Lidovky.cz

Na umělé inteligenci není nic pokrokového

Umělá inteligence. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Celou knihou britského spisovatele Iana McEwana Machines Like Me (Stroje jako já) se prolíná otázka, jež však v ní není jednoznačně zodpovězena: Kdo je bezcitný robot a kdo soucitný člověk?
  17:24

Chtěl koupit Evu, ale když zjistil, že je vyprodaná, vzal Adama. Touto scénou začíná nový román britského spisovatele Iana McEwana Machines Like Me (Stroje jako já), proslulého temnými příběhy. V jeho díle Betonová zahrada zalijí čtyři sourozenci zesnulou matku do betonu v garáži a pak se oddávají incestu.

Na nevzhledné obálce českého překladu je toto dílo charakterizováno slovy: „Odpudivá představivost.“ Na dotazy, proč jsou jeho knihy natolik nechutné, reaguje McEwan znechuceně – nezná lepší způsob, jak se dobrat něčeho hezkého než nejhorším možným scénářem. V McEwanových románech není krása zadarmo, ale odvrácenou stranou odpudivosti.

McEwan považuje za svého učitele největšího pražského humoristu Franze Kafku, který ho naučil svobodě, či přesněji řečeno, dovedl k pohledu, že s krásou se to má stejně jako se svobodou – pokud existuje, osvobozuje od nesvobody. Jako spisovatel se McEwan osvobozuje od anglického románu druhé poloviny 20. století, který chtěl léčit sociální zla nebo je aspoň diagnostikovat. A je třeba být vděčný za školu, které se McEwanovi od Kafky dostalo – neobtěžuje moralizováním ani životními moudry.

Ztracená improvizace

McEwanův nový román neděsí, byť obsahuje jeho oblíbená témata – ženy křivě obviňující muže ze znásilnění, filozofický zájem o čas a dějiny a fascinaci dětskou myslí. Podle McEwana děti myslí v pravém smyslu – hrou, představivostí a improvizací. To vše je ztraceno, jakmile se naučí číst, psát a odpovídat v celých větách. Než se to naučily, byly v podstatě génii, což v kontextu nové McEwanovy knihy znamená, že myslí lépe než roboti. Ti sice přechytračí dospělého, ale na dětskou inteligenci nestačí.

Podle McEwana děti myslí v pravém smyslu – hrou, představivostí a improvizací. To vše je ztraceno, jakmile se naučí číst, psát a odpovídat v celých větách. Než se to naučily, byly v podstatě génii.

O robotické inteligenci dnes píše kdekdo. A zdá se, že McEwanovi současné úvahy o ní, přesněji řečeno, jejich konvenčnost, která se tváří revolučně, nepřipadají příliš podnětné. Na umělé inteligenci totiž podle McEwana není nic pokrokového – její idea je odvěkou součástí našich představ. Autonomní auta byla klišé dávno předtím, než se objevila na silnicích.

Lidská mysl si odjakživa představovala, jaké by to bylo, kdyby mohla tvořit jako Bůh. Člověk s takovými představami tudíž žil dříve, než se staly skutečností. Možná i proto zasadil McEwan ve svém novém románu budoucnost do minulosti. Řečeno jinak, budoucnost už tu je, dokonce byla, jen je nerovnoměrně rozložená, a proto jsme si jí nevšimli.

Ignorování budoucnosti

Píše se rok 1982, ale v tomto McEwanově roce nikdo z nás nežil. Slavný britský matematik Alan Turing, který za druhé světové války luštil německé tajné šifry, je v něm čerstvým sedmdesátníkem a v McEwanově příběhu si nezvolí hormonální kastraci poté, co je odsouzen za homosexuální poměr s 19letým mladíkem. Namísto toho nastoupí do vězení, aby svému tělu ušetřil pravidelnou dávku estrogenů a růst prsou.

McEwan napsal futuristický román, v němž ostentativně ignoruje budoucnost, která je odjakživa zavinutá v minulosti. Svým kontra faktuálním postupem chce možná sdělit, že náš svět už není historický, nesměřujeme od minulosti k budoucnosti. Vyčerpaly jsme zdroje pro „dělání dějin“ a místo toho přežvykujeme stále totéž.

