Mělo jít o dva z vrcholů operní sezóny: uvedení opery Zázrak Heliany Ericha Wolfganga Korngolda v Národním divadle v Brně a návrat výjimečného díla Clauda Debussyho Pelleas a Melisanda po čtvrtstoletí do pražského Národního divadla. V umění se nemusí všechno povést, jenže také nelze přehlížet věcné a vážné důvody, které za nedobrým výsledkem premiér stojí.
Vytkněme před závorku, že oba operní soubory trpí rozjitřenými vnitřními rozpory. Takřka polovina zkouškového času v pražském Národním divadle probíhala po náhlém odvolání ředitele Ondřeje Černého, v atmosféře stávkových pohotovostí, nejistoty, kdo vlastně divadlo povede, a v opeře ve vzájemném osočování dvou zatím jen mechanicky spojených souborů.
Nečekaná rezignace brněnského ředitele Daniela Dvořáka v den premiéry už jen uzavřela dlouhodobé otevřené nepřátelství mezi ním a operním souborem. Uměleckému soustředění to samozřejmě nepřidá, ale nemyslím, že právě to rozhodlo o výsledku premiér. Daleko víc jsou premiéry projevem vleklé nemoci operních divadel.Zázrak Heliany i Pelleas a Melisanda jsou zajisté velmi žádoucí počiny, jenže jim chybějí dlouhodobé programové a produkční návaznosti
Co a proč hrát?
Odboráři Státní opery Praha i Národního divadla poukazují na údajné škody, které vznikají uváděním málo známých nebo nedej bože nových titulů. Podle nich se má hrát těch pár diváky oblíbených kusů a nic moc nevymýšlet. Jenže nechce-li být operní divadlo jen fabrikou na očekávatelná představení, neobejde se bez oper, které přesahují obvyklou klasicisticko-romantickou dramaturgii.
Ve významnějších světových operních domech tomu modelově není jinak, i když velmi záleží na konkrétním profilu – reprezentativní, takzvané „státní“ opery častěji nabízejí pěvecké superhvězdy ve známých titulech, menší „národní“ či „lidové“ opery víc experimentují dramaturgicky i inscenačně. V současnosti se bez jistého „experimentování“ neobejdou ani „státní“ opery v Berlíně, Vídni, Mnichově, Paříži, a dokonce i v tradičně konzervativní newyorské Metropolitní opeře (MET).
U nás typy operních divadel dodnes nerozlišujeme, protože jsme od poloviny 19. století nikdy nevstoupili do skutečné konfrontace s operním světem a své operní domy jsme vedli jako malá „národní“ divadla s úběžníkem v jakési „reprezentaci“ v pražském Národním divadle. Když v roce 1992 vznikla Státní opera Praha, ocitli jsme se tím názvem ve stejné situaci, jako když jsme nazývali rumem to, co podle světa rumem nikdy nebylo. Označení „rum“ jsme museli opustit, ale zahraniční návštěvníci Prahy dodnes považují za reprezentativní Státní operu, a nikoli operu Národního divadla. Zmatení se promítlo i do vnitřních poměrů: oba pražské domy se chovaly jako „státní“, a tudíž se přetahovaly o pěvce i repertoár.
Nevyjasněné postavení operních domů ovšem plodí nejasnosti v uměleckém zaměření, tedy i v dramaturgii a jejím účelu. Zázrak Heliany i Pelleas a Melisanda jsou zajisté velmi žádoucí počiny, jenže jim chybějí dlouhodobé programové a produkční návaznosti. Proč je dramaturgové vybrali?
Brněnské divadlo uvedlo dílo svého slavného a zapomenutého rodáka, které se ani ve světě moc nehraje, tedy s jistou ctižádostí dílo rehabilitovat. Podle šéfa pražského souboru a režiséra inscenace Rocca uvádějí Pellea a Melisandu k 150. výročí autorů Debussyho a Maeterlincka, a aby posílili podíl oper francouzské provenience v repertoáru – což už je logika hodná stalinistických padesátých let! Rocc až na posledním místě připustil, že ho dílo inspirovalo k inscenačnímu řešení, což je jistě nezbytná premisa dobrého projektu, o níž se však vůbec nehovořilo v brněnském případě.
Národ jen sobě?
Pellea a Melisandu plánoval uvést už Jiří Heřman, jenže usiloval v roli Melisandy na jeviště Národního divadla konečně přivést Magdalenu Koženou. Když se to nedařilo, raději projekt nespustil. Správně, protože každá sebeatraktivnější dramaturgická volba musí vést k výjimečnému inscenačnímu projektu a vyhledání ideálního obsazení, v opeře přirozeně mezinárodního, je jedním z jeho klíčových parametrů.
