Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Novinář versus exzpravodajec aneb Rozhovor hodný následování

  18:16
Rozhovor novináře Jaroslava Spurného s exzpravodajcem Karlem Randákem – občas odlišných názorů – stojí za pozornost. Spurný, jenž leccos ví, ale někdy jen tuší, konfrontuje své vidění týchž událostí s Randákem, jenž naopak nemůže naplno říct, co ví.

Jaroslav Spurný, Karel Randák, Nepohodlný agent. Rozhovor s Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Kniha Nepohodlný agent. Rozhovor s Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích je velmi neobvyklá. Rozhovor dvou mužů v odlišném postavení, jejichž živobytím jsou informace. Novinář, který leccos ví, avšak někdy jen tuší, tu konfrontuje své vidění týchž událostí s bývalým zpravodajcem, který naopak nemůže naplno říci, co ví.

To, že spolu hovoří dva lidé, kteří vůči sobě v minulosti stáli i konfrontačně, dává knize specifický nádech. V době, kdy si lidé protivných názorů spíše už jen nadávají a vítězí myšlenkové zkraty, je rozhovor dvou jedinců – dosud v lecčems nestejných názorů – hodným pozoru a následování.

Oba protagonisté jsou pamětníky a do různé míry i aktéry událostí již od divokých devadesátých let. Portfolio jejich profesionálních zájmů je velmi podobné – organizovaný zločin, kriminalita bílých límečků, zpravodajská a bezpečnostní problematika. Kmenový novinář Respektu Jaroslav Spurný čtenářům připomíná nebo předestírá vloženými dobovými články, o co šlo v kauzách, o nichž pak hovoří s bývalým ředitelem civilní rozvědky – Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) – Karlem Randákem.

Konfrontace pohledů

Očekávané překvapení se však nekoná pouze díky některým Randákovým odpovědím, ale též kvůli Spurného novinářskému modu operandi. Přiznal například, že jedním z jeho nejlepších informátorů v devadesátých letech byl bývalý příslušník StB Jan Bělíček, který se stal poradcem ministra vnitra Jana Rumla. To navozuje mnoho zásadních otázek. Třeba o nebezpečí hry kočky s myší, o charakterech a profesionálních kvalitách, též o používání dvojího metru ohledně důvěryhodnosti a společenského postavení bývalých příslušníků StB.

Očekávané překvapení se však nekoná pouze díky některým Randákovým odpovědím, ale též kvůli Spurného novinářskému modu operandi. Přiznal například, že jedním z jeho nejlepších informátorů v devadesátých letech byl bývalý příslušník StB Jan Bělíček, který se stal poradcem ministra vnitra Jana Rumla. To navozuje mnoho zásadních otázek.

Kniha dokládá, jak mohou být novinářská klišé zavádějící. Spurný například zavzpomínal na to, jak ho Bělíček předhodil dvěma Rusům, z nichž jeden byl „jasný kágébák“, a hned z toho vyvodil „jasný důkaz“, že „ruští špióni na našem území působí a snaží se dostat je znovu pod svou kontrolu“. Randák souhlasí s tím, že ruské tajné služby u nás mají vliv, avšak věcně dodává, že „stejně jako ty evropské“! To je sice vzácně upřímné, ale stále nedořečené.

Randák má též za to, že Rusové chtějí jen rozbít Evropskou unii a NATO a že není jejich zájmem s námi spolupracovat „na odkrytí organizovaného zločinu, který má kořeny v Rusku“. Nevím, o které době Randák mluví, ale na přelomu tisíciletí Rusové právě na této problematice velmi chtěli spolupracovat! U nás narazili pouze na nedůvěru, takže ze spolupráce nic nebylo, což vposledku prospělo pouze organizovanému zločinu. Zřejmě i proto partnerské zpravodajské služby tehdy vyhodnotily, že na české rozvědce panuje kontrarozvědný (defenzivní) duch.

S tím souvisí to, co sám Randák na jiném místě přiznává, totiž že civilní rozvědka byla ochromena polistopadovým „humanismem“, kdy tehdejší ředitel rozvědky Oldřich Černý vyhlásil konec operativní práce s tím, že stačí analyzovat „otevřené zdroje“.

Jak na Rusko

Randák je spíše sportovec, než stratég. Rusko nemá za závažnou hrozbu, navíc po nástupu Putina vliv jejich organizovaného zločinu u nás výrazně zeslábl. Současně by však byl pro to, vypovědět Rusům jejich špióny, co mají diplomatické krytí. Následné zmrazení vztahů bychom prý ustáli a Rusové by o jejich rozmrazení prý stáli více než my.

