Lidovky.cz

Nekauzální provokace aneb Jak hrát hru započatou Borgesem

  17:51
Na pozadí minipříběhů, v nichž se pojednává paměť, opakování, imaginace, svátky, se nabízí společný motiv jako vnitřní/vnější možnost soudržnosti – čas. Jeho struktura či skladba, je-li vůbec nějaká, se jeví složitější, nesrozumitelnější, záhadnější a zábavnější než lineární pojetí na základě příčiny a následku.

Antonín Kosík, Insistence. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Kniha Antonína Kosíka Insistence je přesně taková, jako je její název – neskutečná, naléhavá, stojící si za svým, hravá, znělá. Má-li se blíže uchopit její předmět, například při údivu z každé další „kapitoly“, je třeba odstartovat proces, obvyklou hru myšlení podle struktur, které se samy nabízejí a bez našeho přičinění se dějí, a nechat je myslet způsobem, na nějž jsme zvyklí.

Rozdíl mezi tímto procesem a obvyklým myšlením spočívá v tom, že po údivu četbou nestačí úvahu nechat plynout podle jejího a našeho zvyku, ale její fungování se v reflexi ukazuje najednou poněkud nedostatečné, slabé či příliš zjednodušující. Názor na vlastní úvahu místo na textem sdělené činíme prostřednictvím určité propasti, kterou se Kosíkovi podařilo otevřít. Přesně, jak zamýšlel.

Toto zjištění nemusí být příjemné, neboť vyvádí myšlení ze zvyku a nepokrytě hraje hru, na které jsme se předem nedohodli a již Kosík zrežíroval, aniž by nás upozornil. Lze proto s trochou překvapení a vzteku na toho, kdo se snaží obejít pravidla prózy, a nejen nenechá lehce se unášet smyslem vyprávění, ale ani nedopřeje základní fabuli, četbu na chvíli odložit a dílo racionalizovat, jak se na klasickou úvahu patří, a vtěsnat ji do srozumitelnějších schémat. Toto vedení však bude opět k vzteku zjednodušené a nedostatečné.

Jednota

Kosík rozhodně vzbuzuje zvědavost a trochu dráždí a jeho kniha se skládá z miniaturních povídek, spíše kratičkých epizod odehrávajících se většinou v nějaké odlehlé hispánské krajině – ve středu Mexika, španělské vesnici, u Popocatepetlu, na létajícím koberci či v dešti, ale vyskytne se i Morava – a tyto exotické prostory téměř vždy obývá nějaký don Carlos, don Miguel, případně teta Marta.

Události, fantazie i sny, které se staly či teprve mají stát, tvoří s tím, co se nestalo, rovnomocnou a faktickou jednotu

Všechny tyto postavy jsou stejně velice zajímavé jako místa, na nichž se nacházejí, a společně s prožívanými či dějícími se událostmi tvoří komplexní jednotu, složenou situaci. Ač – anebo právě proto, že – to jsou situace komplexní a do detailu určené, provází je zvláštní bezčasí, respektive podivná protaženost do minulého a budoucího, a to minulého i budoucího ze světa reálného, imaginárního anebo snového. Události, fantazie i sny, které se staly či teprve mají stát, tvoří s tím, co se nestalo, rovnomocnou a faktickou jednotu.

Ohraničuje je výhradně povídkový obraz, nikoliv ústřední událost či ústřední motiv. Epizodické, ale i opakující se anebo životní události každého z hrdinů stejně jako vedlejších postav jsou velmi zajímavé, jako by jen toto prázdné slovo dokázalo vše dobře vystihnout. Identicky zajímavé (i důležité) také je to, co leží na stole, co si postava přeje, co se odehrálo ve snu, co se ještě nestalo či co se mohlo se stát, co hlásí telekomunikační stožár spojující globalizovaný svět, co se pravidelně provádí anebo v co věří zmíněná tetička Marta.

