Lidovky.cz

Není Irsko jako Irsko

Čarodějný tis (Irsko) foto: www.treeoftheyear.org

Anna Burnsová obdržela jako první severoirský autor v roce 2018 Bookerovu cenu za svůj román Mlíkař, který dokončila o čtyři roky dřív, než ji získala – v době, kdy se nikomu o brexitu či hnutí MeToo ani nezdálo. Navzdory tomu dnes toto dílo rezonuje snad víc než světový bestseller Normální lidi mladé globální hvězdy Sally Rooneyové.
  18:36

V uplynulém desetiletí poutaly irské spisovatelky zájem přinejmenším celého anglofonního světa, a díky Anně Burnsové už nejen ty z Irské republiky. Obdržela totiž jako první severoirský autor v roce 2018 prestižní Bookerovu cenu za svůj třetí román Mlíkař. Zajímavé je, že jej dokončila o čtyři roky dřív, než získala toto uznávané ocenění – v době, kdy se nikomu o brexitu či hnutí MeToo ani nezdálo.

Navzdory tomu formou i obsahem náročné dílo Burnsové dnes rezonuje snad víc než tvorba mladé globální hvězdy Sally Rooneyové, autorky světového bestselleru Normální lidi, jíž se přezdívá – dle mne s velkou nadsázkou – Salinger (1919–2010) snapchatové generace. I její o hodně útlejší svazek se probojoval do užšího výběru na zmíněnou cenu, jeho kvality však patří do jiné ligy – proto poslouží jen jako letmé srovnání.

Dvakrát v totalitě

Zásadní problém patrně spočívá v tom, že prohnilou Múzou (parafráze na Jamese Joyce /1882–1941/a jeho vzdor vůči národnímu katolictví) Rooneyové není přímo Irsko, nýbrž nadnárodní pozdní kapitalismus se vším všudy, v jehož rámci se běžně komodifikuje i láska. A vhodní partneři se tedy v privilegovaných kruzích na proslulé Trinity College, kam zasadila velkou část děje, a kde studovala, nejprve posuzují podle původu rodičů, vzhledu a společenského umu. To Burnsová a její Irsko jsou úplně jiná káva.

Narodila se v roce 1962 v dělnické katolické čtvrti v Belfastu obklopené protestantskými enklávami, měla šest sourozenců a na střídačku žila u neprovdané tety přes ulici. A během psaní Mlíkaře tudíž čerpala z vlastních zkušeností dívky vyrůstající v atmosféře nedůvěry hraničící až s paranoií. Do prostředí viditelných i neviditelných hranic, sektářského násilí a náboženského konfliktu zasadila i oba romány před Mlíkařem, bohatou a slavnou se však nestala.

Osmnáctiletá hrdinka románu Mlíkař Anny Burnsové dospívá pod drobnohledem okolí, podle kterého je buď naše, nebo patří k nim. Navíc jako mladá žena nepatří jen sobě, ale i rodině, církvi a komunitě. Pohybuje se tedy nadvakrát v totalitě, uzavřeném kruhu, kde se vše monitoruje, a všichni žijí pod tlakem.

V Anglii přežívala jen díky potravinovým bankám a organizacím podporujícím sociální bydlení, což zdůraznila nejen v poděkování k Mlíkaři, ale i ve své řeči při předávání Bookera, jehož se tradičně ujímá manželka prince Charlese Camilla a které v přímém přenosu vysílá BBC. Burnsové 18letá hrdinka dospívá pod drobnohledem okolí, podle kterého je buď naše, nebo patří k nim. Navíc jako mladá žena nepatří jen sobě, ale i rodině, církvi a komunitě.

Pohybuje se tedy nadvakrát v totalitě, uzavřeném kruhu, kde se vše monitoruje, a všichni žijí pod tlakem. K nedostatku osobní identity přispívá na rovině jazykové fakt, že nikdo a nic nemá jméno – ani ona, ani město, v němž bydlí, což ještě více zdůrazňuje, v jakém uvízla bezčasí.

Osoby jí blízké jsou zase označované tak, že se zařadí na patřičné místo v hierarchii (třeba třetí švagr oproti mladším ségrám); a ultimátní nepřítel, zde groteskně vtělený do podoby tolik přitažlivého turbokompresoru auta značky Bentley Blower, se nachází v zemi „za vodou“. (Mimochodem dle Burnsové v první pracovní verzi vlastní jména měla, ale text tím ztrácel sílu.)

Krajně nejistý svět

Normální lidi Rooneyové řeší zejména vztahy – trapné situace, kdy si s někým intenzivně píší e-maily nebo přes Facebook a poté danou osobu fyzicky potkají, z čehož vyplývají rozpaky. Obklopuje je krajně nejistý svět klimatických změn, politických otřesů a pochybné morálky nejen za finanční krize – proto se pokoušejí nalézt alternativní model lásky, která by byla zadarmo. Než ji však najdou (a příliš se jim to nedaří), alespoň si užívají jednu z mála věcí, kterou nelze provozovat elektronicky – sex.