Randák nemá Rusko za závažnou hrozbu, navíc po nástupu Putina vliv jejich organizovaného zločinu u nás výrazně zeslábl. Současně by však byl pro to, vypovědět Rusům jejich špióny, co mají diplomatické krytí. Následné zmrazení vztahů bychom prý ustáli a Rusové by o jejich rozmrazení prý stáli více než my.

Zpravodajský stratég by naopak před takovým přístupem varoval. Kontrarozvědka teprve po dlouhé době začne rozlišovat, kdo z cizích diplomatů je zpravodajsky zajímavý, a kdo je tam „do počtu“, aby pomohl zahltit kapacity domácí kontrarozvědky. Po vypovězení diplomatů však celé to klopotně získané kontrarozvědné poznání přichází vniveč a začíná se od začátku, což je výhodné pro protivníka.

A to nemluvíme o základním faux pas Randákova návrhu, protože zpravodajské vztahy se naopak pečlivě udržují, a to zejména tam, kde to s těmi diplomatickými je všelijaké nebo dokonce nijaké, a že tento způsob prokázal v historii své oprávnění a užitečnost. Dokonce sám Randák to na jiném místě knihy osvědčuje v případě svých užitečných kontaktů libyjských a iráckých.

Spolupráce s mocnými

Bývá zvykem naříkat, že když zpravodajské služby zjistí rizikové skutečnosti v okolí zákonných adresátů svých informací, prezidentem počínaje a premiérem nekonče, tak je „nemají komu sdělit“. Tím jsou ale v podstatě jen tolerovány obavy služebních funkcionářů o jejich další kariéry, kdyby se odvážili něco s tím udělat. Avšak příslušníci zpravodajských služeb jsou pod přísahou, v níž se zavazují, že při ochraně zájmů republiky nebudou váhat nasadit život.

Pokud budeme nadále snášet tyto ustrašené praktiky, bránící naplnit dikci zákona, potom se nedivme, že to tu vypadá, jak to vypadá. Randák kupodivu projevuje značnou naivitu, když si v této souvislosti posteskne, že si „neumí představit, jak by vypadal svět, kdyby prezident USA kašlal na zprávy CIA“, nebo „ignoroval FBI, i když to není tajná služba“.

Bývá zvykem naříkat, že když zpravodajské služby zjistí rizikové skutečnosti v okolí zákonných adresátů svých informací, prezidentem počínaje a premiérem nekonče, tak je „nemají komu sdělit“. Tím jsou ale v podstatě jen tolerovány obavy služebních funkcionářů o jejich další kariéry, kdyby se odvážili něco s tím udělat.

Především, FBI má kompetence tajné služby, jiná civilní kontrarozvědka v USA není (i když je tam ještě více než tucet dalších zpravodajských služeb). Od dob nechvalně proslulého J. E. Hoovera se toho ohledně zákonné působnosti FBI příliš nezměnilo. FBI je trestněprávním orgánem (podobně jako FSB, zrcadlová služba ruská) a má tedy i vyšetřovací pravomoci, což je uspořádání, od něhož civilizovaný svět po druhé světové válce z dobrých důvodů ustoupil.

Nadto je známo, že třeba takový Bill Clinton na zprávy CIA doslova kašlal, a s ředitelem CIA se téměř nestýkal, přestože jiní prezidenti USA s ním měli kontakt třeba denní. Na druhou stranu si těžko odpustit sarkastickou poznámku, že by třeba v případě Iráku v roce 2003 bylo skvělé, kdyby se prezident USA naopak na informace americké zpravodajské komunity vykašlal zvysoka a důkladně.

Kdyby USA sekulární Irák neroztřískaly, nevznikl by tam nábožensky fundamentalistický Islámský stát a nezdvihla by se migrační vlna, takže kašel amerického prezidenta bychom v Evropě cítili blahodárně.

Co se nedělá

Randák konstatuje ztrátu prestiže civilní rozvědky ÚZSI v očích partnerských služeb, způsobenou paradoxně tím, že vyhověla jejich přání a předala jim informace o spolupracovnících, které získala na Západě její předchůdkyně, bývalá československá rozvědka.

Otevření zpravodajských archívů a lustrační agentománie od samého počátku devadesátých let silně omezovaly zpravodajské aktivity. Kdo by spolupracoval se zpravodajskou službou, která zveřejňuje agenturu svých předchůdců, ať byli jacíkoliv?

