Lidovky.cz

Náročný Fassbinder: Německé divadlo občas „bolí“

  20:51

Festival německého divadla Theater.cz někdy záměrně české publikum vystavuje i nepříjemným zážitkům.

Hořké slzy Petry von Kantové. Na snímku Sophie von Kesselová jako Marlene a stojící Bibiana Beglauová v hlavní roli Petry von Kantové. foto: © Hans Jörg MichelČeská pozice

Theater.cz je nová, údernější značka Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Tradiční přehlídka nabízí letos už posedmnácté českému publiku inscenace z německy mluvících zemí, z nichž mnohé ocenila tamní umělecká kritika. Odvážně vybraný a často i záměrně provokativní vzorek divadelních produkcí radikálně rozšiřuje povědomí o tom, jak a o čem také lze dělat současné divadlo. Některé z inscenací jdou publiku vyloženě proti srsti. Třeba šokujícím naturalismem nebo extrémními nároky na soustředěné vnímání textu, kterému jsme odvykli. Přitom se vůbec nemusí jednat o produkce nějaké okrajové experimentální scény, ale o práci reprezentativních „národních“ divadel, jako je vídeňský Burgtheater.

Divadelní hra Rainera Wernera Fassbindera Hořké slzy Petry von Kantové v inscenaci mnichovské Bavorské státní činohry (Residenztheater), kterou festival Theater.cz letos zahajoval, je přesně z těch, s nimiž si české publikum z různých důvodů neví úplně rady. Při pohledu na vyčerpané či apatické tváře diváků v jednom z barrandovských studií, kde se představení hrálo, by nikdo nevěřil, že tahle inscenace na domovské scéně patří k diváckým hitům.

Divák jako voyer

S každým dalším citovým či sexuálním excesem přibývá na zemi střepů, o něž se postavy zraňujíV příběhu lesbického vztahu bohaté, ambiciózní a úspěšné módní návrhářky Petry von Kantové (Bibiana Beglauová) a živočišně vyzývavé Karin Thimmové (Andrea Wenzlová), která by si ráda vydělávala jako modelka, je spousta otevřené, zraňující sexuality a chorobné závislosti. Téměř dvě hodiny pozorujeme obě ženy skrz průhledné zrcadlové stěny – často ve velmi, velmi intimních situacích. Posloucháme jejich nekonečné dialogy. Stejně jako ony se i další čtyři ženské postavy hry pohybují mezi třinácti sty lahvemi rozmístěnými v pravidelném rastru na bílé podlaze. V některých z nich jsou zbytky vína.

Upoutávka na představení Hořké slzy Petry von Kantové:

Inscenace režiséra Martina Kušeje, který ji charakterizuje slovem „radikální“, mluví nejen řečí divadla, ale i jazykem výtvarné instalace. Nejdřív její protagonistky rastr vytýčený lahvemi respektují, lahvím se vyhýbají, opatrně našlapují a snaží se ho zachovat neporušený. Pak si v něm začnou pro sebe dělat místo. Jak dávají průchod svým emocím, láhve se kácejí jako kuželky. Z některých upíjejí víno. S každým dalším citovým či sexuálním excesem přibývá na zemi střepů, o něž se postavy zraňují. Poté, co Karin zoufalou Petru opustí, překryjí láhve a rozbité sklo bělostné matrace. Petra von Kantová je překračuje, boří se do nich, zakopává o ně. Vybíjí si svou nenávist na matce, dceři i na své asistentce. A nakonec hledá smíření a novou rovnováhu.

Herečky se celou dobu pohybují v uzavřeném prostoru obří kostky, akvária, cely v blázinci... Impozantní hrací prostor evokuje leccos, ale má být luxusním bytem. Gesta a jednání Petry a Karin svědčí o citově extrémně vypjatých situacích. Ale i když jim zoufalstvím tečou „potoky“ slz, vztekem se křiví tvář a křečí napínají svaly, působí to celé jaksi odosobněně a chladně, skoro jako anatomická demonstrace. Diváci usazení ze všech čtyř stran proskleného „ringu“ nejsou ani náhodou strženi k účasti nebo soucitu. Spíš mají pocit, že neúčastně pozorují laboratorní experiment, z něhož není dobře po těle.

Vztahy svlečené do naha

„Nikdo neumí popsat souvislosti lásky a peněz a soustavně se proměňující spleť mocenského uspořádání v mezilidských vztazích tak dobře jako Fassbinder.“

Možná je to záměr a režisér od publika neočekává spoluprožívání, ale naopak odstup, který umožňuje pochopit princip, na němž obnažené a vypreparované vztahy fungují. Porozumět tomu, jak se to, co mělo být láskou, zvrhává v závislost, ve hru, v níž jeden ovládá a manipuluje druhého, ve vzájemné duševní i fyzické násilí. Předmětem zkoumání jsou vztahy milenecké i vztah matky a dcery. Zrcadlovým obrazem závislosti Petry na Karin je Marlene, otrocky oddaná asistentka návrhářky. Dalšími dvěma postavami jsou Petřina matka Valérie a dcera Gabriela.

Jednapadesátiletý režisér Martin Kušej v rozhovoru pro Salón Práva objasnil důvod, proč hru inscenoval: „Nikdo neumí popsat souvislosti lásky a peněz a soustavně se proměňující spleť mocenského uspořádání v mezilidských vztazích tak dobře jako Fassbinder. Bylo velice zábavné znovu objevovat tohoto autora pro Mnichov, jehož nepohodlným synem byl. A zabralo to. V Mnichově zase vypukla fassbinderovská horečka.“ Herečka Bibiana Beglauová, která za roli Petry von Kantové sklízí herecké ceny, říká, že chtěla ukázat, jak pláče duše.

Některé festivalové inscenace se protnou se zkušeností i naladěním českého publika snadno. Tato k nim nepatří. Přitom z profesionálního hlediska se režii ani hereckým výkonům mnoho vytknout nedá. Snad jen to, že nám vysoce estetizovaně celé ty dvě hodiny bez oddechu buší do hlavy, že jsme na tomto světě vězni sami sebe. Možná to je pravda o povaze lidských vztahů, ale dívat se na ni v tom skvělém provedení hraničí se sebetrýzněním.

Rainer Werner Fassbinder: Hořké slzy Petry von Kantové
Bavorská státní činohra (Residenztheater) Mnichov
Režie: Martin Kušej
Premiéra: 3. března 2012
Uvedeno 2. až 4. listopadu v rámci festivalu Theater.cz, Barrandov studio.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.