Lidovky.cz

Nejinformovanější Evropan, který musel být zlikvidován

  17:20
Když 1. října 1951 zemřel na selhání srdce český kapitán avantgardy Karel Teige, zůstala po něm legenda, přičemž veškerý jeho majetek zabavila StB. Nespáchal tedy sebevraždu, jak se dlouho myslelo.

Rea Michalová, Karel Teige. Kapitán avantgardy. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Na pražském Smíchově se 1. října 1951 opíral o sloup zesláblý muž. Obličej zkřivený bolestnou křečí hledal milovanou Evu, ke které směřoval. Když ve smluvenou hodinu nedorazil, vydala se mu naproti ze svého bytu nedaleko Arbesova náměstí. Na cestě ji zastavil povědomý hlas volající o pomoc. Patřil Karlu Teigemu, který ještě téhož dne zemřel na selhání srdce.

Zůstala po něm legenda, knihy a písemností, které stejně jako ostatní majetek zabavila Státní bezpečnost (StB), jež proti tomuto „kapitánovi avantgardy“ vedla zejména v letech 1950 až 1951 denunciační kampaň. Teige tedy nespáchal sebevraždu skokem z okna, jak se dlouho tradovalo na základě mylných informací, které šířil francouzský básník a prozaik a hlavní teoretik surrealismu André Breton (1896–1966).

Vliv na okolí

V chybějící, dlouho očekávané i obsáhlé monografii Karla Teigeho (1900–1951) Karel Teige. Kapitán avantgardy jsou shromážděny a zpracovány či zmíněny dnes dostupné všechny jeho písemné i výtvarné práce. Ani cesta této knihy o osobnosti, která patří v zahraničí k nejproslulejším mezi českou meziválečnou avantgardou, však nebyla jednoduchá. Vznikla z popudu tehdejšího ředitele Národní galerie v Praze Milana Knížáka a k jejímu napsání byla přizvána a také zaměstnána teoretička umění Rea Michalová.

Teigeho charisma, inteligence a paměť stejně jako umanutost fascinovaly veřejnost i okolí v jeho soukromí. Po jeho skonu si ještě tentýž měsíc vzaly dobrovolně život dvě mu nejbližší ženy – milenka Eva Ebertová a životní družka Josefina Nevařilová.

V roce 2011, kdy se v Národní galerii měnily za dramatických okolností vrcholné posty, byl však i tento dlouhodobě plánovaný projekt pozastaven a finance na něj šly na jiné účely. A také Michalová musela odejít a svou práci přerušit. Teigeho „izolace“ tedy měla pokračovat a jeho osobnost zůstat v širším povědomí jen v základních obrysech. Nakonec, po osmileté práci, se přece je podařilo knihu dokončit a vydat.

Teigeho charisma, inteligence a paměť stejně jako umanutost fascinovaly veřejnost i okolí v jeho soukromí. Po jeho skonu si ještě tentýž měsíc vzaly dobrovolně život dvě mu nejbližší ženy – milenka Eva Ebertová a životní družka Josefina (Jožka) Nevařilová. Ve svých bytech se otrávily svítiplynem, protože si bez něho další existenci nedokázaly představit.

Byly mu oddány do poslední chvíle, přestože rozlet měl již za sebou a mnoho let žil v nebývalé nouzi – nedostával téměř žádné zakázky, a proto musel rozprodávat svůj nevelký majetek včetně hodinek. Jeho státní likvidace byl cílená a úspěšná. Tento velikán nejen české kultury byl zatracen a ztracen. Na pohřeb mu přišlo jen deset lidí, z přátel měli tu slušnost či spíše odvahu jen dva – Jaroslav Seifert a František Muzika. Tajná policie byla i na pohřbu v přesile.

Konec ve stoupě

Michalová pracovala s přímými archivními materiály i svědectvími řady avantgardních protagonistů a rozdělila přehledně a chronologicky Teigovu osobní i tvůrčí pouť. Jeho práce byly nejen výtvarné (koláže, plakáty, knižní úpravy), ale – a to ve větším množství – i písemné (polemiky, studie, manifesty, úvahy, glosy). Výsledkem je 800stránková „bichle“. Možná je však bylo lepší publikovat ve dvou svazcích – obrazovém a textovém – v jednotícím boxu.

Třísvazkový výbor z Teigeho díla nestačil v roce 1969 vyjít kompletně. Již druhý díl skončil ve stoupě, zachráněno bylo jen několik, dnes vzácných exemplářů.

Před ní byly publikace o Teigem roztroušené a spíše náznakové či se zaměřovaly na jeden jeho tvůrčí obor. Za „normalizace“ se snad prvně o něm zmínil Jaroslav Seifert ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa z roku 1982, jež však bez cenzurních zásahů mohla vyjít až o deset let později.

