Neklidné bezčasí Jaroslava Róny

Po dvaceti letech máme možnost v úhrnu spatřit Rónovu pozoruhodnou a originální tvorbu, jejíž součástí jsou obrazy, sochy, objekty, ilustrace a doprovodné dokumentární filmy. Ty divákovi přibližují významné umělcovy realizace pro veřejný prostor – pomníky. Právě ty zná širší publikum nejvíce – pomník Franze Kafky (2003) v Praze, Jošta Lucemburského (2013) v Brně či Mýtickou loď (2010) na bratislavském nábřeží při Dunaji.

V projevu pestrá, avšak v obsahu temná tvorba Jaroslava Róny (1956) diváky konfrontuje přímo a bez zábran či ústupků. Je to stará škola vyrostlá z dokonale zvládnutého řemesla, z plného obsahu a rozprostřeného časového (historického) vhledu. Róna není formální, ale ani nepodloženě experimentální. Brání se nahodilostem a ví, co chce. Pravidla hry jsou celkem jasná a divák je buď přijme (a je odměněn), anebo se bude vzpouzet, což je však téměř nemožné. Do tohoto světa jevů, vizí a krizí je nekompromisně každý už vtažen. Dalo by se říct, že jdu-li na Rónu, vím, kam jdu. Kam vlastně?

Rónovy ingredience

Z titulní strany objemného katalogu současné výstavy na nás upřeně hledí socha Nosorožce (2016). Je to zvláštní podsaditá bytost v plné zbroji: zvíře-rytíř-umělcovo alter ego se sugestivním pohledem a potutelným úsměvem. Mísí v sobě typické rónovské ingredience: animálnost, vitalitu, rozhodnost, údernost a odolnost vůči nepodstatným výkyvům. Stojí pevně s pamětí rozprostřenou od dávnověku po současnost. Róna umně pracuje s časem i mýtem, s náznakem i jistotou, s gestem i otázkou. Ptá se na základní povahu světa (člověka), a musí proto ode dna rozmíchat temné či archetypální síly a vzorce lidské duše, ale i Velké Matky – Země Gáji. Připomíná nám, co tak rádi zapomínáme nebo vytěsňujeme, a co nás dohání až v tíživých snech.

V počátcích, v době skupiny Tvrdohlaví založené v roce 1987, jsme se prostřednictvím zvláště obrazů Jaroslava Róny ocitali v mýtickém (věčném) bezčasí, neklidné saturnské etapě vývoje pozemského vědomí, v epoše zápasů gigantů a obrů. Od těchto výjevů se odvíjela plejáda dalších dramatických scén v podobně pochmurném duchu, avšak s obměněnými rekvizitami i kostýmy. K hutné malbě postupně přibývaly plnokrevné sochy. Rodil se a rozrůstal Rónův imaginární, přesto čímsi důvěrný svět. Zabydloval se anděly a démony, snem i skutečností, vnějším řádem i vnitřním chaosem a zvláště naléhavým mementem. Máme-li vyslovit společného jmenovatele novějšího, nyní vystaveného díla, je to téma zúčtování, apokalypsy. Avšak apokalypsa není jen zmarem a masakrem (a už vůbec ne nihilismem). V souladu s pravým významem slova je apokalypsa spíše vhledem, odhalením a zúčtováním. A blízkost tohoto kroku už není pouhou uměleckou fantazií, ale bohužel realitou. Neboť svět se zjevně vymkl kontrole ve všech směrech (války, ekologie, hierarchie hodnot apod.).

Duch Rónova díla má obecnou platnost, zvláště pak pro středoevropský region. Existenciální zakoušení a nejednoznačné prolínání jsou prosyceny černým humorem. Róna sestupuje, v souladu se svou náturou, pod povrch, do temného a hlubokého trychtýře. Podniká sestupy, ale navrací se a stále znovu vede dialog s pozemským odkazem historie – se starobylými civilizacemi, náboženstvími i osobnostmi. Procházíme-li výstavou, můžeme zaslechnout různé ozvěny. Vnímáme odkazy svárlivého boha židů, pokorně trpělivého pána křesťanů, mýtus Jobův i Sysifův, příběh svatého grálu a rytířských tažení, volání Friedricha Nietzscheho či poznání Hérakleitovo, ale nakonec i harmonizování renesančních mistrů jdoucích od kánonů k modernímu individualismu.

Sochy hrají, malby vyprávějí

Rónovy sochy hrají a obrazy spíš vyprávějí. Malby nabízejí širší scenérie a souvislosti (atmosféru a dění) a sochy z prostor vystupují ve své jednotlivosti. Umělec je především malířem příběhů, kterými nás oslovuje. (Osobně se mi jeví obrazy příznivější tam, kde méně je více – tam, kde autor není tak direktivní, a rozehrává i volnější malířské kvality, vrstvy a představy; a ponechává divákovu fantazii).

V sochařské tvorbě se Róna drží zavedených principů (plnosti, naléhavosti, sdělnosti). K nim přibývají další pozoruhodné a nečekané polohy. Skvělé jsou silně stylizovaná a geometrickým rastrem obestřená postava Hvězdáře (2014) či aztécky záhadný Plochý muž (2016). Relativně novou polohou jsou Rónovy sochy, které připomínají industriální spletitá zařízení (Továrna, 2017), jaká známe již z jeho předešlých pláten. Je také zjevné, že nejen Franz Kafka, ale i George Orwell Rónovi sedí; na výstavě lze spatřit originální ilustrace a vazbu k bibliofilii slavného románu „1984“.

Róna není jen strhujícím vypravěčem, ale i mimořádným výtvarným umělcem, který příběh či znak posunuje dál. Taví rozličné odkazy, a to vždy zevnitř, logicky a po svém. V jeho rodokmenu nalézáme Donatella, Antoinea Bourdella, Pabla Picassa, Kazimira Maleviče, surrealisty, Alfréda Kubína atd. To však není podstatné. Róna je tvůrcem, ctí kontinuitu, ale i osobní styl ducha a hmoty – a tak se dotýká naší společné paměti.