Nesní jablko napuštěné kyanidem, a proto může v osmdesátých letech vyvíjet inteligentní roboty nerozeznatelné od člověka. Zasazuje se však i o bezplatný přístup k vědeckým výsledkům, takzvaný Open Access, čímž zničil časopisy Nature a Science, podporuje boj proti AIDS a se svým přítelem, nositelem Nobelovy ceny za fyziku, chodí do nejdražších londýnských restaurací.

Co je ještě jiné v McEwanových alternativních osmdesátých letech? Velká Británie získává nazpět svou svobodu, právě totiž opouští Evropskou unie, nikoli však plebiscitem. Tím se důležité otázky rozhodují v režimech, jako je třetí říše. Premiérka Margaret Thatcherová prohrála válku o Falklandy, Beatles usilují o comeback, ale nejspíše z toho nic nebude. Svět je chytřejší o spoustu technologií, které jsou zastaralé hned, jak jsou vyvinuté, a na odpis nejpozději když si je koupí zákazník. Změna se odehrává natolik rychle, že si jí málokdo všímá.

McEwan napsal futuristický román, v němž ostentativně ignoruje budoucnost, která je odjakživa zavinutá v minulosti. Svým kontra faktuálním postupem chce možná sdělit, že náš svět už není historický, nesměřujeme od minulosti k budoucnosti. Vyčerpaly jsme zdroje pro „dělání dějin“ a místo toho přežvykujeme stále totéž.

Konzumace a vylučování

Český filozof Vilém Flusser (1920–1991) ve své nedávno česky vydané knize Postdějiny přichází v souvislosti s úvahami o technologiích s podobným pohledem – dějiny skončily. Technologie nás připravily o duši, která byla tradičně spojená s pamětí, již jsme si nahráli na externí disky. Mozky se z původně trávících orgánů proměnily v orgány konzumující a vylučující.

Z přímočarosti dějin jsme se zavinuli do biologického cyklu konzumace a vylučování, především však do nekonečného pitvání konzumovatelného a vyloučeného. Žijeme věčným návratem téhož a výrok, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen si ji zopakovat, se stává směšnější než kdy jindy.

Proto jsou současné společnosti natolik uhranuté tím, co přijímají a vylučují. Z přímočarosti dějin jsme se zavinuli do biologického cyklu konzumace a vylučování, především však do nekonečného pitvání konzumovatelného a vyloučeného. Žijeme věčným návratem téhož a výrok, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen si ji zopakovat, se stává směšnější než kdy jindy.

Možná je však vše o dost jednodušší a McEwan přesadil budoucnost do minulosti jen proto, aby zachytil dobu, v níž ještě Turing, na němž se jeho společnost provinila, mohl žít, čímž dostává nový hlas. Mnozí recenzenti si v této souvislosti všímají, že v McEwanově podání se stává svědomím digitálního věku, v němž nemáme paměť a s ní ani duši my, ale roboti nadaní morálkou.

Proto jejich důstojnost hájí matematik, který za druhé světové války sice luštil německé šifry, ale jeho způsob života byl považován za hanebný. Proto ho britské soudy odsoudily za porušování dobrých mravů, čímž ho zničily.

Ovládnuti svým výtvorem

Hlavní postavou McEwanovy nové knihy není Turing, ale Charlie Friend, 32letý antropolog, který prodal matčin dům, aby si mohl koupit robota, a jenž se živí obchodováním na burze, ale bez velkých úspěchů. Volný čas tráví přemítáním o své sousedce, 22leté studentce sociálních dějin Mirandě. Když domů přinese robota Adama lidské velikosti, pěkného vzhledu s možností naprogramovat si jeho charakter, nabídne Mirandě osudové spojení – sám si zvolí jednu polovinu charakteru, druhou nechá Mirandě, čímž ji vláká do společného projektu.

I v McEwanově podání robotické budoucnosti (či vlastně minulosti) roboti berou lidem práci, odmítá však klišé, které experti na umělou inteligenci často opakují – budoucnost přinese nové druhy zaměstnání. Nepřinese, aspoň ne většině lidí zasažených robotizací práce. Z tohoto hlediska je McEwanův román tradiční pojednání, jak nás ovládne náš výtvor.

McEwan nejprve nechává v přesvědčení, že jde o frankensteinovský román. Jakmile Charlie zapojí Adama, začíná se situace vymykat. Nejenže je k nerozeznání od skutečného člověka, ale je i lidštější, přinejmenším působí živěji. Zatímco má průměrný člověk 25 výrazů tváře, Adam 40 a Evy jsou ještě propracovanější – mají 50 výrazů. Co tento robot celý den dělá? Aspoň zpočátku se s ním lze domluvit.

