Lež i pokrytectví jsou v politickém souboji legitimní zbraně

Pravdy vládnoucího a ovládaného se liší. Úskok, taktika i lhaní jsou bytostné projevy politiky, proti nimž morální pohoršování nic nezmůže.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Princeton University PressČeská pozice

Ve své knize z roku 1983 Kritik der zynischen Vernunft (Kritika cynického rozumu) německý filozof Peter Sloterdijk tvrdí, že vládnutí a lhaní jsou synonyma. A zřejmě by mu dalo za pravdu mnoho českých občanů. Ti však mají sklon přehlížet, že ani v případě lhaní v politice, ani morálního pobouření nejde o žádnou českou zvláštnost – občané západních demokracií nedůvěřují politickým elitám přímo chronicky.

V tomto kontextu nelze opomenout Sloterdijkův dodatek k výroku: pravda vládnoucího a pravda ovládaného se liší. A pokud jeho tvrzení platí, pak politika je sice prolhaná, ale zároveň by bylo načase si uvědomit, že morální pobouření je zbytečné. Z podrážděných reakcí občanů se však zdá, že se s lhaním vládnoucí elity nehodlají smířit.

Průvodním jevem jejich pobouření totiž je, že se dříve lhalo méně. Z idealizované představy o minulých pravdomluvných dobách pak vyplývá přesvědčení, z něhož pobouření vzniká. Politika by šla dělat lépe – jako za první republiky –, zavzpomíná nostalgicky český občan. Ten americký si zase představí prvního prezidenta George Washingtona, o němž se vypráví, že jeho charakterové vlastnosti mu bránily lhát.

Dvě roviny

V pobouřených reakcích na lži politiků lze rozlišit dvě roviny – odsouzeníhodné jednání a lhaní. Toto rozlišení se poprvé mediálně objevilo v době zveřejnění dokumentu Pentagon Papers, z nějž se americká veřejnost dozvěděla o systematickém utajování mnoha vojenských akcí během války ve Vietnamu. Větší otřes než ony samy však způsobila neupřímnost vlád.

V pobouřených reakcích na lži politiků lze rozlišit dvě roviny – odsouzeníhodné jednání a lhaníTotéž nastalo kvůli aféře exprezidenta Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinskou. Američané považovali – alespoň dle médií – za větší morální přestupek nikoliv Clintonovu nevěru, ale jeho otevřené lhaní.

V českém prostředí se o podobnou reakci veřejnosti zasloužili takzvaní lánští výletníci. A i v jejich případě lze rozlišit dvě roviny – přiměřenost jejich tajné schůzky s prezidentem v den voleb a jejich lhaní české veřejnosti a spolustraníkům. Jak Miloš Zeman, který je známý svým flexibilním přístupem k pravdě, tak lánští výletníci reagovali v prohlášeních spíše na lhaní.

Tři díla

Pozoruhodné je, že silná alergie na lži politiků se vyvinula v západní společnosti, v níž zdomácnělo, že pravda vlastně neexistuje, a tudíž je její hledání donkichotským úsilím. Nezúčastněného pozorovatele by pak mohlo obzvlášť zarazit, že výrazně citlivě na lži reaguje i česká společnost, v níž jsou lidé, kteří stále (naivně až dětinsky) věří v existenci pravdy, posměšně označovaní za „pravdoláskaře“.

Sepětí relativismu ohledně pravdy a citlivosti vůči lži je jedním z důvodů, proč se lhaní a pravdivosti v politice věnuje řada knihPrávě toto sepětí relativismu ohledně pravdy na jedné straně a citlivosti vůči lži na druhé je jedním z důvodů, proč se lhaní a pravdivosti v politice věnuje řada nedávno zveřejněných knih – například amerického historika Martina Jaye The Virtues of Mendacity: On Lying in Politics (Ctnosti prolhanosti: O lhaní v politice) či anglického politologa Davida Runcimana Political Hypocrisy: The Mask of Power, from Hobbes to Orwell and Beyond (Politické pokrytectví. Maska moci, od Hobbese po Orwella a dále).