Kromě publikace k Teigeho výstavě v Galerii města Prahy v roce 1994 vycházely rozsáhlejší monografie jen cizojazyčně. Obsáhlá kniha Karel Teige a typografie se objevila až v roce 2009. Třísvazkový výbor z Teigeho díla nestačil v roce 1969 vyjít kompletně. Již druhý díl skončil ve stoupě, zachráněno bylo jen několik, dnes vzácných exemplářů.

Srovnávání s F. X. Šaldou

Teige byl mimořádnou i složitou osobností. Uváděn byl zpravidla v souvislosti s dílem F. X. Šaldy, klíčovým duchem generace devadesátých let 19. století a Teige se k jeho odkazu hlásil a vědomě se s ním srovnával. Oba hlásali světové pojetí umění přesahujícího lokální podobu i význam. Zatímco Šalda vycházel z kruhů symbolistních až dekadentních, Teige se stal středobodem generace narozené okolo roku 1900 a nastupující počátkem let dvacátých.

Teige se hlásil k odkazu F. X. Šaldyl a vědomě se s ním srovnával. Oba hlásali světové pojetí umění přesahujícího lokální podobu i význam.

Tyto mladé a smělé, mnohdy radikální i dogmatické tendence zanedlouho zastřešilo mezioborové sdružení Devětsil (1920 až 1930). Levicová skupina (tehdy synonymum pro pokrokovost) s pražskou a od roku 1923 i brněnskou centrálou vycházela z proletářského umění, z magického realismu a nejvíce z poetismu, který Teige spoludefinoval, a prohlašoval, že šlo u nás o první -ismus.

Počátečními představiteli se stali vedle Teigeho Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Artuš Černík či Alois Wachsman, často z gymnázia v Křemencově ulici. Důležitou roli hráli také architekti, neboť umění „dneška“, respektive zítřka mělo vstoupit do veřejného a běžného prostředí – vesměs hlavní představitelé konstruktivismu či funkcionalismu, jako byl Jaromír Krejcar, Evžen Linhart, Jaroslav Fragner či Josef Havlíček.

Vize společnosti

Teige se stal Nezvalovým souputníkem i protihráčem, což se projevovalo již během devětsilských let – navzdory celkem vyrovnanému vlivu se této generaci nakonec říkalo „teigovská“. Michalová ukazuje, jak se avantgarda a její cíle proměňovaly – a zpravidla podle Teigovy taktovky. Když se měl volit předseda nebo jiný vůdčí činovník, hlasovalo se prý mezi dvěma kandidáty – „Teigem a Teigem“.

Teige ve svých vizích spatřoval společnost bez soukromého majetku, se zrušenou funkcí tradiční rodiny a kolektivizací bydlení, tedy i mezilidských či mileneckých vztahů

Navzdory mládí byl Teige nejen nesmírně pracovitý – a zřejmě i ctižádostivý –, ale i sečtělý a znalý terénu, především pařížského. Za nadsazený nelze považovat výrok slavného světového avantgardisty Lásló Moholy-Nagye, který v roce 1927 označil Teigeho za „nejinformovanějšího Evropana“. A skutečně, tento „multitalent“ s fenomenální pamětí, neobyčejnou zvídavostí a jasnozřivou pohotovostí sledoval soustavně světové dění, o němž hned v domácím tisku referoval a uváděl do praxe.

Své druhy takto zasvěcoval „do obrazu“ a fascinoval je vedle svých myšlenek či programů i recitací zpaměti. Po kavárnách tak prvně zněly manifesty jeho oblíbenců Apollinaira, Marinettiho, Majakovského a Bretona. Snad ničím neotřesitelná víra v nový společenský řád vedla Teigeho k estetice – k levé frontě a radikalizaci. Ve svých vizích spatřoval společnost bez soukromého majetku, se zrušenou funkcí tradiční rodiny a kolektivizací bydlení, tedy i mezilidských či mileneckých vztahů.

Otázka radikalismu

Kvůli této vyhrocenosti musela dříve či později nastat polemika, a stala se jí v letech 1929 až 1930 takzvaná generační diskuse. Teigeho doktrína se nelíbila zejména architektům – dle něho „architektura nemá být uměním, ale sloužit jen svému účelu“ –, ale ani umělcům tíhnoucím k volnější a barvitější imaginaci oživené Freudovou psychoanalýzou a novým významem snu. V tomto střetu se stal Teigeho hlavním oponentem Jindřich Štýrský – articifialista a poté surrealista. A zde se nalézá počátek konce dosud soudržného Devětsilu.

