Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 naplňuje svůj přiřknutý titul poněkud rozpačitě. O dramaturgické náplni, a především její prezentaci či způsobu podání informací již ČESKÁ POZICE podrobněji informovala. Pokud však budete pátrat „na vlastní pěst“, je možné, že naleznete zajímavé akce i výstavy.
Jednou z nich je bezesporu expozice v Masných krámech pořádaná Západočeskou galerií v Plzni. Propojuje atraktivní a nevšední téma s místními kořeny, navíc bez ustrnutí na pouhém formálním hledisku. Řeč je o výstavě Gottfried Lindauer (1839–1926). Plzeňský malíř novozélandských Maorů.
Gottfried Lindauer: Autoportrét (1862).
Bohumír, později Gottfried Lindauer, rodák z Plzně, je na Novém Zélandu doslova národním pokladem. Ve světě – tedy i u nás – je však znám pouze zasvěceným. Díky letošní zvýšené kulturní i finanční aktivitě Plzně jsme se i v Česku dočkali konečně možnosti vidět podmanivé i poučné obrazy. A tak na návštěvníky zhlížejí podobizny Maorů, hrdé a velkolepé, autentické a dnes už takto nevídané. Ocitli jsme se v časech evropského a tichomořského přibližování, střetávání i prolínání. V současné době – reálného počátku „stěhování národů“ – je to jistě také téma aktuální.
Od válčení k obchodu
Maorové, původní národ Nového Zélandu, který sem doplul zhruba za Kristova života, na ostrově pobývali dlouhá léta bez vnějšího agresora. První kontakt s „civilizovaným“ světem nastal roku 1642 příjezdem holandského mořeplavce Východoindické společnosti Abela Janszoona van Tasman. Pobyl zde krátce, avšak s jeho jménem (Tasmánie) a pojmenováním panenské přírody (Nieuw Zeeland) jsou tyto končiny dosud spjaty. Jako kolonizátor nemohl či nechtěl uspět.
Gottfried Lindauer: Rewi Manga Maniapoto (1882).
To naplnil vrchovatě až britský námořní kapitán James Cook: první dosažené ostrovy hned prohlásil za državu krále Jiřího III. Na rozdíl od svého barbarského „kolegy“ Hernána Cortése v Jižní Americe se Cook se svou družinou choval k místním celkem ohleduplně a mnohému se přiučil. Nicméně začala kolonizace, pro některé zas civilizační (rozuměj katolická) obroda hlásaná a vnucovaná následnými misionáři počínaje rokem 1814. A tak se chtěl či musel legendární maorský král Honfi Hika v Británii nakonec setkat s Jiřím IV. roku 1884.
Nutno však dodat, že Maorové byli prudcí. Bojovali bez ustání mezi sebou a semknuti pak proti příchozím z Evropy, což bolestně pocítili již první kolonizátoři (Maorové považovali válčení za dědictví, kterého si vážili). Časem však převládlo poznání o výhodné spolupráci – obchodu. Způsob přivítání (haeremi), tedy dotyk nosů coby přátelského pozdravu, přetrval dlouho a stal se všeobecným zvykem. Navíc úcta k místním rostla úměrně se zlepšující se maorskou výzbrojí – mušketami, které paradoxně směňovali s Evropany za své zboží. Střety v různých ohniscích přetrvávaly. (Účinnou „zbraní“ přistěhovalců byly zde dosud nepoznané nemoci: chřipka, úplavice, černý kašel, spalničky, tuberkulóza či pohlavní choroby.)
Přátelská povaha
Gottfried Lindauer: Raiha Reretu (1877).
Přeměny pokračovaly. K prvnímu přijetí křesťanství došlo v roce 1850 na severní části ostrova. Do těchto míst lze také situovat působení plzeňského malíře Gottrieda Lindauera, který se sem vydal, aby se vyhnul vojenské službě v rakousko-uherské armádě. Po studiích na Vídeňské umělecké akademii se díky šťastným okolnostem objevil roku 1874 u břehů Nového Zélandu.
Zpočátku tady působil jako fotograf a malíř místních usedlíků. Setkání s anglickým obchodníkem Henrym Partridgem však posunulo jeho směřování. Na podnikatelův popud se pustil do portrétování Maorů – prvním obrazem byla podobizna náčelníka Hori Tupaeye z roku 1876. Angličan pravidelně kupoval Lindauerovy obrazy, nashromáždil jich přes stovku, a přestože mu byla za tuto sbírku později nabídnuta částka 25 tisíc liber, odolal. Raději ji odkázal městu Auckland, čímž se natrvalo uchovala pro novozélandský národ. Takzvaná Partridge Collection je nyní chloubou aucklendské City Art Gallery.
Gottfried Lindauer: Anehana (1897).
Skvělé portréty maorských osobností mohly vzniknout na základě malířovy přátelské povahy a příznivé atmosféry v okolí městečka Thames na poloostrově Coromandelu, kde Lindauer často pracoval. Jeho iluzivní uhlazená a věrně zobrazující technika malby (dnes bychom řekli hyperrealistická a podobnost bychom mohli najít i u Zdeňka Buriana) fascinovala jinak nedůvěřivé Maory. Ti často seděli hodiny před pokračující prací svých předků (Lindauer také tvořil podle fotografických předloh) a významných či zámožných současníků.
Od jiných se portrétovat fotograficky či malířsky nenechali, neboť se obávali, že jim běloši ukradnou jejich mana, tedy ducha individuality i společné tradice. Lindauer však docházel do zdejších osad (marae), kde s obyvateli zpíval jejich písně a zapojoval se i do tanců. Mnohdy prý přispěl i vlastním repertoárem – českými národními písněmi, ať už česky či německy. Lindauer byl v této komunitě velice oblíben, a tak mohl malovat i samotného náčelníka.
Málo čitelná kultura
Tyto etnograficky laděné obrazy se dostaly různými cestami do státních sbírek (také do Museum of New Zealand Te papa Tongarewa ve Wellingtonu), jeden, coby aktivní vlastenec, také daroval své Plzni, dva Náprstkovu muzeu v Praze. Plátna se stala slavnými – ten nejslavnější: portrét mladé maorské matky Henne Rupene s dítětem z roku 1878 získal dokonce zlatou medaili na výstavě v St. Louis v USA (jedna z několika pozdějších četných variant tohoto díla je ta plzeňská, jinou věnoval Eduardu VII.).
Na současné výstavě v plzeňských Masných krámech můžeme prostřednictvím mistrovské malby Maorů, sugestivních v reprezentativních pozicích s tetovanými tvářemi a dalšími typickými atributy, vnímat dnes už málo čitelnou kulturu. Gottfried Lindauer zemřel na Novém Zélandu 13. června 1926 a je pochován na hřbitově ve Woodville, kde žil a pracoval. Dnes je jeho jméno i dílo známé každému Novozélenďanovi. Plzeň připravila a přivezla krásnou výstavu a poskytla příležitost poznat kvalitní a příkladné dílo dodnes inspirativní.
Gottfried Lindauer (1839–1926). Plzeňský malíř novozélandských Maorů Gottfried Lindauer: Tawhiao Matutaera Potatau Te Wherowhero (1882).
|