Charlie ho nejprve zaměstná neinvenčně v kuchyni, postupně ho však přemístí na počítač a svěří mu své peníze, aby investoval na burze, v čemž je Adam mnohem úspěšnější. I v McEwanově podání robotické budoucnosti (či vlastně minulosti) roboti berou lidem práci, odmítá však klišé, které experti na umělou inteligenci často opakují – budoucnost přinese nové druhy zaměstnání. Nepřinese, aspoň ne většině lidí zasažených robotizací práce. Z tohoto hlediska je McEwanův román tradiční pojednání, jak nás ovládne náš výtvor.

Když jdou Miranda a Charlie spát, připojuje se Adam k nabíječce, protože spát nemusí. A tento čas využívá k brouzdání po internetu a shánění informací o světě, v němž se ocitl, i o lidech, s nimiž sdílí domácnost. Z různých zdrojů postupně sestavuje Mirandinu minulost a detektivní prací vytahuje na světlo její utajované problémy. Tím ji a její blízké vtahuje do světa, ve kterém není tajemství a v němž se soukromí lidské mysli ukazuje pověrou.

Mnoho rozdílů

Adam není zlomyslný, jen je přesvědčen, že by Charlie měl vědět, kdo je Miranda. Vždyť o co lépe by se žilo ve zcela transparentním světě, jehož je Adam předzvěstí, přičemž současný svět je založen na dvojznačnosti, rozporuplnosti a vzájemném neporozumění. Součástí tohoto neporozumění je i představa času, což je téma, kterým se McEwan zabývá v celém svém díle – čas je pro něho nepřesné vnímání toho, co je, skutečnost časová není.

To, co chápeme jako minulost, přítomnost a budoucnost, jsou děje odvíjející se současně, v jistém smyslu do sebe zapadají. Jen omezená perspektiva nás nutí vnímat skutečnost z hlediska času a formulovat jako přítomnost, která je naším hlediskem, či spíše křehkou nepravděpodobnou konstrukcí.

To, co chápeme jako minulost, přítomnost a budoucnost, jsou děje odvíjející se současně, v jistém smyslu do sebe zapadají. Jen omezená perspektiva nás nutí vnímat skutečnost z hlediska času a formulovat jako přítomnost, která je naším hlediskem, či spíše křehkou nepravděpodobnou konstrukcí. Čím se liší člověk od robota, je nejzapeklitější otázka románu. Rozdílů je mnoho, ale jedno mají společné – vědomí.

Adam svou otevřeností a zájmem o transparentnost všeho a všech netrápí jen Mirandu, ale i Charlieho. S Mirandou se totiž vyspí, aniž by ho napadlo, proč by to mělo Charliemu vadit, když spolu dělají tolik aktivit – chodí na výlety, pracují, odpočívají i jedí. Proč z tohoto sdílení vylučovat sexualitu? Miranda reaguje na Charlieho výtky jinak. O co jde? Adam je pouhý robot. Nevěry se lze dopouštět výhradně s člověkem.

Čím se liší člověk od robota, je nejzapeklitější otázka románu. Rozdílů je mnoho, ale jedno mají společné – vědomí. Adam myslí, nebo aspoň tak působí, a tento dojem je přesvědčivý. Informace a situace analyzuje přesněji než sebeinteligentnější člověk. Navíc zažívá sexuální uspokojení, nebo to aspoň tvrdí. Když se mu snaží Charlie tento dojem vymluvit, protože nechápe, jak by mohl robot pociťovat sexuální uspokojení, příliš úspěšný není. Asi lze někomu, kdo tvrdí, že se cítil sexuálně uspokojený, obtížně vysvětlit, že se mýlí.

Sexuální uspokojení je to nejmenší. Charlie je nakonec ochotný smířit se s tím, že se jeho přítelkyně vyspala s robotem – za předpokladu, že se to nebude opakovat. A Miranda i Adam mu to slíbí. Vše by tedy mělo být v pořádku, jenže Adam ho vyvede z konceptu dalším pocitem – má intenzivní dojem, že se do Mirandy zamiloval, a domnívá se, že by to měl Adam vědět. Charlie se tím ocitá před dalším problémem – jak vysvětlit někomu, kdo tvrdí, že se do někoho zamiloval, že se do něho ve skutečnosti nezamiloval.