Ze starších prací pak kupříkladu slavný esej německo-americké filozofky židovského původu Hannah Arendtové z roku 1971 Lying in Politics: Reflections on the Pentagon Papers (Lhaní v politice. Úvahy o Pentagon Papers). Ta se nad lhaním v politice zamyslela bezprostředně po zveřejnění dokumentu Pentagon Papers.

Tento esej, který Arendtová původně napsala pro americký čtrnáctideník The New York Review of Books, byl následně zveřejněn v knize Crises of the Republic: Lying in Politics; Civil Disobedience; On Violence; Thoughts on Politics and Revolution (Krize republiky: Lhaní v politice; Občanská neposlušnost; O násilí; Myšlenky o politice a revoluci).

Sen o otevřené veřejné sféře

Martin Jay předkládá genealogii touhy po pravdivosti ve veřejném prostoru. A nevoli spojenou s obelháváním občana dává do souvislosti s anglickou liberální tradicí, z níž se vyvinul požadavek na co nejúplnější transparentnost veřejné sféry. Tento proces odstartoval v 19. století a vyústil v přesvědčení, že politika již není – či dokonce nemá být – záležitostí taktiky, ale spíše zveřejňování všeho, co se politikovi dostane do ruky.

Tehdy přišli liberální myslitelé, jako je John Stuart Mill, s požadavkem pojmout veřejný prostor jako souboj myšlenek. Na tom by nebylo nic zarážejícího, natož pak pro politiku zkázonosného. Problematičtější byl ale jeho předpoklad, že souboj myšlenek lze uskutečnit až poté, co je osvobodíme od intrik, osobních vášní a egoistické touhy prosadit svůj názor.

S tím pak Mill spojoval naději, že by se mohly zrušit i všechny tajné volby, aby občanovi bylo vše otevřeně a přehledně předloženo k hodnocení. Dle jeho představy by takové zpřístupnění politiky mohlo sloužit i výchovně: v ideálním případě by člověk ani neměl možnost lhát.

Tento sen o otevřené veřejné sféře, v níž by si byli všichni rovní, odhlíželo se od vlastního zájmu, a tudíž – třeba i proti našim zájmům – nakonec zazářila pravda, je dle Jaye právě dnes natolik silný, protože z pravdivosti ve veřejné sféře se stal v předvolebních kampaních fetiš. Problém ale spočívá v tom, že se v zájmu požadavku po politikově pravdivosti či autentičnosti přehlíží podstatná věc – schopnost říct pravdu a schopnost ji zpochybnit spolu úzce souvisejí. Kde totiž není lež, neexistuje ani pravda.

Zdání objektivity

Má-li být politický prostor střetem myšlenek, je třeba jej pojmout jako nekonečné hledání pravdy, přičemž ji současně zpochybňovat a napadat. Požadavek, aby politici konečně přestali lhát, je proto dle Jaye – podobně jako pro Sloterdijka – totožný s koncem politiky.

Politika a lhaní jsou úzce provázané s tím, že politickému prostředí v moderních demokraciích nevládne jediná pravda, které by se všichni jeho účastníci museli podrobit. Politika je výsostně lidskou záležitostí, v níž existuje pouze relativní pravda a relativní lež, a navíc je vše nahodilé. I proto lež politiky tolik přitahuje. Lhář si totiž velmi snadno může představit, že se událost stala přesně tak, jak tvrdí.

V politice nedospíváme stejně jako v laboratorních podmínkách exaktních věd k objektivitě. Úkolem politika je vytvořit v souboji se svým politickým protivníkem zdání objektivity. Ve svém výkladu vztahu pravdy a lži se pak Jay přiklání k pojetí, jež Hannah Arendtová uvedla ve svém eseji.

Předem rozhodnuté dilema

Arendtová sice uznává, že společnost, která pozbyla úctu k pravdě, dlouho nepřežije, ale zároveň tvrdí, že úskok, taktika i lživost jsou bytostnými projevy politického života, proti nimž morální pohoršování nic nezmůže. Lhaní natolik přitahuje proto, že v politické sféře je i lživý popis události pravděpodobný. A často je tomu dokonce tak, že se lež jeví důvěryhodnější – lhář může předem vědět, co chce občan slyšet.