Prestižnímu projektu prostě nesmí čouhat sláma z bot!
Právě v tom obě premiéry zásadně pokulhávají, jakkoli Kateřina Jalovcová i Veronika Hajnová předvedly spolehlivé nastudování partu Melisandy, stejně tak Jiří Sulženko stvořil pěknou roli Golauda, a roli Pellea výtečně zpíval jediný zahraniční host Philippe Do. Jenže produkci velmi poškodil distonující František Zahradníček, který part Arkela zpíval navíc nekultivovaně, a ani další menší postavy nebyly na žádoucí úrovni. Prestižnímu projektu prostě nesmí čouhat sláma z bot!
Zázrak Heliany brněnští uvedli v předem dohodnuté koprodukci s Falckou operou Kaiserslautern, což lze na první pohled kvitovat velmi dobře, neboť na výlučných projektech operní divadla často výhodně spolupracují. Jenže Falcká opera je, málo platné, německou „oblastí“, jakkoli převyšující zdejší domy, a protože i tam musejí šetřit, obsadili Korngoldovu operu také jen z vlastních zdrojů – typově přesné i hlasově dokonalé interprety pro takovou partituru rovněž nemají. Sally du Randtová v roli Heliany patřila k nejlepším, na roli Cizince, vlastně Mesiáše, však neměl hlasové ani typové dispozice Norbert Schmittberg – a už tím projekt notně klopýtnul. Nakonec lépe dopadli brněnští pěvci Zoltán Korda a výtečný Jan Šťáva v menších rolích, role Poselkyně byla na samé hraně možností Jany Wallingerové.
Jak dlouhho zkoušet operu?
Šibeniční termíny, malé soustředění na zkoušky, časté absence – to je nejčastější šlendrián českého operního divadla
Nejde jen o objektivní, především finanční limity ideálního obsazení. V rozhovoru pro Opera Plus obě představitelky Melisandy přiznaly, že se roli učily od května! I největší bardi někdy studovali velké role přes noc, vykládají se o tom zábavné historky, jenže, málo platné, je to znát! V případě Jalovcové a Hajnové byla znát opatrnost, s níž roli hodně dobře odvedly, ale přece jen víc technicky, než aby tvořily výjimečnou postavu. Pak lze důvodně předpokládat, že František Zahradníček prostě jen nestihl roli v krátkém čase dostudovat.
Šibeniční termíny, malé soustředění na zkoušky, časté absence – to je nejčastější šlendrián českého operního divadla po dlouhá desetiletí, hluboce zakořeněný v provinční mentalitě. Proč se asi operní divadla třesou o návštěvnost a proč asi jsou přenosy MET in HD dopředu vyprodané? Proč asi řada operních milovníků dnes raději zajede do Mnichova, Vídně nebo blízkých Drážďan, než aby zašla do zdejší opery? Jen nemnozí operní umělci, a zvláště kapitáni, si uvědomují, že dráždí hada bosou nohou. Že už nejsme zavřeni za železnou oponou a že operní divadla nedokážou čelit těžké konkurenci.
Zřejmě ze stejných příčin hrál orchestr pod taktovkou francouzského dirigenta Jeana-Luka Tingauda poměrně jistě, jsou to dobří muzikanti, i když chyb a chybiček se nevyvarovali, jenže do Debussyho zvukových a dramatických nuancí mělo pražské provedení daleko. Opakovala se situace se stachanovským nastudováním celého Wagnerova Ringu za nějaký půlrok.
Ani brněnský orchestr nedal Korngoldově hudbě potřebné valéry a především dramatičnost, jež by odpovídala expresionistickému dění na jevišti. Dirigent Peter Feranec volil střední tempa i dynamiku a v takové podobě sklouzává Korngoldova hudba k líbivému kýči. Má k němu ostatně blízko, nedivím se, že se opera ve světě příliš nehraje a tato inscenace ji sotva vzkřísí k trvalému životu, přestože jí německá kritika přiznala titul objev roku.
O čem a proč hrát operu?
O čem a proč hrát operu, je dotaz v operním divadle stále ještě trochu překvapivý. Jenže sebepronikavější dramaturgické nápady jsou k ničemu bez nosného inscenačního projektu, tedy bez pádného důvodu, proč daný titul hrát právě dnes a právě tady.
