Lhaní zajímá většinu lidí. K tomuto poznání dospěl americký politolog a teoretik mezinárodních vztahů John J. Mearsheimer během svých několika veřejných přednášek o lhaní v zahraniční politice. Ty následně doplnil a vydal v knize Why Leaders Lie: The Truth About Lying in International Politics (Proč političtí lídři lžou. Pravda o lhaní v mezinárodní politice). Nikdo před ním stejně důkladně mezinárodněpolitické lži neanalyzoval.
Mearsheimer se ptá, zda lze lhaní v mezinárodní politice považovat spíš za něco ostudného, nebo naopak za užitečný nástroj politiků. Zkoumá pozitivní i negativní dopady lhaní a přistupuje k němu utilitaristicky – pokud slouží společenským cílům, je přípustné. Dle Mearsheimera lze lhát, pokud lhaní nikoho nepoškozuje a přináší prospěch.
Svou analýzu mezinárodněpolitického lhaní pak Mearsheimer zaměřil na čtyři problémy:
- způsoby lhaní politiků v mezinárodní politice;
- jejich motivy ke lžím;
- důsledky lhaní;
- důsledky lží v mezinárodní politice.
Morální povinnost lhát
Mearsheimer se pokusil dohledat v literatuře všechny případy lhaní v minulosti v mezinárodní politice. Navzdory své snaze a očekávání jich však mnoho nenašel. A současně dospěl k překvapivému závěru, že politici lžou častěji vlastnímu obyvatelstvu než představitelům zahraničních států. To lze dle Mearsheimera vysvětlit třemi způsoby:
- Lhaní se považuje v civilizovaných společnostech za nepřípustné a trestuhodné a odsuzuje se. Proto se jím nikdo příliš neholedbá, ale naopak se je snaží zatajit.
- Takzvané „strategické lži“ nejsou z osobní zištnosti (odpadá tedy trestně právní odpovědnost), ale kvůli národním zájmům.
- Vlády států jsou vůči sobě v rovnějším postavení než v případě vztahu vláda a občané. Jakákoli vláda má proto víc možností a prostředků k odhalení lži než občané.
Političtí lídři se občas domnívají, že mají morální povinnost lhát, aby chránili svou zemi. V zahraniční politice nelžou neustále, pouze příležitostně říkají či záměrně naznačují nepravdu. Nejen političtí lídři, ale i veřejnost je přesvědčená, že lhaní je nedílnou součástí mezinárodní politiky. Dle Mearsheimera tento závěr vyplývá z faktu, že politici nebyli nikdy potrestáni za lži v zájmu svého národa. V této souvislosti pak klade dvě otázky: Děje se něco podobného i ve vnitřní politice? Souhlasí podvědomě veřejnost s lhaním či korupcí, pokud nevyvíjí tlak na politiky, kteří se jich dopustili?
Naivní předpoklad
Dle Mearsheimera se lže spíš v demokratických zemích. Jejich politici jsou totiž přesvědčení, že by u svých voličů jen obtížně obhájili zahraniční plán spojený s vojenskými operacemi, pokud by se jejich stát ocitl v přímém ohrožení či o jiný jeho životní zájem.
Nejen političtí lídři, ale i veřejnost je přesvědčená, že lhaní je nedílnou součástí mezinárodní politiky
Mearsheimer rozlišuje dva druhy lží – ty, jež státy používají při vzájemných jednáních, a ty, které říkají jejich političtí představitelé vlastním občanům. Dle něho státníci v mezinárodní politice lžou ze strategických důvodů, nikoli proto, že by byli zkorumpovaní či zbabělí.
Každý, kdo říká v mezinárodní politice nepravdu, je přesvědčen, že jeho lež zůstane v tajnosti. Příklady z dějin však ukazují, že jde o „naivní“ předpoklad. Například byvalý generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita S. Chruščov lhal o počtu sovětských jaderných raket, čímž však povzbudil Američany k většímu zbrojení. Někdejší americký prezident Dwight D. Eisenhower byl zase v roce 1960 usvědčen ze lži o špionážních letech nad územím SSSR, což zmařilo plánovaný americko-sovětský summit. V nedávné době pak Řekové lhali o svém rozpočtovém deficitu, aby umožnili své zemi vstup do eurozóny.