Oproti tomu Burnsové hrdinka není ani trochu normální. Za chůze – tedy všem na očích – si čte klasiky 18. a 19. století (v úvodní scéně třeba Ivanhoea Waltera Scotta /1771–1832/) a politické situaci se cíleně vyhýbá. Nechce o ní ani nic slyšet, což ale jako ochrana dlouho nefunguje – její mlčení a pasivita budou mít následky. Navíc si dovolí chodit na večerní kurzy francouzštiny, které však díky osvícené učitelce nejsou ani tolik o výuce cizího jazyka.

Normální lidi Sally Rooneyové řeší zejména vztahy – trapné situace, kdy si s někým intenzivně píší e-maily nebo přes Facebook a poté danou osobu fyzicky potkají, z čehož vyplývají rozpaky. Obklopuje je krajně nejistý svět klimatických změn, politických otřesů a pochybné morálky nejen za finanční krize – proto se pokoušejí nalézt alternativní model lásky, která by byla zadarmo.

Spíš jsou – třeba v hodině, během níž přinutí žáky vidět, že obloha není jen modrá („barvy, plurál“) – o kritickém myšlení. Načež se protagonistka se svým „jakože klukem“ vydá pozorovat západ slunce, a jelikož on se ochotně přidá, trochu pochybuje, jestli je úplně normální: jasně, hrabe se v autech, ale stejně…

Oproti tomu panuje obecná shoda, že – tentokrát jen s maličkou nadsázkou – nosit s sebou semtex je normální, a jediný nenormální široko daleko je „monstrózně ujetý atomák“ (mladíček posedlý Ruskem a Amerikou, jenž do irského zapadákova vnáší zcela nečekaný rozměr mezinárodní). Ovšem hladce do škatulky nezapadá ani zmíněný třetí švagr, který netrousí obscénní poznámky a nepomlouvá – a jako jeden z mála proto má šanci prolomit uzavřený prostor vzájemného podezírání.

A výrazně ji překračují v závěru se vynořivší „ženský, co řešej témata“ alias „potratumilovný homosexuální povstalkyně“, které se nebojí mluvit veřejně a nahlas – a přitom díkybohu nezabíhají do nesnadno srozumitelných feministických teorií. Rooneyové postavy se potýkají s problémy převážně diskusního charakteru: debatují o takzvaném velkém umění i o Edwardu Snowdenovi, přičemž se neváhají arogantně a asertivně ohánět knihami, které mnohdy ani nečetly.

Ošidné srovnání

Ano, mohou uvíznout v nočním klubu, kde se stanou terčem sexistické šikany, a pomocí takzvaných nahých fotek je lze zneužívat na internetu – navzdory tomu se zdá, že je to do značné míry otázka volby. A vždy je možnost úniku. I při ošidnosti srovnání proto lze prohlásit, že Burnsové hrdinka čelí něčemu mnohem horšímu – nalepili se na ni dva stalkeři. Ten první, označovaný jako Někdo McNěkdo, je řekněme malá ryba, nicméně ten druhý, označovaný mlíkař, nikoli.

Jezdí sice mimo jiné též v bílé dodávce, ale očividně je to „přední povstalecký eso“: pravděpodobně tedy i terorista. A oběti stalkingu přece (tehdy především logikou genderové nerovnováhy a dodnes v důsledku strachu a potenciální hanby) nemluví. Zato klevetí všichni kolem, a naše protagonistka tudíž rázem není tím, kým je, nýbrž tím, kým se být zdá – jeho milenkou.

I při ošidnosti srovnání proto lze prohlásit, že Burnsové hrdinka čelí něčemu mnohem horšímu – nalepili se na ni dva stalkeři. Ten první, označovaný jako Někdo McNěkdo, je řekněme malá ryba, nicméně ten druhý, označovaný mlíkař, nikoli. Mlíkař jasně symbolizuje zneužívání pouhého vědomí moci a kontroly – ve smyslu osobním i kolektivním.

Což je pozice, kterou ji nemálo dalších příslušnic takzvaného slabšího pohlaví i závidí – a o níž nijak nepochybuje ani její rodina, ani nejlepší kamarádka. Mlíkař tedy jasně symbolizuje zneužívání pouhého vědomí moci a kontroly – ve smyslu osobním i kolektivním. Nutno ovšem dodat zneužívání moci, které se bez protestů přijímalo po celé generace.

