Slavný román Francise Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby (The Great Gatsby) z roku 1925 o americké společnosti dvacátých let mistrně pojí několik velkých nadčasových témat do jednoho pevného tvaru. Filmová zpracování tohoto díla ovšem dávají buď přednost tématu lásky, nebo vylíčení zpustlosti americké „high society“, jak ji popisovat Fitzgerald.
Nejnovější opus režiséra Baze Luhrmanna, který lze nyní zhlédnout i v českých kinech (první, ještě němá adaptace vznikla hned v roce 1926), je v lecčems velmi pietní vůči knižní předloze, třeba už tím, že dialogy a průvodní řeč vypravěče je ve své většině uctivým přepisem samotného románu. V celkovém kontextu ale Luhrmann Fitzgeraldův záměr přinejmenším velmi posouvá, až dokonce „přepisuje“ autorovi pointu. Ta filmová se lépe hodí k hollywoodskému spektáklu.
Ponechme nyní stranou u filmů recenzenty běžně zmiňované záležitosti jako kvalitu hereckých výkonů (byť Leonardo DiCaprio sehrál svůj part výborně), hudbu nebo osobitou estetiku Baze Luhrmanna a sledujme rozpory mezi známou knihou a jejím filmovým zpracováním. Jsou zajímavé už jen proto, že „americký sen“, o který tu jde, je stále živou vizí americké společnosti. Luhrmann Fitzgeraldův záměr velmi posouvá, až dokonce „přepisuje“ autorovi pointu. Ta filmová se lépe hodí k hollywoodskému spektáklu
Luhrmannův výchozí rámec
Luhrmannův Velký Gatsby je snímkem o věčném doufání a tragické lásce Gatsbyho a Daisy, lásce, které nepřejí okolnosti. A Gatsby na závěr filmu umírá pln nadějí, že jeho láska dojde nakonec přes všechny těžkosti naplnění.
Gatsby, původem chuďas z amerického Středozápadu, až do konce věří v to, čemu se říká americký sen, vizualizovaný ve filmu zeleným světlem. Přes všechny nesnáze a ztroskotání si uchová naději. Gatsby umírá a příběh končí slovy vypravěče: „Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí – zítra poběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále… A jednoho krásného rána –“
Fitzgeraldova kniha ovšem má výrazně hlubší rovinu. Budeme-li ji číst očima Baze Luhrmanna a jeho velkolepým hollywoodským příběhem tragické lásky, unikne nám. Onou hlubší rovinou je deziluze a poznání, že americký sen byl v USA dvacátých let 20. století radikálně zruinován morálním úpadkem společnosti. Chcete-li: americký sen byl vytunelován penězi.
Zruinovaný americký sen
Klíč v pochopení rozdílu mezi filmem a knihou je v Daisy – dívce ze staré americké bohaté rodiny, jež se před první světovou válkou setká s Gatsbym, vojákem, na němž díky jeho uniformě není poznat, že je chudý. Sblíží se a za pár týdnů Gatsby odplouvá za oceán bojovat v první světové válce.
Když se po jejím skončení ihned nevrací a v dopisech mluví o odkladu odjezdu, Daisy začne být nervózní – cítí nátlak okolního světa. „Neboť Daisy byla mladá a její umělý svět zaváněl orchidejemi, příjemným veselým snobstvím a orchestry (…) najednou měla zase každý den spoustu schůzek se spoustou mužů (…) toužila, aby už její život dostal nějaký tvar, a to hned…“ Rozhodla se provdat za majetného sportovního Američana z dobré rodiny Toma Buchanana. Gatsbymu oznámila své rozhodnutí dopisem.
Takto přece nevypadá „velká čistá láska“ – nekončí dopisem po nějaký čas trvajícím odloučení. Takto nevypadá ani „tragická láska“, která ztroskotá pro strašlivou nepřízeň osudu. Navíc Fitzgerald o Daisy podotkne, že její hlas, kterým ji zejména charakterizuje, „cinkal penězi“.
Fitzgeraldův Gatsby skončí jako vykořeněnec. Vytrhne se ze „své“ společenské vrstvy, ale nenajde za to žádnou náhradu.Tragika lásky Fitzgeraldova Gatsbyho je proto v tom, že se zamiluje prostě a jednoduše do špatné (snobské) dívenky, která jeho lásku není schopna opětovat – její způsob lásky je zkorumpovaný životem elitní společenské vrstvy. Daisy nezná hlubší city. A Gatsby se po návratu z války dlouhá léta jen ze všech sil snaží přistoupit na Daisyinu formu života – uskutečňuje si svůj americký sen. Chce být bohatý, aby jí byl hoden, a aby toho dosáhl, je plně ponořen do černého obchodu s alkoholem a vůbec vším možným.