To se prostě nedělá, i když šlo o lidi vycvičené v minulém režimu, uzavírá rezolutně a naprosto důvodně Randák, a dodává, že bezpečnost zpravodajců a jejich zdrojů je alfou i omegou zpravodajské práce. Jejich identita se nerozkrývá ani vůči spřáteleným službám, a to ani po změně režimu. Tato slova patří do učebnic.

Otevření zpravodajských archívů a lustrační agentománie od samého počátku devadesátých let silně omezovaly zpravodajské aktivity. Kdo by spolupracoval se zpravodajskou službou, která zveřejňuje agenturu svých předchůdců, ať byli jacíkoliv? Protože se může stát, že současní zpravodajci budou zase z pohledu těch budoucích taktéž „jacíkoliv“, a kdo to odnese? Zase agenti. Můžeme tuto glosu uzavřít opětným konstatováním, že jediným, komu to vyplenění zpravodajských archívů bylo ku prospěchu, byli lumpové.

Personální války

Koncem devadesátých let atmosféra ve zpravodajské komunitě začínala houstnout. V pozadí byl samozřejmě i jev, zaznamenatelný ve studenoválečnicky mírových dobách v mnoha demokratických zemích. Bratrovražedný boj o uchvácení co největšího podílu ze státního rozpočtu znamenal, že zpravodajské služby jednoho státu vyvíjely proti sobě možná více aktivit, než proti nepříteli.

U nás to bylo modifikováno sporem zpravodajců, kteří byli „nakrátko“ s politiky, se zpravodajci, kteří se za pochodu učili profesionální zpravodajské práci. I ti druzí byli v kontaktu s politiky, které ovšem skrytě nezásobovali operativními informacemi (mezi politiky oblíbenými „non-papery“). Otravovali je informacemi systémovými, které vypovídaly o nedobrém stavu celé komunity, a mnohými návrhy, jak situaci zlepšit.

Bratrovražedný boj o uchvácení co největšího podílu ze státního rozpočtu znamenal, že zpravodajské služby jednoho státu vyvíjely proti sobě možná více aktivit, než proti nepříteli. U nás to bylo modifikováno sporem zpravodajců, kteří byli „nakrátko“ s politiky, se zpravodajci, kteří se za pochodu učili profesionální zpravodajské práci.

Týkaly se i civilní rozvědky ÚZSI, která nebyla zřízena zákonem; zákon o zpravodajských službách pouze konstatuje její existenci. Dodnes patří k ministerstvu vnitra, které však podle kompetenčního zákona nemá působnost v zahraničí. Nadto je sporné, zda tak malý stát má mít rozvědky dvě, když i veliké Německo (kvůli kompatibilitě a komplexnosti zpravodajské podpory vládě) své rozvědky sloučilo do jedné.

A v této atmosféře se samozřejmě dařilo pomluvám, doručovaným již ochočeným politikům, kteří byli kvůli svému zviditelnění či profitu ochotni dělat nejen z komára velblouda, ale i naopak. Proto je nanejvýš uspokojivé číst v Randákových odpovědích i slova pochvaly a uznání o lidech, o nichž pak promlouvá kriticky.

Velmi adekvátní je jeho vylíčení Tomáše Kadlece, který z BIS přešel na Úřad vlády, poté byl jmenován prvním ředitelem Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ), aby pak skončil v trestněprávních turbulencích kvůli svému angažmá ve funkci ředitele Čepro.

Nedotažené kauzy

Zastavme se u proslulého zásahu čerstvě vzniklého Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) proti ruským mafiánům, kteří se scházeli i s našimi politiky ve smíchovském podniku „U Holubů“.

Spurný již ve svém článku v roce 1995 cítil zřetelné rozpaky z policejní sebechvály, jak tvrdý direkt dostaly tehdejším policejním zákrokem dokonce dvě ruské mafie naráz, a připustil, že to možná nebylo až tak skvělé, když byli všichni zadržení vzápětí policií propuštěni. Randák potvrzuje správnost Spurného rozpaků, protože policie tím zákrokem nedosáhla ničeho, nikdo nebyl odstíhán, pouze bylo zmařeno zpravodajské rozpracování tohoto rizikového prostředí.

Spurný nemůže očekávat od Randáka konkrétní informace, protože Randák je vázán služebním tajemstvím a rozhodně nechce byť drobným klopýtnutím udělat někomu velkou radost. Co však Spurný mohl více využít, je Randákův způsob myšlení, protože ten si vypracoval sám a na jeho použití žádné zákonné restrikce nejsou.

