Není radno poddat se řádu ani chaosu

Kanadský profesor psychologie Jordan B. Peterson napsal knihu 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos (Dvanáct pravidel pro život. Nástroj proti chaosu), z níž se stal bestseller –na seznamu nejčtenějších knih Amazonu trůní již více než půl roku. Je to ovšem bestseller nepravděpodobný. Navzdory svému názvu a úspěchu totiž nejde o tradiční exemplář svépomocné literatury.

Jejím primárním účelem není učinit nás šťastnějšími, produktivnějšími, efektivnějšími, asertivnějšími či jinak lepšími v jednom z mnoha podobně znějících parametrů moderního bytí. Peterson starosvětsky odhlíží od těchto parametrů a nabádá, abychom se nehnali za pomíjivostí, nýbrž žili dobře a smysluplně. Co konkrétně tím míní, vysvětluje ve dvanácti esejích, z nichž každý se váže k jednomu pravidlu.

Rozhovor dvou přátel

Petersonova kniha je v mnoha ohledech nezvyklá a pozoruhodná. Peterson představuje mix poznatků a postřehů z rozličných sfér a oborů, ze kterého splétá sdělení každý z esejů. Čtenáře zvyklého na popularizační vědeckou literaturu potěší diskuse o evoluční teorii a významu neurotransmiterů, ale možná ho překvapí, když hned na další straně potká interpretaci Kainovy bratrovraždy či zamyšlení nad verši Miltonova Ztraceného ráje.

Na cestě kapitolami, uvedenými nevinně znějícími pravidly, se setkáváme s dějepisnými a teologickými odbočkami či filozofickými a literárními zastávkami, abychom se co chvíli dostali do krajů psychoanalýzy, experimentální psychologie a neurovědy. Do čistě přednáškového a vysvětlujícího stylu jsou rozsypány krátké věty zakončené vykřičníky zdůrazňující ten či onen bod, ke kterému Peterson zrovna dospěl a považuje za důležitý.

Petersonova kniha připomíná spíše intimní rozhovor s výstředním profesorem u vína, kterému byl dán prostor, aby se vyjádřil, a on se rozbíhá do všech směrů, kam ho volné asociace vedou, aby odpověděl položenou otázku, než vědeckou monografii. Fascinuje, že se Peterson vždy konce dobere, z rozličných kousků složí koherentní mozaiku, a kruhově ukončí kapitolu, přičemž rekapituluje na začátku stanovené pravidlo. Tento nevšední styl překvapivě funguje a neruší.

Peterson dále ukazuje závěry svých úvah příběhy z vlastního života a ze své klinické praxe, což pomáhá zachovat atmosféru blízkosti a působí autenticky. Vzhledem k tomu, jak je jeho kniha mravokárná, také příjemně překvapuje, že nepůsobí arogantně. Nepřipomíná monolog učitele, jenž umravňuje hloupého žáka, ale spíše rozhovor dvou přátel, v němž ten zkušenější upozorňuje na životní lekce, které musel sám vydobývat. Ostatně je otázkou, zda by podobná kniha vůbec mohla být napsána jinak a uspět.

Zásadní hráči

Proč však chtít číst knihu o pravidlech, jak vést život? Pravidla totiž již z definice omezují, ale zato utvářejí řád, který s sebou přináší předvídatelnost a stabilitu, v níž se dokážeme orientovat. Opakem řádu je chaos, zosobňující vše nové a nepředvídatelné. Dle Petersona jsou řád a chaos zásadními hráči v kolektivní představivosti lidstva objevující se odjakživa ve starých mýtech a příbězích.Jsou to dvě protikladné síly, z nichž ani jedné není radno se poddat.

Příliš řádu a člověk je svázán v šedi a nudě rigidního tyranského systému. Příliš chaosu a člověk ustrne ve zmatené úzkosti, nihilismu a zoufalství. Řád uplatněný ve společenství lidí je také úzce spjatý s hodnotovým rámcem, jenž umožňuje snazší spolupráci a koordinaci, a jako takový vytváří pocit pospolitosti a skupinové koheze. Tato vnitroskupinová výhoda je však draze vykoupena zvýšeným rizikem meziskupinového konfliktu, a to v situacích, kdy se dvě skupiny vyznávající různé hodnoty střetnou.

