Magie demokracie: Po překvapivém vítězství propad na dno

Důvod pro pevné spříznění demokracií a krizí je prostý – zatímco autokratický režim v krizi často zaniká, protože není dost otevřený, aby se adaptoval, je demokracie schopná krize překonat a pokračovat v běžném chodu, který je na první pohled mnohdy málo důstojný, ale svou vytrvalostí i fascinující.

Ve své knize The Confidence Trap: A History of Democracy in Crisis from World War I to the Present (Past důvěry. Dějiny demokracie v krizi od první světové války do současnosti) se Runciman věnuje sedmi krizím ve 20. a 21. století, aby na nich ukázal základní struktury demokratického zřízení.

Od sebedůvěry k problémům

Runcimanova cesta krizemi začíná rokem 1918. Vítězové se tehdy domnívali, že se stávají svědky definitivního triumfu demokracie. Nejpozději v roce 1933 však byli nuceni přiznat omyl. Nejenže se stalo zjevným, že demokracie nemá vyhráno, ale v důsledku nových politických hnutí začínala mnohým jevit jako přechodný a málo plodný experiment.

Její slabiny byly totiž nepřehlédnutelné a ve srovnání s nedemokratickými státy, které ztělesňovaly vůli k moci, se demokratická tápavost jevila neživotaschopná. Navzdory tomu vzešla z druhé světové války vítězně. Příznačné je, že její přednost nespočívala ve schopnosti vítězit, ale zvládnout porážku. Ukázalo se, že v této disciplíně je demokracie neporazitelným mistrem.

Runcimanovy analýzy pokračují studenou válkou, kubánskou krizí, aférou Watergate, rokem 1989 i ekonomickou krizí z roku 2008. A svými výklady ukazuje, že zoufání nad demokracií je neodmyslitelnou součástí jí samé. Navíc připouští, že rozhořčení ze slabin demokratického zřízení je mnohdy skutečně namístě. Demokracie se totiž vyznačuje určitou sebedůvěrou, která ji stále znovu vrhá do velkých problémů.

Schopnost přizpůsobovat se

Symbolická je v tomto ohledu krize z roku 2008, která nevznikla z vnějšího ohrožení ani z konkrétního neúspěchu, ale naopak z největší přednosti demokracie – její schopnosti přizpůsobovat se stále se měnícím podmínkám. Tuto svou přizpůsobivosti si demokracie dobře uvědomují. Problémy proto záměrně nechávají narůst do nezměrných rozměrů dle základního demokratického moudra: „Bude-li nejhůř, přizpůsobíme se.“

I dnes může pohled na neřešené a stále odkládané problémy vyvolat dojem, že demokracie nemá budoucnost. Z minulosti však vyplývá, že demokratická státní zřízení jsou obdivuhodně schopná překonat vlastní selhání. Mnohdy doslova tančí na troskách svého neúspěchu vítězný taneček.

Spříznění úspěchu a neúspěchu však nevystihuje jen demokracii. Je obecně lidským fenoménem, který reflektují například antické tragédie: nejschopnější propadnou pýše, po níž následuje pád. Proto ve starověkém Římě vítězné vojevůdce doprovázel zástup otroků, kteří jim šeptali do ucha, že jsou ubozí smrtelníci.

Příklad římských vojevůdců však svědčí o tom, že demokracie nemá s tragičnem nic společného. Politikům v demokraciích nemusí nikdo připomínat jejich smrtelnost – v médiích je denně zesměšňují novináři i jejich političtí protivníci. A když politici po volbách zdrceně oznamují svou porážku, přičemž se tváří, jako by celá ta léta neslyšeli své kritiky, připomíná to spíše výjev z komedie než z tragédie. Nejčastějším osudem demokratického politika není zbožštění, ale zesměšnění.

Průvodce krizemi: Alexis de Tocqueville

Runciman si za svého průvodce krizemi volí francouzského šlechtice a politického myslitele Alexise de Tocquevilla (1805–1859), autora knihy Demokracie v Americe (De la démocratie en Amérique, 1. díl 1835, 2. díl 1840). Tocqueville se v ní přiznává, že byl během svého pobytu v Americe nucen změnit názor na demokracii. Prvotní zděšení totiž nevyjadřovalo celou pravdu o demokracii. Ta sice není nejefektivnějším způsobem vládnutí, ale dosahuje něčeho, co by ani nejefektivnější vláda nedokázala vytvořit: v celé společnosti šíří neutuchající energii, která je schopná vykonat zázraky.

Tocqueville si zároveň všiml dvou hlavních nedostatků demokracie – fatalismu a zbrklosti. Fatalismus vyplývá z přesvědčení, že jsou dějiny na straně demokracie a že všechny společnosti nezadržitelně směřují k rovnosti. Demokracie je podle Tocquevilla součástí božího plánu a poznamenává: „Chtít zastavit demokracii by bylo stejné jako chtít zastavit Boha.“

Občané demokracií mají ale ještě jeden důvod k fatalismu: nemohou se spolehnout, že budou výhody jejich zřízení vidět v bezprostřední přítomnosti, která mnohdy nijak velkolepě nepůsobí. Proto spočívá demokracie ve víře v pokrok – že jsme na správné straně, jakkoliv to možná není úplně zřejmé. To je důvod, proč se občané demokratických států často cítí bezmocně, jako by byl jejich osud svěřen do cizích rukou.

Důvěra v pokrok

Opět by bylo chybou nechat se přesvědčit prvním dojmem. Z pocitu bezmoci by totiž mohlo vyplývat přesvědčení, že občané jsou odsouzeni k pasivitě. Opak je však pravdou. Přesvědčení, že osud není zcela v našich rukou, nejenže nemusí vyvolávat pasivitu, ale podněcovat určitou lehkovážnost. Vždyť nejsme-li pány svého osudu, proč neriskovat? Tocqueville tuto rezignovanou bezhlavost ukazuje na následující příhodě.

