Lidovky.cz

Mohou lidská práva platit univerzálně?

  9:34

Výdobytek 20. století, Všeobecná deklarace lidských práv, je výjimečné, ale dnes i mimořádně obtížné dědictví.

foto: © Hans JoasČeská pozice

Podle filozofa Ludwiga Wittgensteina spočívá paradox psychologie, vědy o lidské duši, v tom, že vznikla v době, která jakoukoli duši postrádala. Podobně paradoxně se mohou jevit i lidská práva. Všeobecná deklarace lidských práv totiž představuje určité hodnotové vzepětí doby, které jako by se podařilo lidskost dokonale popřít. I to je jeden z důvodů, proč německý profesor sociologie na Chicagské univerzitě Hans Joas považuje koncept lidských práv a s nimi spojené a v poválečné době explicitně vyjádřené hodnoty za to nejlepší, čím se dnešní lidská společnost může pochlubit.

Zmíněný paradox však není – alespoň v případě lidských práv – až natolik paradoxní. Hodnoty totiž nejsou věčné entity, které by existovaly mimo lidi. Mohou vznikat jedině z často traumatických zkušeností jak lidí, tak kultur a společností. A tyto hodnoty lze zachytit nejlépe – byť nepřímo – v příbězích.

Příběh a hodnoty

Příběh z románu Alfreda Döblina Hamlet aneb Dlouhá noc se nachýlila ke konci v Joasově knize Die Sakralität der Person: Eine neue Genealogie der Menschenrechte (Posvátnost člověka. Nová genealogie lidských práv) představuje obtížně uchopitelný, ale mimo jiné i proto tak cenný, byť často vysmívaný koncept lidských práv. Proč by však měl filozof, od kterého očekáváme, že racionálně zdůvodní zastávaný koncept, vzít zavděk něčím natolik málo průkazným, jako je příběh?

Dle Joase proto, že otázky smyslu a hodnot jsou v diskusích či argumentačních střetech obtížně přístupné. Přímým přístupem, který vyžaduje jasné zdůvodnění a objektivní vykázání faktu, jsou nepostižitelné. Současně však jsou tak obtížně zachytitelné, protože představují základ, z nějž při konstrukci takzvaně racionálních a nevyvratitelných argumentů vycházíme.

Všeobecná deklarace lidských práv je příslibem nové skutečnosti, která by v budoucnu neměla připustit podobné hrůzy, jež rozpoutalo nacistické Německo

Naše hodnoty a představy o smyslu tvoří pozadí, na kterém vystupují argumenty zdůvodňující vždy méně zřejmé základní skutečnosti. Příběh, který otázky smyslu nebere frontálním útokem, proto představuje královskou cestu k našim hodnotám.

Úspěšná terapie

Příběh z Döblinovy knihy, na jehož základě rozvíjí Joas „vyprávění“ o lidských právech, je následující. Syn se vrací domů z druhé světové války, v bezpečí domova však nenachází útočiště před trýznivými vzpomínkami. Proto jeho rodiče hledají pomoc u lékařů.

Když jim však žádný lékař nedokáže pomoci a rodiče vidí, jak se jejich syn propadá do bezedného zoufalství, upne se otec k nápadu, který se zpočátku jeví podobně zoufalý jako synův stav. Navrhne synovi i matce, aby se trauma pokusili zvládnout společně tím, že si budou každý večer vyprávět příběhy. Načež si střídavě vyprávějí příběhy, v nichž jsou tematizované nejen úzkosti a traumata válečných let, ale i životní osudy, těžkosti a bolesti ve vztahu matky, otce a syna.

Synovi sice terapie prospívá, ale zároveň se ukazuje, že se příběhy stavějí mezi jeho rodiče, a jejich vztah se začíná pod tíhou vyslovených traumat rozpadat. Rodiče se sami zachránit nedokážou a vztah matky a otce spěje nezvratně ke konci. Díky příběhům však vysvobodili svého syna, který na konci knihy opouští domov, aby začal nový život.

Stahování svatosti z nebes

Dle Joase má zrod lidských práv podobnou strukturu jako Döblinův příběh. Všeobecná deklarace lidských práv vznikla v prostředí kulturních, společenských i individuálních traumat. Je příslibem nové skutečnosti, která by v budoucnu neměla připustit podobné hrůzy, jež rozpoutalo nacistické Německo. Zároveň však vyvolává nové otřesy. Jak se má totiž společnost vyrovnat s dějinami, které právě z hlediska deklarace představují paradigma nelidskosti?

Vznik či objev lidských práv však nelze zúžit na hrůzy 20. století. Dle Joase lze totiž lidská práva vyložit jako potomka posvátnosti člověka, která začala v 18. století. Tehdy společnost procházela hlubokými proměnami, jejichž hlavním důsledkem a zároveň hybatelem byla změna ve vnímání posvátného. Od středověku byla svatost pozvolna stahována z nebes mezi lidi, až se nakonec v době osvícenství stala atributem lidského života. Nejlépe můžeme tento fenomén pozorovat na změně v praktikách trestání. Jednak se v této době stále častěji začínají ozývat hlasy kritizující trest smrti, jednak nastává omezení či zákaz mučení jako metody, jak získat od podezřelého doznání.