Rocc se rozhodl symbolický příběh Maurice Maeterlincka s dráždivou Debussyho hudbou interpretovat minimalistickými prostředky jako obraz vzájemného lidského míjení se. Jenže k tomu nestačí oddělit postavy vzdušnými prosvěcovanými mřížemi, které umožňují modelovat fyzický i akustický prostor jen světlem – navíc technicky provedeno jako před deseti dvaceti lety, tedy rozhodně ne na úrovni dnešních technických možností. Hlavně však těžko vystačit ve dvouapůlhodinovém díle s jednou obecnou tezí a deklarovat ji zaumnými výtvarnými prostředky – vždyť se tu vášnivě a energicky hraje o lásku, žárlivost a smrt! V Evropě příběh hrají i jako banální historku o nevěře z lepších měšťanských kruhů. Roccův přístup byl rozhodně velkorysejší, jenže v neobratném technicistním provedení zůstal emočně sterilní, bez energie, s příběhem zahaleným do nečitelných významových rébusů.
Jistě talentovaný Rocc za sebou nemá nic, co by ho opravňovalo vést první operní soubor v zemi
V kontrapozici k hudbě občas vyvolávaly smích v publiku, a není divu, když se třeba minimalistické vyhrávání milostné scény smrsklo na dvě stojící postavy držící se dlouhé minuty za ruce – kdyby nebyly bůhvíproč oblečené do podivných mundůrů evokujících trochu ruské vojáky, trochu čínské mandaríny a trochu postavičky z Chagalových obrazů, bylo by to divadlo jako před sto lety. Vůbec Rocc zřejmě neumí pěvcům naordinovat vztahové situace a adekvátně zvolenému stylu je naplnit herecky. Navíc je nedůsledný, když stylizované akce střídá ryze ilustrativní posunčinou či realistickým jednáním.
Obávám se, že jistě talentovaný Rocc, od něhož si stále hodně slibuji, se ke škodě své i opery Národního divadla prostě ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Za sebou nemá nic, co by ho opravňovalo vést první operní soubor v zemi, zatím výtečně uspěl jen v hravých inscenacích, nejlépe operních hříček svých současníků, ale v mých očích nezvládl jediné významově a formálně komplikované dílo, s nímž si nestačí jen hrát. Však ho exředitel Národního divadla Ondřej Černý povolal z Brna na pomoc s transformací, nikoli prioritně z uměleckých důvodů, a sotva mohl lépe upozornit na nesmyslný systém instalování vůdčích osobností pro Národní divadlo i na své ředitelské meze.
Mimochodem: spekulovalo se i o tom, jestli Rocc není jen předvojem návratu Daniela Dvořáka do Národního divadla. Ať tak či onak, dokud nebudou funkční mechanismy, které do vedoucích funkcí divadel, úřadů, fabrik či čehokoli jiného přivedou nejlepší z nejlepších, nic se k lepšímu neobrátí. Nejen v Národním divadle!
Inscenaci Zázraku Heliany nasměroval velkoryse pojatou industriální scénou Daniel Dvořák – bez jeho přímé spoluúčasti se však zatím žádná koprodukce uzavřená s ním coby ředitelem nerealizovala, což je výmluvné. Režie Heinze Lukase-Kindermanna podle inscenace Johanesse Reitmeiera je uměřená, s převážně vnějškovými efekty a obvyklým pěveckým herectvím odpovídá opernímu „střednímu“ proudu. Téma podle mne vyžadovalo razantnější inscenační gesto. Výsledek neurazí, ale ani nenadchne, a o nic jen prostředního dnes lidé nestojí.
Uvedení Zázraku Heliany i Pellea a Melisandy tedy odpovídá mentálně nedobrému stavu českého operního divadla.
Národní divadlo Brno v koprodukci s Falckým divadlem Kaiserslautern – Erich Wolfgang Korngold: Zázrak Heliany (Das Wundere der Heliane).
Hudební nastudování Peter Feranec, inscenace Johannes Reitmeier, režie Heinz Lukas-Kondermann, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Thomas Dörfler, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra v Janáčkově divadle v Brně 27. září 2012.
Národní divadlo Praha – Claude Debussy: Pelleas a Melisanda.
Hudební nastudování a dirigent Jean-Luc Tingaud, režie a scéna Rocc, kostýmy Rocc a Miroslav Sabo, světelný design Rocc a Pavel Kremlík, sbormistr Martin Buchta. Premiéra 30. září 2012 v historické budově Národního divadla.
