Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Nuda jako blahodárná emoce

  12:14

Lidé stižení nudou se obvykle nechají vyprovokovat k tvůrčím výkonům, pokud se však znuděnost nestane jejich intelektuálním konceptem.

foto: © Yale University PressČeská pozice

„Na počest Tanonia Marcellina, nejzaslouženějšího muže konzulární hodnosti v Kampánii a nejvzácnějšího patrona, za jeho dobré činy, jimiž vysvobodil obyvatele města od nekonečné nudy.“

Bylo vytesáno do kamene v jihoitalském městě Benevento někdy za starověké Říše římské. Kanadský profesor antických dějin a kultury Peter Toohey v tom nachází historický důkaz své teorie, že nuda nepochází z romantických melancholií a splínů 19. století, kdy teprve vzniklo anglické slovo boredom, ani z nudného života všelijakých tehdejších Oblomovů, ani z existenciálního otrávení životem v prvním románu Jeana-Paula Sartra Nevolnost, který ho proslavil, ani z postmoderního přesycení informacemi. Nudě se dobře dařilo už v antice a pravděpodobně od dob, kdy se první homo sapiens zamýšlel, co dělat, a výsledek zamýšlení se nedostavoval natolik brzy, jak očekával.

Čím konzul Marcellinus město vyvedl z nudy už nelze zjistit, ale o tom, že to byla nuda skutečná, svědčí latinské slovo taedia – plurál od taedium –, jež vyjadřuje různé typy nudy, či nudu všemožných variant. Přežilo do angličtiny a v ní znamená nudu jednotvárnou, zdlouhavou, nezáživnou, působenou nekonečným opakováním téhož. Kromě zábavy je podle Tooheyho nuda i jednou z nejstarších, nejběžnějších, nejsamozřejmějších a nejtvořivějších emocí, jež je společná všem lidem od počátku zaznamenávaných dějin.

Tooheyho kniha Boredom: A Lively History (Zábavné dějiny nudy) hýří pozoruhodnými informacemi týkajícími se nudy, například že Britové jsou čtvrtým nejznuděnějším národem Evropy (první tři Toohey neuvádí). To prý zase souvisí se statistikou, podle níž mají druhý nejnižší náboj energie v Evropě, čili nedostatek energie se sami bavit. Díky tomu u nich už za Shakespeara vzniklo nejzábavnější divadlo, které přetrvává dodnes. To před nimi mívali Řekové a Římané, z čehož Toohey odvozuje, že i oni se podobně silně nudili, a potřebovali se nechat bavit od bavičů profesionálů.

Toohey klasifikuje dvě základní varianty nudy (či nud):

  • obecnou neboli přechodnou;
  • existenciální neboli chronickou.
Nuda obecná

Obecná nuda spočívá v nemožnosti uniknout předvídaným a opakovaným okolnostem, v přesycení a znechucení jimi. Doprovází ji pocit uvězněnosti, pomalosti, touhy prchat. A slouží často jako odrazový můstek či popíchnutí k činnosti, která by mohla být tvůrčí a zábavná. Může být dokonce varovným signálem, abychom se nenechávali otupovat vnějšími okolnostmi a zbystřili pozornost k tvoření jiných. Je tedy chvilková, působená konkrétními okolnostmi a poměrně snadno napravitelná či rozptýlitelná.

Lidé trpící přechodnou nudou se jí obvykle nechávají vyprovokovat k dosažení dobrých výsledků ve svém životě, vzdělání, práci a v osobní autonomii

Toohey ji definuje jako „společenskou emoci mírného znechucení vytvořeného dočasně nevyhnutelnými a předvídatelnými okolnostmi“. Nabízí však i několik jiných definic.

V aktivnější definici psychologů managementu je nuda „pronikavý nedostatek zájmu a neschopnosti soustředit se na současnou činnost“. V literární vědě nuda jsou „ta pekelná muka, na něž Dante zapomněl“. A v záznamech prvotních křesťanských mnichů meditujících nad Boží vůlí v pouštních jeskyních je nuda „démon poledne“, který po meditaci od rozbřesku už v poledne svádí k hříšným myšlenkám.

Lidé trpící přechodnou nudou se jí obvykle nechávají vyprovokovat k dosažení dobrých výsledků ve svém životě, vzdělání, práci a v osobní autonomii. Sama o sobě je to tedy emoce blahodárná, pokud se nestane chronickou. Slouží jako „včasný varovný systém, který má chránit před situacemi, které by byly nebezpečné pro naše duševní blaho a mohly by nás táhnout do horších emocí, jako je vztek a deprese“.

Nuda existenciální

Ty jsou charakteristické pro existenciální nudu, která prosakuje celou osobnost postiženého, přetrvává téměř ve všech situacích, je chronickým symptomem celkově negativního postoje k životu, ztráty smyslu a účelu a dá se i klasifikovat jako „filozofická nemoc“ nebo „duchovní nemoc“. Bývá doprovázena pocitem zbytečnosti, beznaděje a odcizení.