To, že zmíněné riziko nelze brát na lehkou váhu, připomínají stíny fašistických a komunistických zvěrstev 20. století, stejně jako mnohé podobné před nimi a po nich, ať už na Balkáně, ve Rwandě, v Irsku či na Levantě. Není tedy lepší vzdát se řádu v podobě dříve tak opatrovaných zvyklostí a hodnot, než si říkat o druhý holocaust? Na první pohled to zní přirozeně a logicky, ale Peterson varuje, že bez řádu riskujeme utonutí v chaotické zmatenosti a propadnutí beznaději spojené se ztrátou smyslu, což není dvakrát bezpečnější alternativa.

Závěr této pesimistické analýzy postuluje člověka do role Vysockého provazochodce balancujícího mezi řádem a chaosem: „Jen pohne se vpravo – tak všechno vzal ďas! Jen pohne se vlevo – tak srazí si vaz!“ Co s tím? Je marné snažit se vrátit do bezpečí doktrinářství skupinové identity a lhát si do kapsy, že to tentokrát bude jiné. Růst populismu a extrémismu v celém politickém spektru západního světa budiž vztyčeným ukazovákem.

Destilace staré moudrosti

Peterson volí jiný směr. Jeho řešení, jeho protijed proti chaosu, netkví ve skupině, ale v jedinci a v přebírání osobní zodpovědnosti za sebe, své blízké a za okolní svět. Nikoliv skupina, ale jedinec je společenskou jednotkou, na níž stojí a padá budoucnost světa. Dvanáct pravidel je určeno k tomu, aby tento argument rozvedlo a přineslo konkrétní a praktický návod, jak jako zodpovědní jedinci jednat.

Peterson nabádá, abychom rozvinuli své schopnosti, neliknavěli a starali se o sebe jako o člověka, za něhož jsme zodpovědní. Máme mluvit pravdu, nebo alespoň nelhat, být zdvořilí, ostatním pomáhat a naslouchat jim s vědomím, že se od každého člověka můžeme naučit něco, co nevíme. Máme dobře vychovat své děti, sbližovat se s lidmi, kteří pro nás chtějí jen to nejlepší, nesrovnávat se s nimi, ale s tím, kým jsme byli v minulosti.

Ostatní pravidla se nesou v podobném duchu a mnohé překvapí, že tento návod, jenž natolik rezonuje s moderním čtenářstvem, by dokázala se stylistickou výpomocí sepsat každá druhá česká babička. Výpisky základních bodů jednotlivých kapitol znějí spíše jako apelace Ivánkovy matky na začátku Mrazíka či jako Masarykovo „Nebát se a nekrást!“ než jako výstup aktuálního psychologického výzkumu. Ostatně to, že jeho kniha je destilací staré moudrosti psanou s ohledem na čtenáře 21. století, Peterson nepopírá.

Existuje však zásadní bod, v němž se Peterson od babiček výrazně liší. Zatímco ty by pravděpodobně za každou dobrou radou dodaly „dělejte si, co chcete, hlavně ať jste šťastní“, on stejně laskavý není – zejména pokud jde o štěstí. Na sice není nic špatného, ale nemělo by se stát středobodem naší existence a dominantním cílem jeho směřování.

Smysluplný život

Ale proč ne? Nežijeme jenom jednou a neměli bychom si to tu pořádně užít? Vždyť z prachu jsme vzešli a v prach se obrátíme. Charón neprodává zpáteční jízdenky, a tedy neměli bychom z té trochy uvědomělého času mezi dvěma nic vyždímat co nejvíc potěchy? Peterson odpovídá kategorickým „ne“.