Jen tak mimochodem se čtenář dozví, že hrdinčinu na první pohled netečnou matku bezmála ubila přísná patriarchální struktura, v jejímž rámci jen bezduše plnila tradiční povinnosti manželky, zatímco otce v dětství opakovaně znásilňoval někdo, kdo ho měl chránit. Rooneyová přiznává, že se nechala volně inspirovat minimalismem amerického povídkáře Raymonda Carvera (1938–1988) – a jako on používá krátké, jednoduché oznamovací věty a přímočarý jazyk, jímž zachycuje fragmenty dospívání v letech 2011 až 2015.

Oproti němu ale nemapuje, jak bylo naznačeno, běžné bytí nižší střední třídy (třebaže jeden z hrdinů z ní pochází) – spíš se zabývá chováním a mravy vyšších až elitních vrstev, což na rozdíl od kupříkladu Edith Whartonové (1862–1937) před více než stoletím činí bez jakéhokoli náznaku ironie. Její kniha je proto v posledku snad až příliš přístupná, což o próze Burnsové tvrdit nejde ani omylem.

Atwoodová a Joyce

Vypravěčka Mlíkaře se za prvé vyhýbá realitě a přesnému pojmenování. Navíc používá buď přezdívky (jako v případě šéfkuchaře, finálně homosexuála, co rád vaří), nebo posunuje význam („vykřičená ulice“ je zde pouze ulice, v níž žijí „nesezdaný páry“, které to chtějí zkusit jinak než rutinním sňatkem následovaným miminy a televizí). Co do slovní zásoby pak pokrývá neologismy i archaismy, jazyk literární i hovorový – tu jako z akademické studie, onde zase jako z komiksů.

Její základní řečnickou figurou je personifikace, jež však umí být hodně nebezpečná a zlověstná (třeba obrat „kolujou fámy“, jímž se nenápadně zastírá, že je musel někdo vypustit a ostatní přebrat). Za druhé, její příběh není natolik akční, jak by se zdálo. Dlouhé odstavce místy se blížící až proudu vědomí jsou plné odboček jako v Tristramu Shandym Laurence Sternea (1713–1768) a realistická, psychologická líčení se střídají s pasážemi zabíhajícími do absurdity (i když díla Samuela Becketta /1906–1989/ četla, jak uvedla v jednom rozhovoru, až poté, co Mlíkaře dopsala).

Zatímco ti, co neznají nedávnou historii Irska (konkrétně sedmdesátá léta), spatřují v Mlíkaři paralelu s Příběhem služebnice Kanaďanky Margaret Atwoodové, ti, co důkladně zvládají irskou modernistickou prózu, chápou hrdinčiny toulky městem jako variaci na pěší výpravy hrdinů Jamese Joyce

Zatímco ti, co neznají nedávnou historii Irska (konkrétně sedmdesátá léta), spatřují v Mlíkaři paralelu s Příběhem služebnice Kanaďanky Margaret Atwoodové, ti, co důkladně zvládají irskou modernistickou prózu, chápou hrdinčiny toulky městem jako variaci na pěší výpravy hrdinů Jamese Joyce (až na to, že v jeho Dublinu neexistovaly „no-go“ zóny). Navíc dle některých kritiků Mlíkař celkovým laděním připomíná ruskou klasiku na téma „tehdy v naší gubernii“, kterou si oblíbili milovníci povídek Čechova (1860–1904) či Turgeněva (1818–1883).

Jinými slovy formálně vytříbený literární skvost, jakých se ani v edici AAA, vlajkové lodi nakladatelství Argo, nenajdou tucty. Jak asi čtenář tuší, metodou srovnávací byli pro mne Normální lidi zklamáním. O trablech mladé generace lze pojednat i vtipně a s nadhledem (v USA třeba Gary Shteyngart) – a jak kritického odstupu, tak aspoň špetky humoru se Rooneyové zoufale nedostává.

Navíc má v živé paměti, jak před mnoha lety vypuklo za oceánem mezi propagátory literatury nadšení, když Jennifer Eganovou napadlo „napsat“ jednu kapitolu svého románu jako powerpointovou prezentaci – což jí jako geniální inovace posouvající možnosti současné prózy nepřišlo. Hovořit tedy v roce 2020, jak Rooneyová pracuje co do výrazu s online světem, se jeví přinejmenším fádní – ale zrovna tak je možné, že vzhledem k tomu, jaký je ročník, Rooneyové tvorbě nerozumí.

Anna Burnsová, Mlíkař

Mlíkař

Milkman, Faber & Faber 2018

AUTOR: Anna Burnsová

VYDAL: Argo 2020

ROZSAH: 416 stran

Sally Rooneyová, Normální lidi

Normální lidi

Normal People, Faber & Faber 2018

AUTOR: Sally Rooneyová

VYDAL: Argo 2020

ROZSAH: 224 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.