Na své cestě po Americe ho nepřestalo udivovat, jak křehce a nebezpečně působí zdejší parníky. Byl přesvědčen, že musí jít o mylný dojem. Tato víra mu vydržela až do chvíle, kdy se v jedné takové lodi málem utopil. Když se zeptal, proč se v Americe nestavějí bezpečnější lodě, dostal odpověď vystihující celý demokratický podnik: bezpečnější a kvalitnější lodě by díky technologickému pokroku vydržely zbytečně dlouho. Proč se příliš vysilovat s přítomnou lodí, když se lepší už rýsuje na horizontu?

Fatalistická důvěra v pokrok jde společně s bezhlavou energií, s níž se stavitelé vrhají do konstrukcí stále nových lodí, kterých se následně co nejrychleji zbavují, aby na moře vypustili nové. Právě toto je zkratka pro demokratického člověka – jeho horlivost jde společně s odevzdaností.

Naprostý omyl

Dle Runcimana vystihl Tocqueville další pravdu o demokracii. A ta spočívá v tom, že nám pravda o demokracii neustále uniká. Mnozí intelektuálové, političtí komentátoři, politici i občané jsou přesvědčeni, že krize vyjevují pravdu, po níž nastane katarze. Dle Runcimana jde o naprostý omyl.

Demokracie je ošidná v tom, že vítězí v porážkách, aby se po svých překvapivých vítězstvích propadla na své nejhlubší dno. Příkladem může být triumfální rok 1918. Nepotvrdilo se, že by byl rokem nové demokratické éry. Ze 17 demokracií, které byly založeny v tomto nadějném roce, se mnoho vrátilo k autoritářskému režimu. Navíc zavládly pochybnosti, že demokracie je nejlepším zřízením i ve státech, které se lákadlu autoritářství ubránily.

Nebyli-li Stalin a Mussolini braní před rokem 1929 příliš vážně, po krizi z roku 1929 byli obdivovaní za rezolutnost a odhodlanost. Především Sovětský svaz upoutal svými pětiletkami velkou pozornost i v západních demokraciích. V roce 1932 vyslovil britský premiér Clement Attlee (1883–1967) obavu, že sovětské pětiletky, které byly ještě před chvíli terčem posměchu, mohou uspět, a politici následně budou postavení před nelehký úděl vysvětlovat svým voličům, proč nemají vlastní pětiletky.

Anglický dramatik George Bernard Shaw (1856–1950), který na začátku třicátých letech 20. století navštívil Sovětský svaz, byl zase přesvědčen, že stalinismus není konkurentem demokracie, ale jejím završením. Anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) zase v roce 1932 v rádiové stanici BBC vyslovil názor, že sovětský bolševismus a italský fašismus jsou dvě nejpozoruhodnější politická hnutí současnosti, a posluchače vyzval, aby byli připraveni se od nich učit.

Případ skandálů

Demokracii vystihují nejen její krize, ale i skandály. Typický skandál zažilo západní Německo v roce 1962. Týdeník Der Spiegel se celý rok věnoval ministru obrany Adenauerovy vlády Franzi Josefu Straußovi (1915–1988). Novináři ho nejprve obvinili, že profituje ze smluv s americkou armádou a později otiskli detaily tajných cvičení NATO, které údajně dokládaly Straußovu nekompetentnost.

Na Straußův rozkaz a s Adenauerovým posvěcením byla v redakci týdeníku provedena razie se zdůvodněním, že novináři vyzradili státní tajemství. A následující den byli šéfredaktor Rudolf Augstein (1923–2002) a novinář Conrad Ahlers (1922–1980) zatčeni. Výsledkem bylo zděšení především mezi novináři a intelektuály. Skandál následně přerostl ve vládní krizi a výměnu politické reprezentace.

Čím je tento skandál význačný pro demokracii? Intelektuálové chrlili články o očistné funkci této krize. Žádná očista se však nekonala. V mnoha ohledech skandál odhalil podstatu demokratické skandálnosti: vyostřil vztahy mezi novinářskou obcí a politikou, uspíšil výměnu politické reprezentace a na několik týdnů pohltil chod země. Nakonec se však nic podstatného nezměnilo.

Je omylem novinářů i politických analytiků, že si od krize slibují odhalení hlubší pravdy. Ve skandálech se politika předvádí ve své nejpovrchnější povrchnosti. Dle totožného scénáře se ostatně odvíjela i aféra Watergate z roku 1974 – katarze se nekonala. Měsíc poté, co se Gerald Ford (1913–2006) ujal prezidentského úřadu, omilostnil svého předchůdce Richarda Nixona a vyzval národ, aby se neohlížel, co se stalo.

Příčina úspěchu

Runcimanova kniha je působivým svědectvím, jak nepozoruhodná je krize z roku 2008 a nakolik nadčasová je naše slabá víra v demokracii. V celém minulém století byly opakovaně formulovány obavy, že pro demokracii právě nastává soudný den. Zvýšený tep z blížící se zkázy je ostatně nejvlastnějším tepem demokracie.

Proto je dle Runcimana naprosto marné dávat jakékoliv návody, jak demokracii „spravit“: Vždyť její úspěch spočívá právě v tom, že je přímo magicky neuspořádaná a že dokáže vykonat, co by si žádný jednotlivec nedokázal předsevzít.

Demokracie pracuje za našimi zády, což neznamená, že své úkoly nemáme plnit co nejzodpovědněji. Je však třeba si uvědomit, že demokracie nikdy nezvítězila z vlastní moci. Za jejím vítězstvím stojí, co je více než pouhé štěstí, ale méně než čirý úmysl.