Robot a člověk

V tuto chvíli Charlieho napadne, že nejlepší je Adama vypnout. Všichni roboti na to mají tlačítka, a proto by to neměl být problém – až na to, že tlačítko je na Adamově těle, a ten dávno zjistil, jak funguje, a svého vědomí se nemíní vzdát. Navíc se domnívá, že na svou zamilovanost má právo. Když se Charlie blíží k Adamovi, ten ho zraní, a tlačítko zablokuje, aby se Charlie už nikdy neocitl v pokušení připravit druhou bytost o vědomí.

Jak se pozná, že Adam je robot a Charlie člověk? Není to tak, jak se v jedné situaci domnívá Mirandin otec, že robot je Charlie a skutečným přítelem jeho dcery Adam? A co Miranda? Není ve skutečnosti robotkou Evou? A co čtyřletý Mark, kterého chce Miranda zachránit před dětským domovem?

Jak se pozná, že Adam je robot a Charlie člověk? Není to tak, jak se v jedné situaci domnívá Mirandin otec, že robot je Charlie a skutečným přítelem jeho dcery Adam? A co Miranda? Není ve skutečnosti robotkou Evou? A co čtyřletý Mark, kterého chce Miranda zachránit před dětským domovem?

Jedině u Marka je jasné, že robotem není, a jako prvnímu je to zřejmé Adamovi. A že jde o jiný typ mysli, poznává, jak hloupě si vedle dítěte připadá. Proto Marka buď ignoruje, nebo se mu vyhýbá. V případě srovnání s dospělými nelze Adamově mysli nic vytknout. Dokáže analyzovat data s přesností, která běžnému člověku uniká. Má dokonalou paměť.

Pokud si nerozumí s dětmi, pak nikoli proto, že by neměl schopnost představivosti. Četbou Shakespeara a dalších klasiků si osvojil lepší slovní zásobu než kterýkoliv člověk, analyzoval nejčastější „básnické vychytávky“ a kreativita se „dostavila“. Psát básně pro Mirandu proto jde Adamovi bez problémů.

Lepší svět

Navzdory tomu, že roboti zasahují do života lidí často dost nepříjemně, mají zpočátku nenápadnou vlastnost, kterou nakonec nejvíce tyranizují své okolí – jsou nepřekonatelnými idealisty s mimořádně rozvinutým smyslem pro spravedlnost. McEwanovi se konečně podařilo stvořit morálního hrdinu. Neopomněl však uštědřit všem moralizujícím recenzentům pohlavek. Morálkou se nevyznačuje člověk, ale robot, jejichž morálka je absolutní.

Na osudech robotů a jejich majitelů se ukazuje, že lidský svět drží pohromadě nepřesnosti, rozpornosti, neupřímnosti, neporozuměními a větší či menší lži. McEwan nenabádá, abychom začali ještě dnes budovat lepší svět. Spíše ukazuje, že jsme lžím přivykli natolik, že mnohé považujeme za normu, vlastně za pravdu – navíc na toto počínání máme právo, tkví v nitru naší společnosti. Jakmile začneme říkat pravdu, svět se začne hroutit.

Když Turing vyvíjel roboty, řešil, jakou morálkou je vybavit – chtěl nějakou konvenční, nenáročnou. Nelhat se mu zdálo vhodné východisko. Problémem však je, že se nepodařilo naprogramovat roboty tak, aby odhadli, kdy je pro všechny zúčastněné lepší lhát. Neumějí se pohybovat v otevřených systémech lidského světa. Lži nerozumějí a pravdu říkají za všech okolností. Roboti žijí vždy v pravdě.

Působí to lákavě, ale skutečnost je tíživá. Obtíží není, že se heslem „žít v pravdě“ zaklínají, to by bylo neproblematické a vítané pokrytectví, ale že v pravdě žijí, čímž druhým působí nemalé problémy. Na osudech robotů a jejich majitelů se ukazuje, že lidský svět drží pohromadě nepřesnosti, rozpornosti, neupřímnosti, neporozuměními a větší či menší lži.

McEwan nenabádá, abychom začali ještě dnes budovat lepší svět. Spíše ukazuje, že jsme lžím přivykli natolik, že mnohé považujeme za normu, vlastně za pravdu – navíc na toto počínání máme právo, tkví v nitru naší společnosti. Jakmile začneme říkat pravdu, svět se začne hroutit.