Teigeho radikalismus se musel také vnitřně vypořádat se vzdalujícími se silami racionality a představivosti

Teigeho radikalismus se musel také vnitřně vypořádat se vzdalujícími se silami racionality a představivosti. Těmto, tehdy protilehlým pojmům přiřkl nakonec místa podle oborů – architektuře, knižní typografii či scénografii přísnou disciplínu, malířství a básnictví pak vzletnost. Podle Michalové však Teige nešel v tomto dělení příkladem. V soukromí vytvářel snově erotické koláže i psal obdivné studie o Janu Zrzavém či Rudolfu Kremličkovi – o představitelích neavantgardní předchozí generace.

Navzdory tomu Teige hleděl spíše do budoucnosti. Vytvářel či inicioval řadu novátorských technik a postupů – obrazové básně, koláže, fotomontáže, originální typografie, poezii pro všechny smysly, film, jejž považoval za umělecké médium, prosazoval syrové materiály v architektuře či se zabýval sociologií bydlení.

Osobní krize

V Teigeho, často až utopickém uvažování a vehementním cílení nastal zlom v roce 1933. Tehdy pochopil, že v jeho zemi zaslíbené – v SSSR – se dějí věci nemoderní a především nekalé – například státní dozorování kultury či procesy. Přichází tedy hluboká osobní krize a rozčarování.

Teige v roce 1933 pochopil, že v jeho zemi zaslíbené – v SSSR – se dějí věci nemoderní a především nekalé – například státní dozorování kultury či procesy. Přichází tedy hluboká osobní krize a rozčarování.

V dopise své družce Jožce Nevařilové to vystihuje jasně a prorocky, že jde o „východisko toliko v krajním případě. Přece se mi nechce jíti do Moskvy, abych tam byl nucen dělat kompromisy, jakých jsem se nikdy nedopustil v Praze... Ale co horšího: nejde jen o to, že v architektuře a v umění je tam strašná reakce, ačkoliv samo slovo reakce se špatně snáší s našimi představami o socialismu. Hlavní má obava a pochybnost je v tom, že tato reakce je pravděpodobně symptomem nějakého horšího a prozatím skrytého zla.“

Od této zlomové doby hledá a nalézá neklidný věčný hledač a „racionální romantik“ jiné obzory víry. Začíná se sbližovat se surrealismem, který byl však za doby Devětsilu v nemilosti. Důvodem byly ideologické rozdíly i osobní rivalita „dvou kohoutů na jednom smetišti“ – Teigeho a Bretona. „Český kapitán avantgardy“ totiž zveřejnil svůj Manifest poetismu (1924) o několik měsíců dříve než Breton svůj Manifest surrealismu. A to signalizovalo nelibě nesenou českou nezávislost na zahraničním vzoru.

Symbol reakce

Teigeho stále více vábil surrealismus a jeho revolučnost, i když mu vyčítal idealismus, estetismus, literárnost a přílišnou pasivitu psychického automatismu. Až přihlášení francouzského hnutí k dialektickému materialismu ve Druhém manifestu surrealismu z roku 1929 více spříznilo obě dosud odtažitá stanoviska. A tak se po založení Surrealistické skupiny ČSR v březnu 1934 stává Teige po krátkém váhání spolu s Nezvalem hlavním teoretickým mluvčím a ohlašuje „regulérní likvidaci poetismu“.

Teige se stal pro oficiální garnituru symbolem reakce, kverulantem a škůdcem, navíc nebývale nebezpečným, neboť byl charismatický a inteligentní, a proto nekontrolovatelně nepředvídatelný

Nové hnutí však bylo na rozdíl od Devětsilu přísně selektivní, pokud jde o členskou základnu a její prezentaci. S novým hnutím a nádechem se pouští Teige naplno i do svých koláží, přičemž od této spíše intimní tvorby již neočekával „masovou srozumitelnost“, ale především autonomní výraz.

Po druhé světové válce, která přerušila toto tvůrčí směřování, skládá Teige na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy rigorózní zkoušky, čímž dokončuje studia estetiky a dějin umění, která dříve přerušil kvůli „aktuálnějším úkolům“. Po únoru 1948 je však „tento věčný buřič“ umlčen a za necelé dva roky je proti němu v tisku rozpoutána štvavá kampaň. Své přítelkyni píše: „Pochopíš zajisté, že jsem za těchto okolností poněkud otráven. Od nynějška tedy budu psát své posmrtné spisy.“

Zamýšlený souhrnný myšlenkový projekt Fenomenologie moderního umění však nedokončil. Teige se stal pro oficiální garnituru symbolem reakce, kverulantem a škůdcem, navíc nebývale nebezpečným, neboť byl charismatický a inteligentní, a proto nekontrolovatelně nepředvídatelný. Musel tedy být zlikvidován.

Karel Teige. Kapitán avantgardy

AUTORKA: Rea Michalová

VYDAL: KANT 2016

ROZSAH: 800 stran

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.