Lidovky.cz

Milan Grygar v Národní galerii: Od experimentů k obrazům

Milan Grygar, výstava v Národní galerii. foto: Česká pozice

Výstava 93letého Milana Grygara, jedné z legend českého výtvarného umění, ve Veletržním paláci mapuje jeho tvorbu. Rané i nové obrazy mají mnoho společného. Nezobrazují realitu, ale její otisk.
  9:49

Jednou z událostí podzimní výtvarné sezóny je výstava letos 93letého Milana Grygara. Jeho retrospektiva byla po nedávných událostech v Národní galerii v Praze ohrožena, ale díky vydatné finanční podpoře soukromého donátora a sponzora byla otevřena. Ve Veletržním paláci se Grygar dočkal své velké výstavy, kterou si ve spolupráci s kurátorem Michalem Novotným sám koncipoval.

Ve Velké dvoraně vyrostla expozice připomínající spíše jedno rozložité dílo o několika kapitolách. Představují se zde artefakty vzniklé z experimentálního období šedesátých let, kdy bylo hledačství symbolem touhy po svobodě, dílčí fáze vývoje a zcela nové syntetizující malby.

Bez popisků

Grygar patří k legendám českého výtvarného umění. Navzdory pokročilému věku dochází do svého smíchovského ateliéru a letos se dočkal pozoruhodné retrospektivy. V decentně potemnělém, ale magicky působícím prostoru jsou vystaveny jeho nejvýznamnější práce bez popisků – názvů, technik a vročení. Ty si návštěvník může dohledat v brožuře, která k výstavě vyšla. Jako by tím Grygar zdůrazňoval kontinuitu svého tématu, které se v jeho dílech objevuje bez ohledu na čas a způsob zpracování.

V decentně potemnělém, ale magicky působícím prostoru jsou vystaveny Gragarovy nejvýznamnější práce bez popisků – názvů, technik a vročení. Návštěvník může upínat pozornost a vnímat sdělení, odbíhat od jednoho exponátu k druhému a hledat souvislosti celou tvorbou.

Návštěvník může upínat pozornost a vnímat sdělení, odbíhat od jednoho exponátu k druhému a hledat souvislosti celou tvorbou. Výstava obsahuje krátké filmové dokumenty, kresby, objekty a obrazy vzniklé v průběhu několika desítek let. Ukazují cestu, odbočení i hlavní Grygarovo uvažování.

Tato poloha je domácí tradici vzdálená, spíše se podobá výbojům mezinárodní avantgardy zaměřené na odosobněnou produkci a prezentaci. U nás má blíže k solitérům, jako byli malíři Zdeněk Sýkora a Jan Kubíček nebo sochař Hugo Demartini. V zahraničí bychom našli podobné umělce věnující se happeningům, performancím či minimalismu s geometrickými znaky.

Grygar je navíc vzácně intermediální a pohybuje se v různých výrazových směrech. „Milan Grygar se už v šedesátých letech snažil nejen o vizuální záznam zvuku, ale i propojoval obraz se zvukem a prostorem,“ říká Michal Novotný, kurátor výstavy a ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie.

Obraz a zvuk

Výstava v Národní galerii ukazuje a stvrzuje Grygarovou ranou originalitu prostřednictvím dobových filmových sekvencí a kreseb. Grygar proslul i v mezinárodním kontextu tvorbou, která nabízí jako dvě strany jedné mince obraz a zvuk. Jde o abstraktní, de facto však konkrétní černobílé tušové záznamy. Je to výsledek spíše automatického procesu ruky držící předmět namočený v tuši, kterým Grygar kreslí a vydává zvuky, z nichž pořizoval nahrávky a pak je s kresbami vystavoval.

Grygar proslul i v mezinárodním kontextu tvorbou, která nabízí jako dvě strany jedné mince obraz a zvuk. Jde o abstraktní, de facto však konkrétní černobílé tušové záznamy. Je to výsledek spíše automatického procesu ruky držící předmět namočený v tuši, kterým Grygar kreslí a vydává zvuky, z nichž pořizoval nahrávky a pak je s kresbami vystavoval.

To se stalo v polovině šedesátých let. Na zrod této objevné či neobvyklé metody veřejné prezentace Grygar ve své monografii vzpomíná: „Jednoho dne jsem vzal kousek dřeva a začal kreslit. Pamatuji si to přesně, přišlo to náhle, ticho a hluk, údery na papíře. Začal jsem znovu, zapojil jsem magnetofon, poslechl jsem si zápis a pochopil. Našel jsem to, co bude napříště pro mne silnější než barva, akustickou událost.“

Grygar absolvoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru monumentální malby Emila Filly. Převládající dobové tendence – od dědictví kubismu až po expresivně vzrušený informel s existenciálními konotacemi – však nesdílel. Takřka od počátku odmítal tradiční výrazové, respektive malířské techniky, které se mu zdály vyčerpané nebo příliš do sebe zahleděné. Také prý neodpovídaly době technických objevů a všeobecné víře v pokrok, „laboratornímu“ pokusnictví a radikálnímu novátorství.

Formování uměleckého názoru

Šedesátá léta, kdy se formoval Grygarův umělecký názor, byla posledním vzedmutím pozitivně smýšlející avantgardy a revoluční atmosféry. Předvoj světového umění se vracel do bodu nula, technika se prolínala s tvořením, dosud dominující lidský faktor byl upozaďován jako příliš subjektivní.

Šedesátá léta, kdy se formoval Grygarův umělecký názor, byla posledním vzedmutím pozitivně smýšlející avantgardy a revoluční atmosféry. Předvoj světového umění se vracel do bodu nula, technika se prolínala s tvořením, dosud dominující lidský faktor byl upozaďován jako příliš subjektivní.