Jak už bylo řečeno, politici častěji lžou vlastním občanům než zahraničním státům. Například americký prezident Franklin Delano Roosevelt lhal v roce 1940 Američnům o útocích německých ponorek na americký torpédoborec Greer, aby získal jejich podporu pro vstup USA do války proti Hitlerovu Německu. Vláda George W. Bushe mladšího zase o iráckých zbraních hromadného ničení.
Realismus a západocentrismus
Mearsheimer uvádí kromě lhaní i klamání a jeho dvě formy – zatajování a mlžení. Dle něho je jak lhaní, tak klamání opakem pravdomluvnosti. V případě klamání nejsou informace o události poskytnuté srozumitelně a jednoznačně. Úmyslem lhaní pak je vyvolat chybný závěr.
Státníci v mezinárodní politice lžou ze strategických důvodů, nikoli proto, že by byli zkorumpovaní či zbabělí
Političtí lídři zatajují realitu, pokud se jejich země nachází v nebezpečném regionu, je v krizi, vede válku nebo jedná spíš s protivníkem než se spojencem. Achtějí-li oklamat státníky z jiných zemí nebo vlastní veřejnost, raději kličkují a zatajují, než přímo lžou.
Dle Mearsheimera by se politici měli, pokud možno, vyhýbat lžím, protože jimi zvyšují nedůvěru lidí. A ti je následně začnou považovat za „permanentní lháře“, kteří se neustále snaží něco zatajovat. „Rutinní lhaní“ pak přinejmenším ztěžuje občanům v demokratických státech takzvaný informovaný výběr – volbu svých představitelů či hlasování –, deformuje politický proces a poškozuje vládu zákona.
Mearsheimerovo pojetí mezinárodní politiky vychází z realismu a ze západocentrismu. Zabývá se především lhaním v USA a Evropě a opomijí lži v jiných částech světa, a proto nelze jeho závěry zobecňovat. Tento nedostatek si však uvědomuje a vybízí politické vědce z ostatních částí světa, aby potvrdili, či vyvrátili jeho teze ve svém kulturním prostředí.
Dle Mearsheimera svým voličům nejčastěji lžou politici ochotní vtáhnout svůj stát do války ve vzdálených oblastech Země (například v roce 2003 George Bush v Iráku). A trvalým rysem národní bezpečnosti rovněž zůstane „vyvolávání strachu“. To však má negativní dopady na demokracii a katastrofální důsledky (kupříkladu války v Iráku a ve Vietnamu).
Rozdílné přístupy
Mearsheimerovým důležitým sdělením také je, že politiku sice vytvářejí lidé, ale nelze ji hodnotit na základě lidských vztahů, neboť do hry vstupuje řada dalších faktorů – například souboj o posty soupeřících stran. Z tohoto hlediska je politika „špinavá, amorální hra“ a lži k ní patří. Mezinárodní politika je v tomto smyslu méně amorální. Na národní úrovni totiž hrají roli osobní zisky, kdežto mezinárodní politika sleduje spíš kolektivní zájmy.
Politiku sice vytvářejí lidé, ale nelze ji hodnotit na základě lidských vztahů, neboť do hry vstupuje řada dalších faktorů
Rozdílné přístupy státníků ke lhaní ve vnitřní a zahraniční politice pak jsou zcela pochopitelné, protože jejich největší povinností je zajistit přežití své země. To zcela zapadá do Mearsheimerova realistického vidění světa. Řečeno jinak, lhaní v mezinárodní politice má pouze malé následky. V tomto ohledu je paradoxní Mearsheimerovo zjištění, že se v ní příliš často nelže. Současně je však tento jeho závěr pochopitelný: osobní zájem politiků – například být znovu zvolen či získat majetek díky veřejným funkcím – je silnější než národní zájmy. Z toho vypývá, že se budeme s nepravdami potkávat mnohem častěji ve vnitřní než zahraniční politice.
Budeme-li považovat lhaní za nemorální a v civilizované zemi za nepřípustné či trestuhodné, pak zájemcům o „čistější politickou hru“ lze jednoznačně doporučit mezinárodní politiku.
Why Leaders Lie: The Truth About Lying in International Politics
(Proč polititičtí lídři lžou. Pravda o lhaní v mezinárodní politice)
AUTOR: John J. Mearsheimer
VYDAL: Oxford University Press 2011
ROZSAH: 160 stran
