Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Naivní utopie, jež se v mnohém naplnila

  17:43
Vize budoucnosti jsou svědectvím o době, v níž vznikaly, i o tom, jak se ztotožňují, či rozcházejí s dnešní realitou. Jedním je kniha H. G. Wellse Moderní utopie. Některé jeho teze jsou mylné, jiné se naplnily a další se možná pozvolna naplňují. Jen není jisté, zda povedou k utopii či dystopii.

Herbert Georg Wells, Moderní utopie. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Kniha anglického spisovatele Herberta George Wellse (1866–1946) Moderní utopie z roku 1905 patří sice k jeho méně známým dílům, ale ve své době vyvolala velký zájem a její myšlenky byly diskutovány v západních intelektuálních kruzích – česky vyšla pouze jednou v roce 1922. Inspirovala anglického spisovatele Aldouse Huxleyho (1894–1963) a jeho slavnoz knihu Konec civilizace (Brave New World).

Významně ovlivnila i dystopii My ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina (1884–1937), který editoval překlady Wellsových knih do ruštiny a podílel se i na možná nejznámější dystopii – anglický spisovatel George Orwell (1903–1950) začal psát své dílo 1984 po přečtení My. Wells tedy dal podnět ke vzniku žánru dystopie.

Wellsovo utopické dílo je sice beletrií, ale proloženou filozofickými úvahami o vývoji lidstva, přičemž jsou uváděny tehdejší vědecké poznatky. Wellsovým cílem bylo vytvořit „jakési měňavé hedvábí, cosi mezi filozofickou diskusí na jedné straně a povídkou na druhé“.

Oprávněnost kritiky

Wells se svým přítelem botanikem projdou časovou smyčkou a dostanou se do daleké budoucnosti, kde zažijí byrokratické problémy s vysvětlováním své identity, při nichž poznávají utopické uspořádání, až se nakonec setkají se svými dvojníky. V jednotlivých kapitolách jsou pak popsány hlavní rysy utopie.

Kritika Wellsovi vytýkala naivní představu všemocného a současně zodpovědného státu, který nezneužívá svou moc. Její oprávněnost pak potvrdil politický vývoj ve 20. století.

Podle Wellse nejde o to vytvořit stát jako pevnost, nýbrž jako loď, kde by občané žili ve štěstí, navždy zajištěném jim i jejich dětem, přičemž je nutné pomýšlet na „poddajný vzájemný kompromis, v němž by se stále obnovovaná řada individualit sbíhala s plným úspěchem k všestrannému vyššímu vývoji“. Wells tím vystihl základní premisu udržitelného rozvoje.

Obhajuje také jednotný světový stát, který bude zasahovat do různých aspektů lidské činnosti a v němž se lidé budou identifikovat pomocí čísel. A píše: „Zúrodňující styk individualit je konečným smyslem osobního života.“ Kritika Wellsovi vytýkala naivní představu všemocného a současně zodpovědného státu, který nezneužívá svou moc. Její oprávněnost pak potvrdil politický vývoj ve 20. století.

Na veřejnosti jako doma

Podle Wellse v této utopii může být hodně zákazů, nikoli však přímého nucení a málo nebo vůbec žádné rozkazy. Cílem zákonů bude maximum individuální svobody, což však je v rozporu s dalšími pravidly v této Wellsově utopii. V kontextu současných debat je zajímavá teze o konci soukromí (samoty).

Podle Wellse se v budoucnosti budeme na veřejnosti cítit jako doma, přičemž současné sdílení soukromých informací na sociálních sítích této představě dává zapravdu

Podle Wellse se v budoucnosti budeme na veřejnosti cítit jako doma, přičemž současné sdílení soukromých informací na sociálních sítích této představě dává zapravdu. Nechce přitom potlačovat individualitu, ale rozšířit lásku a zdokonalit ducha a mravy. V jeho utopii se také bude často cestovat. Nepředpovídá však rozšíření letadel – jsou ve stadiu experimentu –, leda by nastal značný pokrok.

Wells se domnívá, „země bude po celém světě pokryta jemnou pavučinou nenápadných zvláštních cest... mohou to být i dvoukolejné nebo jednokolejné dráhy nebo cokoli“. Cestování pak bude umožněno každému, „vyjma lidí téměř zločinně chudých“. Wells předpovídá odpoutání od půdy – lidé se budou moci trvale usadit z lásky pro rodinu, „ale nejprve si chtějí dosyta prohlédnout svět“.

