Významný a snad nejpopulárnější výtvarný umělec současnosti se koncem loňského roku dočkal zasloužené přehlídky celoživotního díla. Retrospektiva letos 87letého Olbrama Zoubka v Jízdárně Pražského hradu skončí 2. března.
Rozlehlé prostory skýtají dostatek místa pro početně zastoupenou expozici – vystaveno je celkem na tři sta soch, komorních plastik a reliéfů. Zastoupena tak mohou být díla rodící se od poloviny padesátých let až po současnost. Sochy v jízdárně stojí čelem k příchozím v jakémsi průvodu času od těch nejnovějších (Zaslíbená) až po nejstarší (Harmonikář). Vzniká tak zástup komunikující s natěšeným divákem, který také může mezi artefakty volně procházet. Koncepce, kterou si sochař sám určil, tak budí úžas svou početností, kterou musíme přijmout jako daná pravidla hry a zapomenout na sofistikovanou a vzdušnější přehlídku.
Kontroverzní dílo
Zoubkovo dílo, obzvlášť to „polistopadové“ je kontroverzní a budí smíšené emoce, ostatně stejně jako jeho Pomník obětem komunismu na pražském Újezdě. Na jednu stranu je až nekriticky adorováno, na druhou – jak móda velí – je zatracováno pro přílišnou líbivost. Říká se, že je „přezoubkováno“. Leckterý bankovní dům, spořitelna či veřejná prostranství se pyšní těmito plastikami, pokud možno líbeznými a zlatovlasými v typických protáhlých proporcích.
O sochařovu přízeň se perou také soukromí, většinou mimopražští galeristé. Jeho dílo totiž přináší výnosný a jistý zisk. Zejména drobné bronzové plastiky a papírové slepotisky nabízejí zajímavou a ne zcela běžnou kombinaci známého jména a dostupné ceny. Zoubek je zkrátka dobrý artikl, ke kterému si našla cestu široká veřejnost milovníků umění i snobů. Je to ovšem Zoubkova chyba?
Zoubek, příslušník generace Karla Nepraše, Zdeňka Palcra či Stanislava Kolíbala, tvoří či spíše pracuje ve velkém. Ve své dílně v Salmovské ulici (expozice na Hradě připomíná jeho známý „les soch“ na dvoře před ateliérem) zaměstnává pomocníky, kteří v řadě případů realizují mistrovy myšlenky. (To není nic neobvyklého, vzpomeňme například na slavného Američana Jeffa Koonse. Z historie bychom zase mohli připomenout manufakturu barokního Petra Paula Rubense, který „své“ obrazy osobně dokončoval jen několika závěrečnými tahy.)
Zoubek, nejen kvůli svému stáří, tedy pracuje na dílenském základě a plastiky vytváří v četných variacích. Jeho doménou jsou figurální kompozice, zpravidla akty v příznačném prohnutí či předklonění a s naznačenými gesty. Tematicky vychází z osobní, křesťanské či antické ikonologie – z obsahu vztahujícímu se ke konkrétním postavám (Eva, Adam, Ifigenie). Těla se zdají lehká a odhmotněná. Zoubek k tomu dodává: „Dělám sochy letící, vznášející se a beztížné, se kterými rozehrávám trochu divadlo: každá v sobě nese určitou náladu, gesto nebo i neslyšitelný výkřik, jako by se spolu chtěly potkat a domluvit.“
Z historického hlediska bez přerušení vychází z takzvané nové figurace, která se zrodila na počátku šedesátých let minulého století jako reakce na svět zahlcený mnohdy neosobním abstraktním uměním. Inspirací mu byl jistě také často zmiňovaný švýcarský umělec Alberto Giacometti se svými až surreálně štíhlými postavami. Jejich existenciální podtext však Zoubek osobitě nahradil spíše starověkým klasicismem a hledanou harmonií.
Estetická nezávadnost
Jednotlivé Zoubkovy sochy budí řemeslem i výrazem respekt, při větším seskupení však mohou budit rozpaky svou podobností (stejně jako u Giacomettiho). Zoubek je velký znalec antické mytologie, kterou ve svých podobenstvích s oblibou cituje. V tomto ohledu je nadčasový (výjimkou je zastoupená pozlacená socha Jana Palacha z roku 1969) a bez přímých dobových námětů. Své (nad)produkce si je vědom a s ironií sobě vlastní se tomu usmívá.
Jeho díla jsou srozumitelná, žádaná a esteticky „nezávadná“. Pracuje, vydělává, vystavuje a za svou tvorbou si stojí. Vymyká se náhledu na „to“ správné trpitelské či výlučné umění. Stačí se prostě dívat a vnímat bez předpojatosti. Třeba jen na sexualitu a živočišnost. A tak se ani v recenzích na jeho retrospektivu příliš nedozvíme. A když, čteme spíše popis výstavy či výtky směrem k přehuštěné instalaci či zjevné nepůvodnosti.
Zoubkova tvorba byla stejně jako její autor vždy garantem étosu, humanity a krásy. Svým nekompromisním občanským přístupem a zacílením ale také inspiroval řadu mladších kolegů (například Jiřího Sozanského). Držel vždy prapor skomírajícího figuralismu a vlastního názoru. Zoubek svou práci recykluje a množí někdy až přespříliš. Ale která hvězda pop artu to nečinila?
Olbram Zoubek
Jízdárna Pražského hradu
U Prašného mostu 3, Praha 1
Výstava potrvá do 2. března.
Vstupné: 140 Kč základní, 60 Kč snížené, 280 Kč rodinné