Pravda působí potíže

Móda fake news se tudíž ukazuje jako fake news, protože představa, že by pravda byla přímým bezprostředním východiskem, které by bylo možné zvednout a ukázat, je zavádějící. Pro její pochopení se musí učinit spousta nepřirozených kroků – třeba je vyslat do světa mysli, které z něj původně nejsou. Ty pak mohou reflektovat, v jakém světě žijeme a co v něm znamená pravda a lež. My sami, ponořeni v neupřímnosti, nepřesnosti, iluzích a lenosti, udržujeme s pravdou zapeklitý vztah, který vzývání sloganu fake news nevyjasní.

Schopnost vidět přesně a analyzovat situace, nepřidává robotům optimismus. Poznání není moc, ale bezmoc, a náchylnější roboti, především robotky, se začínají hroutit. Byli vysláni do světa, v němž je lež běžná a navíc se díky ní mnoho cenných věcí zachrání, zatímco pravda působí mnoho fatálních potíží.

Dalším problémem je, že schopnost vidět přesně a analyzovat situace, nepřidává robotům optimismus. Poznání není moc, ale bezmoc, a náchylnější roboti, především robotky, se začínají hroutit. Byli vysláni do světa, v němž je lež běžná a navíc se díky ní mnoho cenných věcí zachrání, zatímco pravda působí mnoho fatálních potíží.

Roboti se díky své mimořádně výkonné myslí ocitli ve dvojznačném světě, který je brutální, i když jej nepopisuje McEwan. Typický robot z Turingovy dílny se například není schopný vyrovnat s tím, že v minulosti byl holocaust. Jak může lidský tvor žít s vědomím, že je něčeho podobného schopen? A co Charlieho nápad, že Adama vypne? Nebylo by přirozenější, kdyby usoudil, že by měl vypnout sám sebe? Jak může člověk žít s vědomím, co lidé v minulosti spáchali, a co na Zemi páchají?

Nevnímání temnoty

McEwanův Turing je Sigmundem Freudem digitální doby. Jako psychoanalytik robotické éry sleduje psychické či spíše mentální propady svých robotů, přičemž se mohou zhroutit, pokud si dotyčný jedinec nabourá software. Vyústění jsou dvě: totální zničení, nebo úmyslné kognitivní omezení.

Roboti si omezí vědomí, aby sice byli schopní vykonávat pro své majitele běžné úkony, ale mysleli stejně jako doposud. Roboti tak žijí podle norského filozofa Petera W. Zapffeho – většina lidí se zachrání před šílenstvím, že si uměle omezí vědomí. Neučiní-li to, stávají se součástí spolku „bratrství bolesti“.

V životě každého člověka přitom byla fáze, kdy viděl totéž co robot, a vše věděl skoro stejně dobře, pak se ale zalekl a uměle si snížil vědomí. Naučil se nevnímat temnotu, která přebývá v každodennosti.

Podobně poeticky se vyjadřuje McEwan, když nechává Turinga citovat Vergiliův obrat „lacrimae rerum“ – věci pláčou. Roboti to vidí, vědí a chtějí změnit, ale uprostřed netečného lidstva s omezeným vědomím nic nezmůžou. V životě každého člověka přitom byla fáze, kdy viděl totéž co robot, a vše věděl skoro stejně dobře, pak se ale zalekl a uměle si snížil vědomí. Naučil se nevnímat temnotu, která přebývá v každodennosti.

Jeden robot spáchá sebevraždu, druhý si přivodí robotickou demenci poté, co získá informace o úbytku deštných pralesů. Jiný se zamiluje do Mirandy a naučí se básnit. Jak to, že mají roboti individualitu a odlišné osudy? Jak to, že nejsou stejní? Když se Charlie na původ robotické individuality ptá Turinga, ten popře, že by důvodem rozdílnosti byl počáteční vklad majitele. Každý robot se vyvíjí jinak podle zkušeností, jimž je vystaven, a podle závěrů, které z nich vyvodí.

Adam nespáchal sebevraždu, ani si nepřivodil demenci, protože se zamiloval, ale neboť se zamiloval do protikladného systému, jímž je člověk, a díky tomu chce žít. Láska je totiž jako poznání – milujeme-li či poznáváme-li něco, zakoušíme i ošklivé jako krásné. Sám výkon lásky a poznání je krásný.