Wells si uvědomoval sílu peněz, a proto se navzdory různým regulacím ani jeho utopie: „nedostala nad peníze a ještě užívá mince“. Kritizuje však peněžní systém založený na zlatě a navrhuje jednotky energie. Stát by lidem vydával poukázky na energii, například by ji pronajímal či povoloval. A bude také „poskytovat a rozdílet práci, zajišťovat a platit porody a zdravou a silnou novou generaci a udržovat zdraví veřejnosti“.

Automatizace práce

Hlavními pravdami utopie jsou „stát je pro individua, zákon pro svobodu, svět pro pokus, zkušenost a změnu“. Přesvědčení, že svět je pro pokus a změnu, však způsobilo tragédie 20. století. Cílem ekonomiky bude přimět člověka, aby vynaložil všechny nadbytečné peníze na zlepšení svého okolí. A Wells podotýká: „Moderní myšlení směřuje výslovně proti soukromému vlastnictví pozemků nebo přírodních objektů a produktů a v utopii budou tyto věci nezcizitelným vlastnictvím světového státu.“

Podle Wellse se úvahy o automatizaci práce objevovaly i před sto lety – emancipace lidí od fyzické práce poroste a pronikání „stroje do života jako by nemělo mezí“

Wells nepovažuje blaho budoucích generací za zodpovědnost rodičů ani altruistů, ale státu. A podle něho se úvahy o automatizaci práce objevovaly i před sto lety – emancipace lidí od fyzické práce poroste a pronikání „stroje do života jako by nemělo mezí“. Navíc se pozvolna uskutečňuje Wellsem navržená identifikace na základě otisků prstů – současné používání čteček na smartphonech k identifikaci a autorizaci plateb.

Wellsův botanik se ptá: „Proč my lidé máme hrát úlohu bakterie na tváři své matky?“ A domnívá se, že lidi zmátli jednoduché věci. Přednáší o návratu k přírodě a o prosté stravě a způsobech, horuje proti chemikáliím, jako je mýdlo, a konzultacím s doktory – přirozená smrt je lepší než umělý život. Je proti zákonům zakazujícím spát venku a prohlašuje, že by bylo mnohem lépe, kdyby všechny domy byly strženy. Člověk přestal být přírodním produktem. Muži a ženy jsou k sobě připoutáni a připravují si peklo.

Základní nepodmíněný příjem

Wells se ptá: „Co bude dělat utopie se svými invalidy od narození, idioty a šílenci, opilci a lidmi zvrhlé povahy, s krutými a poťouchlými dušemi, hlupáky příliš hloupými, než aby obci byli k užitku, lidmi nemotornými, neučenlivými a bez fantazie?“ Podle něho je nevyhnutelné, aby takoví lidé zanikali, zatímco dokonalejší měli plnou možnost k otcovství. Ve Wellsově vizi již nebudou slabí trpět, protože nebude „pokolení slabých vzrůstat sobě a rase k utrpení a záhubě“.

O své dokonalejší občany se bude stát vzorně starat, protože „bude sám jako zaměstnavatel platit minimální mzdu, která bude krýt potřeby slušného života“. Wells je tedy průkopníkem základního nepodmíněného příjmu.

Podle Wellse se v utopii „musíte uchýlit k jakési sociální chirurgii“. Je třeba kontrolovat počet populace, protože to „jasně dokázal Malthus pro všechny časy“. Světový stát bude mít sílu, která „plodí milosrdenství“,proto nežádoucí lidi nebude zavírat do vězení, ale posílat na ostrovy od hlavních mořských cest, kde je nechá založit kolonie. Ty by v případě alkoholiků mohly být docela autonomní – „obec pijáků by dokonce dovedla ovládnout svůj zlozvyk a žít alespoň snesitelně“.

S motivem ostrova se v utopii setkáváme od anglického spisovatele Thomase Mora (1478–1536). Deportací na něj řeší i osud hlavních postav Huxley ve svém Konci civilizace a odehrává se na něm jeho utopie Ostrov. Myšlenka na deportaci na ostrovy se objevila i v současnosti při řešení uprchlické krize.

O své dokonalejší občany se bude stát vzorně starat, protože „bude sám jako zaměstnavatel platit minimální mzdu, která bude krýt potřeby slušného života“. Wells je tedy průkopníkem základního nepodmíněného příjmu. Nějaká činnost však bude povinná, pravděpodobně budou povolena neužitečné zaměstnání, pokud na ně člověk bude mít peníze.

