Museum Kampa opět vsadilo na výstavu složenou ze soukromých sbírek a podařilo se mu sestavit intimně laděnou retrospektivu, letmý průřez z rozsáhlého díla Jana Zrzavého s jeho klíčovými okruhy a motivy. Kurátorky výstavy Martina Vítková a Petra Patlejchová shrnují záměr expozice takto: „Výstava se soustředí na čtyři nejdůležitější okruhy autorova díla. Rané, radostné, expresivní a někdy i erotické kresby okolo první světové války nahrazují stylizované převážně ženské figury nadané psychologickým obsahem. Neobyčejnou intenzitou působí náboženské motivy, tváře usměvavých andělů, Krista a Jana Křtitele prozářených mocným charismatickým tajemstvím. Poslední část výstavy tvoří krajiny z Bretaně i Čech, z Vysočiny i Ostravska, z římské Via Appia a z Benátek. Na obrazech Benátek a většiny zátiší dominuje geometrie, jen zlehka připodobněná odrazu skutečného světa.“
Krajiny Jana Zrzavého zaplňují v Museu Kampa dva sály, ostatní jsou zabydleny biblickými motivy vyvedenými v kresbě uhlem či tiskem v litografické technice (zvláště působivé jsou černobílé varianty Dámy se závojem, Meditace z roku 1918 či Anděl z roku 1925, což je jeden z vrcholů výstavy).
Ukázkami se nacházíme spíše v Zrzavého počátcích, v poetických výjevech, kde zřetelně prosakují rozporuplné (pod)vědomé vzpomínky na dětství s despotickým otcem. Zrzavý jako dospívající mladík nebyl silný, ani šikovný. Sám později vyprávěl, že nesplynul s prostředím, ani se svými vrstevníky. To mu zůstalo. Přesto se v prvních letech nové Československé republiky i převratné světové moderny zapojoval do společných akcí. Vždyť byl členem takových skupin jako Sursum (1910 – 12), kde působili grafici Josef Váchal či František Kobliha, nebo skupiny Tvdošíjní (1918 – 24) s Josefem Čapkem, Rudolfem Kremličkou či Václavem Špálou. Neblíže však měl Zrzavý lidsky i umělecky k Bohumilu Kubištovi, který však předčasně zemřel v roce 1918. Uznání a obdivu se mu dostalo i od italského blížence Giorgia de Chirica, zakladatele metafyzické malby a významného surrealisty světového významu.
Rychlý nástup slávy
Zrzavého vkročení do nejvyšších pater umělecké scény bylo rychlé. V roce 1917 se stal žákem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, a přestože z ní byl po dvou letech vyloučen, tak v roce1918 už měl první samostatnou výstavu v prestižním Topičově salonu na Národní třídě; o pár let později začal pravidelně vystavovat v pověstné Aventinské mansardě (v roce 1963, kdy už byl legendou, navštívilo jeho výstavu v Národní galerii přes sto tisíc návštěvníků).
Řídil se svým zjitřeným instinktem a na rozdíl od většiny kolegů z moderny se s láskou ohlížel ke zdrojům z dějin umění. Zvláště se mu zalíbili Leonardo da Vinci či Mistr třeboňský nebo literáti a filozofové Julius Zeyer, Lord Byron nebo Friedrich Nietzsche. S těmito umělci jej pojilo existenciální, i když romantismem zabarvené prožívání a nahlížení světa, ale i snaha z něj unikat. |
Zrzavý měl své vize i vidiny (nadpřirozené bytosti jej provázely po celý život). Řídil se svým zjitřeným instinktem a na rozdíl od většiny kolegů z moderny se s láskou ohlížel ke zdrojům z dějin umění. Zvláště se mu zalíbili Leonardo da Vinci či Mistr třeboňský nebo literáti a filozofové Julius Zeyer, Lord Byron nebo Friedrich Nietzsche. S těmito umělci jej pojilo existenciální, i když romantismem zabarvené prožívání a nahlížení světa, ale i snaha z něj unikat. Takové pocity Zrzavý vizuálně vyjadřoval oblíbeným měkkým světlem, které vyzařovalo jakoby zevnitř tvaru či těla, a demonstrovalo duchovní přepodstatnění bytující v okolním šerosvitu či jemně barevné modelaci. A tak jsme svědky zrození stylu s autonomií svébytného obrazu, v kterém citlivý autor nevšedně prolíná viděnou skutečnost s iracionalitou, kterou Zrzavý nazýval „otevřením podvědomí“. Imaginace a osobní vztah k tématu se mu staly určujícími východisky a prostředky, které se v mnohém vymykaly dobovým konvencím.