Oba rozmlouvající chutě vzpomínají na další proslulé případy, což čtenáři přinese nejeden nový poznatek či dokonce úhel pohledu. Odblokování zeštíhleného ruského dluhu. Zbrojní průmysl a export zbraní. Privatizace Unipetrolu. František Mrázek. Radovan Krejčíř. Monte Argentario. Hotel Savoy. Dopravní podnik a Ivo Rittig. Andrej Babiš, StB a skupina Julius Šuman. A také šetření údajných úniků informací z BIS.

Případ Karla Hrubanta zůstal v knize zjevně nedotažený. Spurný ani Randák nedošli k definitivnímu názoru, o co vlastně šlo. Bylo by prospěšné, kdyby spolu kauzu kriticky vyhodnotili, protože v ní je téměř všechno špatné, co se ve zpravodajské komunitě může stát. A to se týká i dalších případů, v nichž by oba pánové mohli i po těch mnoha letech tímto synergickým efektem dojít možná ke stále aktuálním podnětům!

Škoda přeškoda, že je kniha koncipována jako korespondenční rozhovor, protože nenavazují doplňující a zpřesňující otázky. Spurný jistěže nemůže očekávat od Randáka konkrétní informace, protože Randák je vázán služebním tajemstvím a rozhodně nechce byť drobným klopýtnutím udělat někomu velkou radost. Co však Spurný mohl více využít, je Randákův způsob myšlení, protože ten si vypracoval sám a na jeho použití žádné zákonné restrikce nejsou.

Metodický přínos

Kniha je i tak podnětná spíše metodicky než meritorně. Například názorně ukazuje, že publikovaná vyhodnocení bezpečnostních hrozeb a rizik se chybně odvíjí spíše od osobních reminiscencí a atmosféry doby než z chladně analytického pohledu.

Vyplývá z ní též velké sebeomezení práce rozvědky v devadesátých letech, které v kombinaci s defenzivním duchem ve službě vedlo téměř k zániku ÚZSI. Rozvoj aktivit služby, aby vyplnila celou šíři zákonného portfolia, trval potom velmi dlouho a byl velmi klopotný. Nicméně z knihy je zřejmé, že rozvědka byla orientována především k bezpečnostní problematice, což je ilustrováno i tím, že Randák, když popisuje spolupráci s cizími tajnými službami, uvede příklad z drogové problematiky.

Kniha je podnětná spíše metodicky než meritorně. Například názorně ukazuje, že publikovaná vyhodnocení bezpečnostních hrozeb a rizik se chybně odvíjí spíše od osobních reminiscencí a atmosféry doby než z chladně analytického pohledu. Vyplývá z ní též velké sebeomezení práce rozvědky v devadesátých letech, které v kombinaci s defenzivním duchem ve službě vedlo téměř k zániku ÚZSI.

Ke škodě věci byla rozvědka méně soustředěna na problematiku zahraničně-politickou. To však bylo též ovlivněno kvalitou vzájemné relace ÚZSI s ministerstvem zahraničních věcí, které je hlavním adresátem informací, majících původ v zahraničí, které jsou důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničně politických a ekonomických zájmů České republiky, jak to rozvědce předepisuje zákon.

Publicistika v této oblasti by se mohla inspirovat zveřejněnými rozhovory s emeritními izraelskými zpravodajci, kteří se vyjadřují velmi precizně, až „politicky nekorektně“. Příkladem může být vynikající dokument „Gatekeepers“, kde šest bývalých ředitelů izraelské vnitřní služby promlouvá zejména na palestinské téma, líčí, jak problém řešili silou, když to nešlo, tak ještě přitlačili – a nakonec to reflektují tak, že „nezbývá, než s nimi mluvit – a to i kdyby nám měli jenom nadávat“.

Tento výrok, řečený někým bez jejich zkušeností, by mohl vypadat jako neuvážený, avšak v tomto případě je podložen takovou kvantitou a kvalitou zkušeností, o níž asi těžko lze získat adekvátní představu, takže před touto reflexí zkušených zpravodajců lze pouze stanout v tichém zadumání. A k orientaci v této popletené době je nám třeba právě reflexí skutečných autorit.

Nepohodlný agent. Rozhovor s Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích

AUTOŘI: Jaroslav Spurný, Karel Randák

VYDAL: Paseka 2018

ROZSAH: 232 stran

Autor:

Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč
Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč

Každý týden můžete získat zajímavé balíčky od značek Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč. Hrajte s námi a získejte hlavní výhru, balíček s...