Umění sledovalo nadosobnější roviny, snažilo se vytvářet v souladu s „novou citlivostí“ společensky více sdílené dorozumívací kódy. Ve světě vznikala nová společenství, například skupina Zero (Nula), jež tento trend úspěšně reprezentovala, ale i pop art, který se vracel k běžnému životu, měl co říct. Grygarovo hledání nalezlo impuls a povzbuzení při návštěvě přehlídky mezinárodního umění.

„V roce 1964 jsem měl možnost vidět benátské Bienále, kde byly vystaveny nové tendence amerického umění, pop art, minimalismus. Nabyl jsem dojmu, že evropská škola abstrakce je překonána, můžeme říct mrtvá, a že všechny možnosti prostorové analýzy forem, kubistické koláže a podobné věci byly využity, i když všechny postupy ještě nebyly vyčerpány.

Tato myšlenka mě dlouho pronásledovala. Viděl jsem, že výtvarné umění vstupuje do fyzického prostoru, a zaměřil se na vytvoření zvukové koláže. Neznal jsem přesnou cestu, ale rozhodně jsem odmítal řešit své pátrání pomocí běžných technických prostředků,“ vzpomíná Grygar, v jehož tvorbě se zvuk stal nedílnou součástí dosud vizuální tvorby. A v roce 1966 své výsledky představil na výstavě v Praze, kterou tvořily kresby a magnetofonové záznamy jejich vznikání.

Rozvíjení poetiky

Na současné výstavě ve Veletržním paláci jsou díla a filmové smyčky z období experimentů atrakcí. Na konci rozlehlého sálu opakovaně běží na projekčních stěnách postupně devět audiovizuálních záznamů Grygarových akcí z šedesátých let. Jsou však i dnes nezvyklé a je na divácích, zda jim naplní očekávání po hlubokém uměleckém zážitku. Každopádně expozice nabízí nejen vzpomínky, opakované prožitky, ale i bezprostřední zážitky.

Revoluční doba šedesátých let opouštěla tradiční umělecké techniky a hledala nové možnosti i formy prezentace. Výtvarné umění se někdy stávalo divadelním představením. V této atmosféře se formovala a uzrála Grygarova poetika, kterou zajímavě rozvíjel.

Výstava v Národní galerii stále překvapuje. Na jednom z filmových dokumentů je Grygar v černém roláku, jak vytahuje z cylindru mechanické hračky včetně známých plechových slepiček, s nimiž vytváří náhodné kresby. Na stole potaženém papírem vehementně klovou zobáčky a zanechávají za sebou nečekaně se linoucí stopu. Jinde zase do černé tuše namočené technicistní a rotující předměty – roztočené šrouby, ozubená kolečka, ale i poskakující žabky – jsou aktéry volné akce s prvkem náhody.

Revoluční doba šedesátých let opouštěla tradiční umělecké techniky a hledala nové možnosti i formy prezentace. Výtvarné umění se někdy stávalo divadelním představením. V této atmosféře se formovala a uzrála Grygarova poetika, kterou – jak lze vidět na výstavě opodál – zajímavě rozvíjel.

Černé obrazy

Výstava ve Veletržním paláci tvoří jednotící podívanou, mapuje mnohaletou tvorbu a ukazuje na Grygarovy přetrvávající principy. Rané i nové obrazy, které rámují zmíněné akční prostorové experimenty, mají mnoho společného. Nezobrazují realitu, ale jsou jejím otiskem. Na jejich ploše lze pozorovat narůstající záznamy, gesta a struktury. Obrazy jsou vytvářeny stopami rytmických zásahů – doslova je slyšet opakované Grygarovo dotýkání.

Zvláštní, od konce osmdesátých let rozvíjenou kapitolou jsou Grygarovy na první pohled zcela černé obrazy. Při bližším pozorování však vystupují tenké barevné linie coby symboly procesu a světla.

Nejnovější obrazy jsou tvořeny úhozem a smykem štětce, starší obyčejným kouskem dřeva. Tyto malby nemlčí, ale promlouvají, jsou barevnou partiturou či vzrušenou kaligrafií. Zvláštní, od konce osmdesátých let rozvíjenou kapitolou jsou Grygarovy na první pohled zcela černé obrazy. Při bližším pozorování však vystupují tenké barevné linie coby symboly procesu a světla.

Sérií takových obrazů, které Národní galerie rovněž představuje, Grygar po čase opět originálně zaujal, tentokrát tradiční malířskou technikou. Zájem o zvuk a pohyb v prostoru ho neopustil, ale posunul se z akustické formy do myšlenkové, respektive konceptuální formy, děj se odehrává na ploše obrazu. Tato plátna jsou působivá, ale i ceněná. Těsně před zahájením Grygarovy výstavy v Národní galerii byl na pražské aukci vydražen jeho obraz z roku 1987 Polemika se čtvercem za 1,55 milionu korun.

Grygarovo zaujetí a energii je znát i na nejnovějších dynamických obrazech. Kurátor výstavy Michal Novotný je charakterizuje takto: „Nová série Antifon (2018–2019) jako by do určité míry syntetizovala předchozí přístupy. Zobrazení jde do hloubky prostoru, kruhové tahy štětce jsou zároveň samy i v celkové barevné kompozici zvukové, někdy až duté a dunící, vždy však symfonické.“ Grygarova výstava je dokladem neúnavného hledačství, osobitého pojetí světa, ale i testem divákovy otevřenosti, vyspělosti a hravosti.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.