Čas

Z pozoruhodné kolekce předmětů obrazu, jednoty hrdinova myšlení, prožívání a faktického situování, vnitřku a vnějšku, času a prostoru lze obtížně vytyčit klíčový sujet, který by obraz neproblematicky spojil a zarámoval v nějaký jeden konkrétní smysl, zachytitelný v obvyklém dějovém rámci příčiny a následku. Navzdory tomu se neztrácí ani obraz, ani děj, a vyprávění zůstává celé a neodpuzuje složitostí či intelektualizováním. Naopak.

Čas se otvírá plastičtěji, neohraničen kauzalitou – nabízí se jako otázka. Nenabízí se však žádná odpověď.

Uvrhá čtenáře k vědomí vlastní kompozice a tendenci obvykle (určitým způsobem kauzálně) vyvozovat, předjímat, konstruovat. Na pozadí všech minipříběhů, v nichž se – ani více, ani méně – pojednává paměť, opakování, imaginace, svátky, se nabízí společný motiv jako vnitřní/vnější možnost soudržnosti obrazu, motiv času. Jeho struktura či skladba, je-li vůbec nějaká, se jeví složitější, nesrozumitelnější, záhadnější a zábavnější než obvyklé lineární pojetí na základě příčiny a následku.

Čas se otvírá plastičtěji, neohraničen kauzalitou – nabízí se jako otázka. Nenabízí se však žádná odpověď. Čtenář je ponechán sám sobě s tušením možnosti nějaké struktury sahající za horizont běžného myšlení. Zkoumání vlastních tendencí a možností se potom stává přirozenou, někdy zábavnou, někdy iritující součástí četby.

Otázka otázek

Kosík evidentně provokuje. Hraje si s čtenářem a nechává ho v tom, že možná tu o nic z řečeného vůbec nešlo. Možná šlo o pouhé dada a úvahy nad smyslem kapitol a díla jsou jenom záležitostí interpretace, stejně marné a rovné jako jiné interpretace. Kosík tu naplno hraje hru započatou Borgesem, a baví se, mile, leč na čtenářův účet. Často se zasměje i ten, kdo by s povděkem uvítal alespoň náznak, když už ne vodítko k otevřeným otázkám.

Ale kdo je vůbec otevřel? Kosík nebo čtenář či čtenář na Kosíkovo přání či čtenář Kosíkovi podsouvá nějaké úmysly? Těžko říci, neb součástí hry je také mizení hranic. Proto se čtenář může ptát, zda si s ním opravdu hraje Kosík, anebo si on – přistoupí-li na věc – hraje s Kosíkem.

Často se zasměje i ten, kdo by s povděkem uvítal alespoň náznak, když už ne vodítko k otevřeným otázkám. Ale kdo je vůbec otevřel?

Třeba totiž jen činí aktivní práci za Kosíka, který skládá zajímavé motivy bez ladu a skladu vedle sebe, ale neumí jim dát vzájemnou hierarchičnost a pevnou strukturu a používá jen umně prostředků vyprávění, jež můžou vyplývat spíše z talentu či z umně zvládnutého řemesla než z úsilí. Čtenář tak může odcházet uspokojen, že celou hru významu a smyslu vlastně složil sám s nepatrným literárním přispěním Kosíka.

Kosíkova kniha je vtipná, podnětná, otvírající, stojící si za svým a současně nechává na svém i čtenáře. K obvyklému naplnění účelu literárního díla, který však zde možná ani nemůže být kladen, by pouze mohla trvat o něco déle a čtenáři poskytnout alespoň náznak odpovědi. Ale možná i to je jen věcí interpretace a malicherných nároků čtenáře.

Knihu lze doporučit k přečtení, ale těžko říct proč – jako kratochvíle poslouží do tramvaje i k odpočinku, povede k zábavě i k úvaze. Pro příští vydání minipovídek ze šuplíku by se však dalo doporučit vybrat jich o něco více a vydavateli, aby více dbal na korektorskou práci i finanční prostředky čtenáře, který očekává trochu více rozsahu.

Insistence

AUTOR: Antonín Kosík

VYDAL: RUBATO 2016

ROZSAH: 82 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.