Existenciální nuda prosakuje celou osobnost postiženého, přetrvává téměř ve všech situacích a je chronickým symptomem negativního postoje k životu

Chronická nuda je na rozdíl od přechodné potenciálně nebezpečná. A Toohey ji definuje jako „silný a neutuchající pocit prázdnoty, izolace a znechucení, v němž člověk trpí vytrvalou absencí zájmu a neschopností soustředit se na svoje současné okolnosti“. Není to emoce, nýbrž „intelektuální koncept sestávající z chronické nudy, deprese, pocitu zbytečnosti, frustrace, přesycenosti, znechucení, lhostejnosti, apatie a pocitu uváznutí v pasti“.

Za literární mistry chronické existenciální nudy Toohey považuje především ruské spisovatele 19. století: Gončarova s jeho Oblomovem neschopným odhodlat se k činnosti; Čechova s jeho Třemi sestrami neustále remcajícími na nudu a toužícími po odchodu, k němuž se však nikdy nedokážou odhodlat; Turgeněva s jeho Deníkem zbytečného člověka. Z Francouzů se ikonami chronické nudy stali Flaubert se svou Madame Bovaryovou, Sartre se svou Nevolností a Camus se svým Cizincem, který z nudy zabíjí.

Nízká hladina dopaminu

Chronickou nudu lze přirovnat k chronické naštvanosti. Chroničtí znuděnci se chovají podobně jako chronicky naštvaní a máloco je přiměje k zábavnosti a spokojenosti. Ale pozor, varuje Toohey, nepovažujme tyto dva typy nudy za zásadně odlišné. Mají totiž tytéž symptomy a projevy, rozdíl je v jejich trvání a v tom, k čemu se jimi necháme ovlivnit. Chronická nuda bývá i výsledkem potlačení nebo zakrytí vzteku, který se ve spořádané společnosti nesluší a je pak ve formě nudy namířen dovnitř místo ven.

Sílu nudy ovlivňuje i osobní temperament. Častou nebo chronickou nudou více trpívají extroverti, jejichž uspokojení závisí spíše na impulsech zvenku a na konfrontaci s nimi, protože se nedovedou zabavit sami. Introverti mívají naopak vyvinutější schopnosti tvořit si vlastní zábavnou činnost. A statisticky prý „psychologům nudy“ vychází, že muži jsou obecně závislejší na externích stimulech než ženy.

Neurochemické experimenty zjišťují u chronických znuděnců nízkou hladinu dopaminu a potřebu zvyšovat ji extrémními činnostmi, jako jsou adrenalinové sporty, riskantní jízda, jednání na hranici zákona, sexuální perverze nebo alkoholismus či návyk na drogy. Potřeba častého cestování a změny prostředí je kreativnější formou stimulace dopaminem, je-li zároveň kulturním obohacováním, a nejen manickým přesouváním z místa na místo.

Posedlost cestováním má dokonce psychologická vědecká pojmenování „dromomanie“ nebo „patologický turismus“. Dromomaniaci trpí znuděností z delšího pobytu na jednom místě a trvalou touhou spěchat stále někam jinam bez specifického účelu. Dromomanie byla podle některých psychologů mimo jiné i hnací silou evropského cestovatelství, mořeplavectví, dobyvatelství a kolonialismu. Její mírnější formou jsou náhražkově cestovatelské záliby, jako jsou filatelie nebo sběratelství pohlednic či vzdálených folklórů.

Léčba

Kulturní formou léčby chronické nudy jsou různé avantgardní experimenty spočívající v boření zavedených forem a pravidel. Jenže i ty, upozorňuje Toohey, se brzy stávají nudou, jak se jejich napodobování stává standardem, se vší svou předvídatelností, podobností a banalitou, která s nudou úzce souvisí.

Je třeba využívat nudy k zamyšlení, zahloubání a objevení smyslu další tvůrčí činnosti

Nuda je jako každá adaptivní emoce k něčemu užitečná. Proto nejlepším „lékem“ na ni je nebránit se jí a nepotlačovat ji, nýbrž uposlechnout jejích rad a odejít od situace, která ji vyprovokovala. Pěstovat si pestrost tělesných i duševních činností a zážitků a nespoléhat na jejich dodání zvenčí. To by nás mělo uchránit nejen nudy, ale i vzteku a deprese, které z nezvládnuté chronické nudy pramení.

Podnikatelsky se tomu dá říkat „free time management“ čili „řízení volného času“. Není to nic jiného než schopnost zajímavě, zábavně, tvořivě a hravě zaplňovat prázdný čas. Nebát se do nudy na čas ponořit a nechat se jí informovat, co neladí, neboť nuda zesiluje vnímání sebe. Využívat nudy k zamyšlení, zahloubání a objevení smyslu další tvůrčí činnosti. Slovy amerického básníka ruského původu Josifa Brodského:

„Když jsi zasažen nudou, nech se jí rozdrtit, ponoř se do ní, dopadni na dno. Čím dřív dopadneš na dno, tím dřív zase vyplaveš na hladinu.“

Boredom: A Lively History
(Zábavné dějiny nudy)
AUTOR: Peter Toohey
VYDAL: Yale University Press 2011
ROZSAH: 224 stran

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.