Jenže ani to mu není nic platné v jeho vztahu se zámožnou vrstvou po několik generací bohatých Američanů – přestože se vyšvihl mezi bohaté, „stará“ elita ho nepřijme mezi sebe. Bere ho jako zbohatlíka bez patřičného původu, takže Gatsby skončí jako vykořeněnec: vytrhne se ze „své“ společenské vrstvy, ale nenajde za to žádnou náhradu.
Luhrmannova Daisy zmíněné negativní odstíny také má, ale všechny je překrývá jakýsi tragický podtón: je tak nešťastná a jak by naopak byla hned šťastná, kdyby s Gatsbym mohla žít a nemuset se ohlížet na společenské postavení!
Příběh deziluze, ne „velké smutné lásky“
Aby Luhrmann mohl rozjet svou „love story“, je Daisy ve filmu vyobrazena mnohem pozitivněji než v knize. Když se s Gatsbym po pár letech manželství s Buchananem setká (a Gatsby už je pohádkově bohatý a pořádá jeden večírek za druhým), začne „velká láska“. Luhrmannův Gatsby už už sahá po splnění svého snu. Už to skoro vypadá, že by snad i Daisy toho sprostého a sobeckého Buchanana mohla opustit, chybí jen kousek... Ale Daisy není schopna zcela smazat manželství s Buchananem, není schopna říct: „Nikdy jsem ho nemilovala!“ Nedokáže se oprostit od minulosti, což po ní Gatsby vyžaduje – protože jen tak se její láska k němu může vyrovnat absolutní lásce, kterou on cítí k Daisy.
Gatsby nakonec prohrává v konfrontaci s Buchananem, přesto to vypadá, že by se snad Daisy ještě mohla rozhodnout jinak – zpřetrhat společenské konvence a svůj způsob života. Dokonce v jedné z posledních scén filmu zvedá nadějně sluchátko telefonu, váhá, jestli Gatsbymu nezavolat. Je to scéna střihem propojená se záběrem na umírajícího Gatsbyho, jenž ve své poslední pozemské chvíli slyší telefon a umírá s vírou, že volá právě Daisy... a že se mu sen nakonec splnil.
Fitzgeraldova Daisy je ovšem jiná. Nad sluchátkem neváhá ani vteřinu. Gatsby je pro ni uzavřená kapitola. V žádném případě se netrápí, a to ani nad Gatsbyho smrtí. Fitzgerald nevidí žádný rozdíl mezi bezohledným, majetnickým a nadutým Buchananem a Daisy. Jejich podobnost vyjadřuje v románu explicitně: „Byli to bezohlední lidé, Tom a Daisy – rozbíjeli věci a bytosti, a potom se stáhli zpátky do svých peněz nebo do své nekonečné bezohlednosti nebo co to bylo, co je drželo pohromadě…“
V románu Gatsby vůbec neumírá s úsměvem na tváři, s vidinou, jak volá jeho milovaná Daisy. Vypravěč románu, Nick Carraway, v závěru jasně říká: „Mám dojem, že ani sám Gatsby nevěřil, že se telefon ozve, a snad mu to už bylo jedno. Jestli je tomu tak, musel asi cítit, že ten starý, teplý svět ztratil, že zaplatil vysokou cenu za to, že žil příliš dlouho s jediným snem…“Nikoli velká láska a uhlířská víra ve splnění amerického snu , ale obrovská deziluze nad snobstvím a mravní zpustlostí americké vyšší vrstvy
Právě z posledních dvou citací je spředeno poselství Velkého Gatsbyho Francise Scotta Fitzgeralda: nikoli primárně velká láska a uhlířská víra ve splnění amerického snu přes všechny těžkosti, ale obrovská deziluze nad snobstvím a mravní zpustlostí americké vyšší vrstvy (a nejen jí) a postesknutí si nad devastací onoho pověstného amerického snu.
Luhrmannova hollywoodská „love story“ tragicky ztroskotávající na bezcitném světě je příběhem nějakého jiného Gatsbyho. S tím Fitzgeraldovým má společné jen povrchní příběh.