Stále více uctívaný Zrzavý nepřestával pochybovat. Už jako mladík si poznamenal: „Nedivím se však, že některým posuzovatelům zdá se mé dílo nemocným – touto pohanou budou vždy stíhána díla přímo z propastí tajemných hloubek života tryskající, jež urvala a s sebou na světlo vynesla nejen to, čím život na povrchu se jeví, ale v jeho vnitřní radosti a bolesti, sny a křeče, jimiž stále znova k nové budoucnosti se přeměňuje.
Těžké tvoření
Jan Zrzavý, malíř národní a ilustrátor našich poetických pokladů (Máchův Máj nebo Erbenova Kytice), netvořil lehce a rychle. V pozdějších letech se snažil dokonce některé ze svých prodaných obrazů koupit zpět, aby je mohl předělat. Malba se mu stala – jako Marcu Chagallovi nebo Giorgi de Chiricovi – zhmotněním vnitřních představ vázaných na magické působení reality. To bylo ve své době jen stěží přijatelné. Výsledek se rodil pomalu a s hlubokou introspekcí. Maloval jen to, s čím vnitřně souzněl, čemu porozuměl a co jej vábilo (například se bál lesa a stromy dle vlastních slov malovat „neuměl“).
Malba se mu stala – jako Marcu Chagallovi nebo Giorgi de Chiricovi – zhmotněním vnitřních představ vázaných na magické působení reality. To bylo ve své době jen stěží přijatelné. Výsledek se rodil pomalu a s hlubokou introspekcí. Maloval jen to, s čím vnitřně souzněl, čemu porozuměl a co jej vábilo. |
Pro jeho tvorbu a přemýšlení jsou charakteristická slova z jeho dopisu z Benátek (22. květen 1928): „Přijel jsem malovat Benátky a vlastně, jak dnes mi svítá, nalézt zde rozluštění výtvarných problémů, které dlouho už mi tanou na mysli, tíží a tlačí – nu, zdá se mi, že jsem to našel, rozluštil a zbývá mi ještě udělat (zvítězit!) to na plátně. Doufám, že to půjde šťastně. Po několika pokusech zde, v druhém týdnu pobytu, nechal jsem, zmaten divnými výsledky a novými obzory, kreslení. Po několikadenním odpočinku a úvahách je mi to spíše již jasnější a ztrácím strach z realizace. Nekreslím dál, předně v hotelovém pokoji to nejde, a za druhé věci, jež budu dělat, jsou založeny na barvě a nejdou kreslit… A kupodivu tentokrát nemám strach z práce, nebude mi již utrpením (jako poslední léta), důkaz, že jsem opět na své správné cestě. Těším se na práci v Praze ze vzpomínek na Benátky – zkrátím proto svůj pobyt v Itálii, abych prohlížením příliš mnoha věcí neztratil to, co jsem zde našel.“
Praha má opět krásnou výstavu Jana Zrzavého s řadou obrazů, kreseb a grafických listů. Expozice je komponovaná citlivě i pietně (snad až na příliš výrazné a rušivé cedulky s popiskami). Díla jsou doplněna citáty a černobílými fotografiemi svérázně vyhlížejícího umělce, které pořídili Václav Chochola a Pavel Vácha. A vrcholný obraz? Fantastická krajina z roku 1913. Měří pouhých 48 x 63, 5 cm. Na velikosti nezáleží.
Výstava bude v Museu Kampa ukončena 1. července 2018.