V mládí, ve zdraví a v blahobytu si můžeme nalhávat, že štěstí je cílem lidského bytí, ale tato iluze se rychle rozplyne, když musíme čelit utrpení, které se dříve či později dostaví. Jak napsal sovětský spisovatel Alexandr Solženicyn, autor slavného Souostroví Gulag: „Tu ubohou ideologii, že člověk je stvořen pro štěstí, z každého vyrazí první rána úkolářova klacku.“

A pokud bychom se nezalekli budoucí nepřipravenosti a nadále následovali hédonismus bez ohledu na ty, kteří trpí už dnes, je zde morální apel, který si Peterson opět půjčuje od Solženicyna: „Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka.“ Proto je naší odpovědností především se ujistit, že stojíme na správné straně barikády a snažili se tam zůstat celý život. Štěstí, neštěstí. Co však z toho budeme mít?

Pokud se podle Petersona nebudeme pídit po pozlátku, které slibuje, že nás učiní šťastnými, ať peníze, moc nebo sláva, a namísto toho se rozhodneme žít správně bez ohledu na to, zda nás za to někdo odmění, dostaneme život, který má smysl. Snažit se o něj pak znamená jít po úzké hranici mezi řádem a chaosem a nebýt zotročován ani jedním, neboť se před nástrahami světa můžeme vždy ukrýt do čistoty svého svědomí.

Dějiště antických dramat

Zde se setkáváme s jednou z nejezoteričtějších částí knihy, u níž Petersonovi kritici správně podotknou, že jeho tvrzení nejsou vědecká a že používá pojmů, jež nelze operacionalizovat. Peterson takovou kritiku přijímá, ale na svou obranu podotýká, že ačkoliv se dnes snažíme (a z dobrých důvodů) posuzovat svět na základě co nejobjektivnějších a nejlépe měřitelných rysů, ne všechny odpovědi lze nalézt v datových souborech.

Peterson se v otázkách smyslu života odvažuje opírat o příběhy velkých kultur a náboženských tradic, v nichž nalézá opakující se témata a postavy podobné jungiánským archetypům, jež považuje za nahromaděnou zkušenost a moudrost generací. Jazyku příběhů dle něho totiž náš mentální aparát nejlépe rozumí. Svět, jak jej vnímáme, není shluk lidí, zvířat a věcí, o kterých si lze povídat, ale dějištěm antických dramat plných zlosynů a zlodcer, hrdinů a hrdinek, vedlejších a hlavních rolí, překvapivých zvratů, šťastných rozuzlení a tragických konců.

Každý používá optiku příběhů, aby jejím prostřednictvím nahlížel na svou existenci a dal ji kontext a význam. Cílem smysluplného bytí je pak stát se hrdinou vlastního příběhu. To, zda tato argumentace dává smysl, je na každém, aby posoudil sám. Ostatně Peterson v úvodu píše, že doufá, že jeho eseje pomohou lidem pochopit to, co už sami vědí. Skutečnost, že jeho kniha sklidila takový úspěch, je pozoruhodná a vypovídá o čtenářích skoro stejně jako o knize samotné.

Uvědomělé převzetí odpovědnosti

Před více než půlstoletím napsal rakousko-britský filozof Karl Popper knihu Otevřená společnost a její nepřátelé I,II, velký traktát o tyranii a demokracii, v němž se snaží ubránit demokracii před útoky zhýralých ideologií, především ve formě autoritářského platonismu, hegelismu, marxismu a postmoderní filozofie. V závěru tohoto magnum opus Popper varuje, abychom nečekali od demokracie nemožné.

Ve chvíli, kdy se oprostíme od okovů tyranie, dosedne na nás „tíha civilizace“, neboť společně s nabytou svobodou nabydeme zodpovědnost, kterou jsme dříve spolu s právem rozhodovat o svém životě nedobrovolně delegovali na despoty. V takovou chvíli není cesty zpět a je pošetilé idealizovat si sametové polstrování klecí minulosti. „Pro ty, již pojedli ze stromu poznání, ráj je ztracen,“ píše Popper.

Zdá se mi, že Peterson navazuje tam, kde nás Popper nechal. Popperova tíha je Petersonův chaos. Uvědomělé převzetí odpovědnosti je lék na obojí.