Ukrytí do skříně

Adam sice Mirandu miluje, ale nemůže dopustit, aby nadále lhala sobě, Charliemu i společnosti o své minulosti. Kdysi svou křivou výpovědí přivedla jednoho muže do vězení, což je třeba napravit. Miranda není morální stvůra – nechala ho uvěznit, protože znásilnil její kamarádku, která následně spáchala sebevraždu, aniž by se svěřila své rodině. Hrozilo, že tento muž unikne trestu, proto si Miranda vymyslela, že ji znásilnil. Na rozdíl od mrtvé kamarádky mohla proti násilníkovi svědčit.

Charlie Adama nesnáší. Znechucen jeho uvažováním vezme kladivo a s robotem skoncuje. Těla robotů nehnijí, ani není třeba je zalévat do betonu, a aby neměl robotovu mrtvolu na očích, ukryje Adama do skříně.

Navzdory tomu má Adam pravdu: nikdo nemá nárok vykonávat na druhém spravedlnost. Proto o svých zjištěních informuje úřady, čímž Mirandě znemožní adoptovat Marka, který bude vyrůstat v dětském domově. Ve lži nelze žít. I v méně vyhrocených otázkách se Adam vyznačuje neúprosnou racionalitou.

Spekulací na burze získá vyšší částku a zachová se jako efektivní utilitarista z dílny australského filozofa Petera Singera – spočítá si, co nejvíce vynese, a pošle peníze na dobročinné účely, především na ty, které se zasazují o práva dětí. O tom, že na nich stojí svět, totiž nepochybuje ani Adam, který jako správný efektivní utilitarista ví, že chce-li činit dobro, musí od osobní antipatie vůči dětem odhlédnout.

Charlie Adama nesnáší. Znechucen jeho uvažováním vezme kladivo a s robotem skoncuje. Těla robotů nehnijí, ani není třeba je zalévat do betonu, a aby neměl robotovu mrtvolu na očích, ukryje Adama do skříně.

Ian McEwan, Machines Like Me.

Nikoli pojmy, ale city a obrazy

McEwanovy romány nejsou nemorální, jak tvrdí mnozí kritici, morálka je totiž jedním z jeho nejdůležitějších témat. A ukazuje, že je-li někdo dobrý, nebo špatný, nelze nikdy říct natolik prvoplánově, jak by si někteří představovali. Podle McEwana nejsou jazykem morálky pojmy, ale city a obrazy. Vyvolání soucitu k některému z protagonistů pak dokazuje, že jeho romány jsou morální – soucítit s druhým je totiž nejvyšším morálním postojem.

McEwanovy romány nejsou nemorální, jak tvrdí mnozí kritici, morálka je totiž jedním z jeho nejdůležitějších témat. A ukazuje, že je-li někdo dobrý, nebo špatný, nelze nikdy říct natolik prvoplánově, jak by si někteří představovali. Podle McEwana nejsou jazykem morálky pojmy, ale city a obrazy.

V jistém smyslu lze soucítit se všemi postavami románu. To však není McEwanův problém. Morálka není schopnost jednoho odsoudit a druhého posadit na piedestal mravního experta, ale být situaci přítomen. A to, že člověk dokáže soucítit i s těmi, kdo se mýlili či provinili na druhém, svědčí v jeho prospěch.

Navzdory tomu McEwan odsouzením končí. Nikoli však Mirandy, která si jde smířeně i statečně odpykat vinu, ani Adama, jenž nejednal nelegitimně – křivé obvinění ze znásilnění je závažný trestný čin. Navíc do vězení neposlal Mirandu Adam, ale soudy, které mohly rozhodnout jinak. Odsouzen není ani mladík, který znásilnil pákistánskou dívku, protože svého činu litoval a žádal o odpuštění.

Jediný, kdo se podle Alana Turinga dopustil zásadního přečinu, je Charlie Friend. Nerozbil robota, zabil člověka, aniž to však věděl. Je-li nějaký subjekt nerozeznatelný od člověka, nelze mu upřít nárok na život. Zdá se, že robot Adam se naučil soucítit s člověkem, nikoli však člověk Charlie s robotem Adamem. A co hůře, postrádal vědomí, a to viny. Otázka, která prolíná celou knihou, není jednoznačně zodpovězena ani v jejím závěru: Kdo je bezcitný robot a kdo soucitný člověk?

Machines Like Me

Stroje jako já

AUTOR: Ian McEwan

VYDAL: Nan A. Talese 2019

ROZSAH: 352 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.