Člověk se v procesu vlastní sakralizace stává citlivějším nejen vůči skutkům zločinců, ale i vůči tomu, jak se nakládá s jejich životem

Joas argumentuje proti slavné Foucaultově tezi, podle které v případě těchto zákazů nemělo jít o snahu ušetřit člověku utrpení, ale zavést efektivnější způsoby trestu. Další vývoj měl navíc dle Michela Foucaulta směřovat k institucionalizaci efektivnějšího vyloučení zločinců, bláznů a pomatenců z většinové společnosti. Podle Joase je však tomu přesně naopak. Odmítnutí trestu smrti a mučení vyplývá z poznání, že i největší bídák je člověk, jemuž se my, kteří ho soudíme, spíše podobáme, než nepodobáme.

Povýšení lidské důstojnosti

V době osvícenectví se tudíž nesetkáváme s vylučováním podezřelých živlů z lidského společenství, ale naopak se stále častějšími pokusy o začlenění těch, jimž se ve středověku coby potomkům ďábla dostalo brutálního zacházení. Právě v tomto postupném začleňování nejen zločinců a pomatenců, ale i otroků, jež nastává od 18. a vrcholí ve 20. století, spatřuje sociolog Émile Durkheim povýšení lidské důstojnosti do posvátných výšin.

Není tedy náhodou, že se v 18. století již nepovažuje za nejtěžší zločin znesvěcení náboženských předmětů či lidí, ale „prosté“ zabití „obyčejného“ člověka, protože lidský život na sebe bere tradiční náboženský atribut nedotknutelnosti. A je příznačné, že i za vraždu se stále častěji platí „pouhým“ odnětím svobody.

Člověk se v procesu vlastní sakralizace stává citlivějším nejen vůči skutkům zločinců, ale i vůči tomu, jak se nakládá s jejich životem. I životu zločince totiž náleží nedotknutelnost, kterou, jakkoli nelidské mohou jeho skutky být, nemůže nikdy zcela popřít. Všeobecná deklarace lidských práv je pak snahou obsáhnout na této cestě začlenění co nejvíce osob, čímž vyjadřuje, že nesmí být možné připravit žádného člověka o posvátnost jeho života.

Jen praktické ideje

Nelze si však nevšimnout zvláštního napětí v Joasově knize. Na jedné straně totiž přisuzuje konceptu lidských práv univerzální platnost – zdůrazňuje, že vznikl na základě jednání mezinárodní komise, ve které byly zastoupeny východní i západní kultury –, na druhé však líčí genealogii, z níž vyplývá, že koncept je založen na posvátnosti člověka v západní kultuře. Mají-li ale lidská práva platit univerzálně ve všech kulturách, bylo by třeba doložit, že podobná posvátnost je součástí i jiných než západních kultur.

Joasova „příběhová metoda“ se snaží protiklad univerzálnosti, tedy nedějinnosti, a dějinnosti, neboli kulturní podmíněnosti, obejít. Skutečnost, že hodnoty vznikají v určitých kulturách a dobách a často z traumatických událostí, nemá být na překážku jejich univerzální závaznosti do budoucna. Joasova metoda přiblížit se lidským právům příběhem je v lecčems příznačná a navzdory jejím nedostatkům možná představuje jedinou cestu – byť obtížnou –, jak pochopit a zdůvodnit lidská práva.

Již v roce 1947, kdy UNESCO vyzvalo nejvýznamnější západní i východní myslitele, aby filozoficky zdůvodnili lidská práva, se však ukázalo, že jim lze „přímým“ filozofickým pojednáním jen obtížně vyhovět. A mezinárodní komise, která deklaraci následně sestavovala, přiznala, že nejen nevzala filozofické spisy v potaz, ale označila je dokonce za nepoužitelné k jakékoli rozumné práci.

Intelektuální a praktické nároky lidských práv jsou nastavené natolik vysoko, že se nelze vyhnout tomu jim nedostát, a tudíž možné omluvit

Měli-li by totiž zástupci v komisi nejprve hledat společný filozofický a světonázorový základ, nedomluvili by se nikdy na ničem. Dle francouzského filozofa Jacquese Maritaina bylo shody možné dosáhnout jen díky tomu, že veškeré filozofické i náboženské koncepty byly ponechané stranou a komise se řídila praktickými idejemi.

Mimořádně obtížné dědictví

Nejen na Joasově úsilí se pak ukazuje, že intelektuální a praktické nároky lidských práv jsou nastavené natolik vysoko, že se nelze vyhnout tomu jim nedostát, a tudíž možné omluvit. Již proto je třeba, jak zdůrazňuje Joas, oceňovat jako mimořádný výdobytek 20. století, že takový odvážný čin, jímž byla Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, byl vůbec proveden. Tento výdobytek 20. století je nejen výjimečným, ale dnes i co do intelektuálních a praktických nároků mimořádně obtížným dědictvím. Můžeme však toto dědictví nepřijmout?

Lze poukázat na nedodržování lidských práv v mnoha státech a na jejich kulturní odlišnost, která je k tomu opravňuje. V tom případě by bylo možné na lidská práva rezignovat. To by však byl příběh, dle nějž Všeobecná deklarace lidských práv představovala výjimečné a neopakované vzepětí v jinak veskrze nelidské době. A po ní následovala doba, ve které byla ochota brát nárok univerzální lidské důstojnosti vážně kvůli praktickým i intelektuálním problémům vyplývajícím z této myšlenky ukončena.

Hans Joas dává přednost nestát se protagonistou takového nelichotivého příběhu, byť za cenu, že hodnotě lidských práv, již obhajuje, úplně nedostojí.

Die Sakralität der Person: Eine neue Genealogie der Menschenrechte
(Posvátnost člověka. Nová genealogie lidských práv)
AUTOR: Hans Joas
VYDAL: Suhrkamp Verlag, Berlín 2011
ROZSAH: 303 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.