v duchu vzpomíná. Dialogy se proplétají, což mate a zároveň čtenářovu pozornost neustále jitří. Jde o způsob, který by mohl začít být brzy protivný, neboť je uplatňován důsledně, mechanicky.

Tady si musíme říct, že jde o typickou stavbu románů Vargase Llosy. Střídání dvou pásem vyprávění, což když se takhle poví, může znít přitažlivě, jako občerstvující způsob, neboť tak přirozeně vystupují odlišnosti, ale i nečekané souvislosti. Úskalí spočívá v tom, že je tento přístup v některých románech uplatňován poněkud mechanicky. A především se lehce může přihodit, že jedna z románových rovin je čtenáři příjemnější, přijde mu zajímavější, přitažlivější, takže tu druhou jenom „přežívá“.

Zoufalí loví zoufalé

V Rozhovoru u Katedrály ale Vargas Llosa modernistické prostrkávání jednoho rozhovoru druhým včas opustí a začíná tradiční houpačka, která funguje výborně – chvíli Santiago, chvíli Ambrosio. Santiago odejde z domova, aby se osamostatnil, zároveň se však zaplete ve studentské komunistické buňce. Z vězení ho vytáhne bohatý otec, jenž dělá kšefty s vládnoucím režimem, i když si o něm nemyslí nic dobrého. Později Santiago rezignuje na studia práv a je zcela pohlcen úvazkem v novinách, kde si vydělává na samostatné živobytí.

Po práci už na studium není ani pomyšlení – chodí s kolegy do barů a bordelů. Přičemž je jednoho dne, kdy zaskakuje v černé kronice, jen tak mimochodem též poučen, o čem se psát může a o čem nikoli. V Rozhovoru u Katedrály najdeme spoustu styčných bodů s českou minulostí i současností. Rozkošně je například naznačena technologie rozpadu starého a designování nového režimu. Někteří jsou hozeni přes palubu, někteří mají smůlu, ale jiní zázračně přejdou přes tenkou lávku, jako by se předtím nijak neušpinili.

Zrcadlením se rovněž odhaluje, že problémy Santiaga a jeho otce jsou jen apartními problémečky v porovnání s Ambrosiem, jenž končí jako odchytávač toulavých psů. Zoufalí loví zoufalé, aby za kus dostali směšný obnos. Ostatně zatrne již při čtení pasáže, kdy otec dostane Santiaga z vězení po jeho komunistickém dovádění, zatímco spolužáci zůstanou za mřížemi.

A kdyby jen přešli, často svou zkušeností a pragmatičností převálcují „čisté naivky“, kteří jsou zprvu hlavními tvářemi změny. To vše je skvěle doplněno příběhem druhého u stolu, Ambrosia, jenž u Santiagova otce sloužil jako řidič, a nejen jako řidič, jak se postupně vyjevuje. Posléze pochopíme, proč měl nejprve strach, že se jeho pán dozví o jeho snoubence, a že následně musel odejít – přičemž dostal odstupné…

Zrcadlením se rovněž odhaluje, že problémy Santiaga a jeho otce jsou jen apartními problémečky v porovnání s Ambrosiem, jenž končí jako odchytávač toulavých psů. Zoufalí loví zoufalé, aby za kus dostali směšný obnos. Ostatně zatrne již při čtení pasáže, kdy otec dostane Santiaga z vězení po jeho komunistickém dovádění, zatímco spolužáci zůstanou za mřížemi. Navíc když otce nejvíc trápí, že ho tak jeho přátelé, ve skutečnosti konkurenti, dostali pod tlak, neboť od nich potřeboval tento milodar v synův prospěch.

Za všechno se platí, takže chudákům, jako je Ambrosio, nezbývá než živořit nebo se různě prodávat. Rozhovor u Katedrály mimochodem velmi nenásilně ukazuje přirozenou součinnost tří nejprodejnějších profesí – politiky, novinařiny a prostituce. Santiago po odchodu z rodičovského domu a po nástupu do novin na společenském žebříčku klesne, notabene když si proti vůli matky vezme obyčejnou zdravotní sestřičku.

Žádná noční tajemnost

Nicméně později si o tomto období pomyslí: „Třeba to bylo štěstí, ten monotónní život s utaženými opasky, ten nenápadný nedostatek přesvědčení, nadšení a ambic, třeba to bylo štěstí, ta tuctová průměrnost ve všem.“ Každopádně nutno dodat, že v lokále U Katedrály je doma chudák Ambrosio, pro Santiaga je to evidentně „čtvrtá cenová“ pod jeho úroveň. Aby taky ne, vždyť je to „kantýna pro žebrotu“. Santiago je obyčejný mladík, není to žádný hrdina, ale ani padouch, vlastně sympaťák.

Člověk má tendenci si do něho promítat samotného „Vargáska“, přestože je taková četba nejen naivní, nýbrž i nepřesná. Nicméně v postavě Santiaga a v celém Rozhovoru u Katedrály se potvrzuje, že Vargas Llosa je vypravěčem poklidným, střízlivým, racionálním, „denním“ – žádná noční tajemnost, žádné běsy. Což není obvinění z povrchnosti či nedostatečnosti, pouze charakteristika. Rozhovor u Katedrály snad nemusí a ani nebude muset čelit tomu, že jeho délka neodpovídá jednomu posezení v hospodě, a podobným výtkám.

V postavě Santiaga a v celém Rozhovoru u Katedrály se potvrzuje, že Vargas Llosa je vypravěčem poklidným, střízlivým, racionálním, „denním“ – žádná noční tajemnost, žádné běsy. Což není obvinění z povrchnosti či nedostatečnosti, pouze charakteristika.

V tomto směru mu, doufejme, dávno cestu dostatečně prošlapala naddimenzovaná zpověď z Lorda Jima Josepha Conrada (1857–1924), jenž v následně dopsaném úvodu k románu zmiňoval, že kritikové „dokazovali, že nelze očekávat, že by někdo celou tu dobu dokázal mluvit a ostatní tak dlouho poslouchat. To, jak říkali, není právě věrohodné.“

A kdo by si chtěl pro srovnání přečíst jiný příběh-inventuru, může sáhnout třeba po daleko útlejší novele Svíce dohořívají Sándora Máraiho (1900–1989), kde jsou sice přítomni rovněž dva, ale o dialog nejde, mnohem spíš o monologobžalobu. Mimochodem, v novele maďarského prozaika najdeme i nápadný conradovský motiv, aby se nám kruh uzavřel. V autorském předznamenání Rozhovoru u Katedrály čteme, že byl inspirován obdobím vojenské diktatury.

Hned na první stránce románu stojí otázka: „Ve které chvíli se to v Peru podělalo?“ O 21 let později se Vargas Llosa neúspěšně ucházel o prezidentský post, následně odešel do Španělska… Pochopitelně se nabízí prostý dotaz: A ve které chvíli se to podělalo u nás? Ale kolik Fokusů Václava Moravce by na zodpovězení této prosté otázky bylo třeba…

Mario Vargas Llosa, Rozhovor u Katedrály

Rozhovor u Katedrály

Conversación en La Catedral, 1969

AUTOR: Mario Vargas Llosa

VYDAL: Argo 2021

ROZSAH: 608 stran

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...