Směřování moderního státu

Podle Wellse moderní stát „směřuje k tomu, aby určil dědičnost a kladl důraz na výchovu a vzdělávání dětí, aby zasahoval víc a více mezi otce a dítě v zájmu budoucnosti“. Wells se domnívá, že žena není schopná velkého vypětí sil, je často nemocná, není příliš vynalézavá a neví si mnohdy rady, proto by jejím povoláním měla být matka, za což by ji platil stát. Do manželství budou moci vstoupit ženy nejdříve v 21 a muži v 26 či 27 letech. Stát však do mezilidských vztahů příliš nezasahuje – jen když jde o dobro budoucí generace.

Podle Wellse moderní stát „směřuje k tomu, aby určil dědičnost a kladl důraz na výchovu a vzdělávání dětí, aby zasahoval víc a více mezi otce a dítě v zájmu budoucnosti“

V chování různých tříd není ve Wellsově utopii není v podstatě žádný rozdíl, všichni jsou klidně a důstojní a oblečení vesměs harmonicky. Svoboda všech domácích zvířat bude potlačena, maso v utopii není. Wells považuje za zbytečné psát o povaze města pro „generaci, která se obdivuje té neúměrné a neohrabané spleti kování a flámské architektury, jakou je londýnský Tower Bridge“.

V utopickém Londýně bude „tradiční středisko jedné z velkých ras ve společenství světového státu“ – ve Westminsteru se bude scházet vládnoucí rada světa. Podle Wellse systém, jenž měl ambici stát se světovým, nejdříve usiloval o bádání a diskusi, později ale přijal bojovnější organizaci, porazil své soupeře a stal se syntetickým světovým státem.

Od optimismu k vystřízlivění

Wells se v utopii setkává se svým dokonalejším já a jeho dvojník z budoucnosti ho zasvěcuje do utopického řádu. V něm rozhoduje takzvaná organizace samurajů, která připomíná třídu strážců v Platónově Ústavě. Wells zjišťuje, že utopie má vlastní dějiny, řada historických osobností se chovala jinak, války skončily, odstranily překážky a přispěly ke vzniku světového státu. V utopii jsou sice spory, ale „plýtvat se bude mnohem méně než v našem světě“.

Wells rozděluje lidi podle fantazie, již Zamjatin v románu My označuje za „chorobu“, na poetické, kinetické, netečné a nízké – Huxley má podobné dělení. Samurajem se může stát každý po 25. roce, kdo se chová podle etického kodexu, a dobrovolně se rozhodl podílet na správě státu. Má zakázáno hrát veřejné hry, nebo se na ně dívat, dodržuje čistotu, ale ne celibát, musí o sebe pečovat, pravidelně se koupat ve studené vodě, každý měsíc přečíst aspoň jednu knihu a nejméně týden v roce strávit mimo civilizaci.

Věřilo se, že to nejhorší má lidstvo za sebou a technologický pokrok vytvoří krásný nový svět. Vystřízlivění nastalo rychle.

Wells varuje před rasovými předsudky, jež jsou stále hrozivější, a na základě vlastní zkušenosti tvrdí, že lidé jsou v nich tím urputnější, čím jsou méně inteligentní. Neví sice, zda existuje tak nízká rasa, aby se jí muselo poroučet, ale neexistuje žádná natolik dokonalá, aby jí mohlo být svěřeno „plnomocenství nad lidmi“.

Podle Wellse by bylo možné dosáhnout světového míru v průběhu několika desetiletí, protože velké říše už existují – jen je třeba „trochu vzájemné dohody a otevřenosti“. A přeje si, aby se evropské národy dohodly na jednom jazyku – například na francouzštině.

Na Wellsovu knihu je třeba nahlížet z hlediska doby, v níž vznikla. Začátek 20. století byl plný optimismu. Věřilo se, že to nejhorší má lidstvo za sebou a technologický pokrok vytvoří krásný nový svět. Vystřízlivění nastalo rychle. Některé Wellsovy teze byly mylné, jiné se naplnily a další se možná pozvolna naplňují. Jen není jisté, zda povedou k utopii či dystopii.

Moderní utopie

A Modern Utopia, Chapman and Hall 1905

AUTOR: Herbert George Wells

VYDAL: Gustav Voleský 1922

ROZSAH: 290 stran

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...