Petr Písařík (narozen 1968) je „zavedenou značkou“. Ve své intuitivně vedené tvorbě překračuje a prolíná různé obory a média, styly a techniky, gesta i výrazy. Svérázně tak testuje divákovu otevřenost pro vnímání nového, překvapivého sdělení. Jisté paralely bychom mohli hledat v projevech Františka Skály, Petra Nikla nebo Krištofa Kintery, kteří se v Rudolfinu skvěle uvedli v minulosti. I oni záměrně kombinují svá nezvyklá díla do promyšlených, byť poněkud chaotických celků. Takové instalace však sklízí diváckou odezvu právě pro svou živost vymykající se nudné muzejní expozici. Vedle umělecké kvality je to v těchto případech hra – labyrint jen naznačených významů a volných interpretací. S divákem komunikují.
Písařík zachází v otevřené struktuře všedního i svátečního – v interpretaci, nejednoznačnosti a relativizaci všeho druhu – zřejmě nejdále. Enfant terrible české scény nabízí od devadesátých let celé spektrum možností vnímání. Ukazuje na jednu z hlavních linií současného umění, které potvrzuje vyprázdněnost zavedených pojmů a významů. Povrchně si pohrává s odkazem klasické moderny, chápe jí však postmoderně, avšak ani tato nálepka nestačí. Písařík se vůči ničemu nevymezuje, nic nehlásá, pouze produkuje či reprodukuje a v tom se cítí jak ryba ve vodě.
Relativizace hodnot
Z hlediska intelektuálního naplňuje Písařík živelně teorii dekonstrukce původního či domnělého celku. Relativizuje hodnoty, jejich hierarchii a možnost objektivního vidění i sdílení. Rozpadlé a rozostřené jevy a formy pak nově v díle skládá do jedné z řady možností, aniž by tím nabízel alternativní a konečný celek světa. Vše je možné. Písařík jako solitér vytváří a prezentuje „jen“ další kulisu, jakousi osnovu bez pevné názorové konstrukce. Nabízí výstavní trasu s různými zákoutími, podivně vyhlížejícími artefakty a volnými asociacemi. Klade důraz na vytváření celkového fiktivního prostředí – výstava se ostatně jmenuje výstižně: SPACE MAKER.
„Jednou z hlavních metod je optický klam, nesoulad viděného a předpokládaného. Průhledy ve vstupních místnostech jsou modifikovány probarvenými plexisklovými clonami (…) stejně jako rezivý povrch objemných kvádrů a torz nábytku nebo figur záměrně zastírá divákovu představu o použitém materiálu a hmotnosti jednotlivých artefaktů,“ vysvětluje kurátor výstavy David Korecký. Písařík pobaveně narušuje navyklé očekávání a tázání po významu, navíc kašíruje tradiční materiály. Domnělý kámen, dřevo či kov jsou ve skutečnosti v plastikách nahrazeny lehkými umělými hmotami.
Písařík, zvaný Pisi, je nepokojně tvárný, technicky vynalézavý až brilantní. Jeho tvorba místy připomíná spíše designové hledání s aplikacemi všedního i módního světa. Hranice mezi nízkým a vysokým uměním se stírají, neboť i jejich definice v jistém smyslu už neplatí. |
Ani při tvorbě obrazů Písařík nepoužívá tradiční štětec. Kompozice jsou dělané z rozličných třpytivých drtí, sprejů, šablon či jiných aplikacemi, které skládá a vrství. Umělcovy kompozice jsou nekomplikované, avšak rafinované a nápadité – odvíjejí se v řadě variací gest či mozaikovitých struktur.
Písařík, zvaný Pisi, je nepokojně tvárný, technicky vynalézavý až brilantní. Jeho tvorba místy připomíná spíše designové hledání s aplikacemi všedního i módního světa. Hranice mezi nízkým a vysokým uměním se stírají, neboť i jejich definice v jistém smyslu už neplatí. Stojíme před obrazy (plochami) či plastikami (nakupeninami), které jsou rostlé z posbíraných částí, před skupenstvím fragmentů z okolního prostředí, před jednotlivinami v dočasném celku bez vyššího řádu.
„Dílo Petra Písaříka je spojeno především s přechodem od postmoderny osmdesátých let k nejisté situaci a jiné citlivosti poloviny devadesátých let minulého století. Spolu s dalšími členy skupiny Pondělí autor ustavoval nejen novou představu o roli umělce v období přechodu od normalizačního socialismu ke křehkému a iluzornímu liberálnímu společenskému konsenzu, ale také možnost exponovat s touto transpozicí spojené téma umělecké praxe, tedy jaká je možnost v podmínkách rozvrácených a diskreditovaných diskurzů vrátit do hry intimní (osobní, politickou či sociální) zkušenost se světem prostřednictvím individuálních tvůrčích strategií a obsesí. Jeho tvorba už tehdy měla povahu předem prohraného afirmativního úsilí zaměřeného na absorbování znaků a fantómů společnosti vyrovnávající se se snem o konci dějin,“ dodává v katalogu výstavy Marek Pokorný.
Náhodné stavební prvky
Písaříkova díla jsou stavebními prvky, z kterých dle situace a libosti skládá pro výstavu dočasné celkové konstelace různé povahy. Pak se vrátí zase do ateliéru a stanou se zásobárnou pro další a jinou hru. Petr Nedoma, ředitel galerie Rudolfinum, na zahájení připomněl Písaříkovu tvůrčí plodnost. Prý nevyužitých artefaktů pro instalaci odvezly zpět dva plné kamiony. Je to pochvala?
Písařík tedy v obsáhlé produkci nastavuje zrcadlo sobě, zvláště pak naší době. Je na nás, zda nám toto gesto stačí. Kořeny tohoto způsobu chápání reality v jistém stádiu rozpadu bychom mohli najít v dadaismu první půle 20. století. Vzpomeňme na ready mady (nalezené a vystavené předměty denní potřeby) Marcela Duchampa, například na jeho legendární Fontánu – na pootočený a takto prezentovaný pisoár. Více však než Duchampův jen cíleně významový koncept, vybavuje se nám s Písaříkovou tvorbou dílo Kurta Schwitterse z meziválečného období, jeho materiálová, respektive odpadková tvůrčí a fascinující činnost. Také tento Němec ve svých stavbách, kolážích či asamblážích vytvářených z nalezených předmětů stavěl pomníky civilizaci ohrožené a pomíjivé. Pop art (Robert Rauschenberg) či Nový realismus (Daniel Spoerri) skládaly předměty naší skutečnosti již bez zvláštního důrazu na obsah a s větší hravostí. Písařík je umělec bohem políbený, jeho dílo na výstavách působí svěžím, svérázným a pozitivním dojmem. Tato tvorba je čímsi nepopsatelně přitažlivá. Ale po výstavní osvobozující fascinaci zůstávají venku některé otázky nezodpovězeny.
Výstavy Petra Písařa SPACE MAKER bude ukončena 25. listopadu 2018.