Dilema lži a pravdy je proto pro politika, který žije z občanovy přízně, často dopředu rozhodnuté, a to i kdyby byl pravdomluvný. Každý politik totiž závisí na svých spolupracovnících, kteří ho případné útlocitnosti vůči lhaní rychle odnaučí. Arendtová předkládá odvážnou myšlenku, že lež může být katalyzátorem změn, zatímco pravda konzervovat.

Lež vnáší do situace nový prvek, a je proto spojená s chováním a s lidskou schopností oprostit se od daného stavu. Lží odmítáme status quo, a tudíž je nejen destruktivní, ale i kreativní, neboť umožňuje osvobodit se od daného kontextu a překročit jej. Lhaním měníme svět dle svých představ, čímž se osvobozujeme od tlaku skutečnosti. K tomu je ale třeba dodat: aby uvedené platilo, musíme žít v relativní pravdivosti, neboť ta režim, který nutí žít ve lži, podvrací.

Orwellova prorocká východiska

David Runciman je také ve vztahu politiky a lhaní realista. A východiska George Orwella používá za příklad, který veřejnost často vzývá, je-li politik nachytán při lži či nepravosti. Bývají totiž interpretovaná jako prorocká o naší době, ve které pravdu vydáváme za lež a lež za pravdu.

George Orwell píše o světě, ve kterém se již nikdo nesnaží vydávat krutost za spravedlnost či lež za pravduRunciman tvrdí, že s prolhaností současného světa je to podstatně složitější. Dle něho Orwellova kniha 1984 neodhaluje zkázonosnost chování, které pokřivuje realitu a jež lež vydává za pravdu, ale téměř naopak. Orwell popisuje svět, ve kterém již nelze lhát, protože v něm není možné nic přetvářet. Člověku se v něm nedostává právě ta svoboda, která je nutná pro novou interpretaci a odmítnutí daného stavu. Není-li možné v takovém světě lhát, nelze v něm ani říkat pravdu.

Orwell píše o světě, ve kterém se již nikdo nesnaží vydávat krutost za spravedlnost či lež za pravdu. Tvrzení, že „válka je mír“, „svoboda otroctvím“ či „nevědomost sílou“, nejsou výsledkem pokrytectví či lhaní, ale mimo kategorie lži, pravdy i pokrytectví. Smysl těchto pojmů totiž narušují natolik zjevně a neskrývaně, že i pokrytectví působí jako ctnost z dávného věku, ve kterém se uznávalo, že je třeba o pravdu usilovat.

Jediný nárok politika

Runciman dospívá k závěru, že v totalitních režimech neexistuje ochota něco skrývat – vláda je otevřeně brutální. Neřesti nejenže nejsou transformované ve ctnosti, ale nikdo o tuto transformaci ani neusiluje. Právě v tom tkví dle Runcimana i síla Orwellova výroku, že člověk si může po padesátce za svou tvář sám. Orwell jím nemyslí, že od určitého věku je člověk zodpovědný za svůj fyzický zjev, ale spíše, že si od určitého věku zvykne na svou masku natolik, že jí přestane být. V tom spočívá problém tohoto věku – není-li co skrývat, jde do tuhého.

Totéž platí i v politice. Runciman nepovažuje pravdomluvnost za politickou ctnost. Úkolem politika je překonávat rozdíly v zájmech vyjednávajících stran, bojovat s vlastními charakterovými vlastnostmi a dospět navzdory rozporům k často nepravděpodobnému kompromisu. Přitom musí – pod drobnohledem médií – přesvědčovat své voliče, že od svého programu neustoupil. V tomto hledání kompromisu a následném tlumočení jeho výsledku veřejnosti však upřímnost a pravdomluvnost představují velkou překážku.

Dle Runcimana by se občané demokratické společnosti měli smířit se skutečností, že politika bude vždy verbálním soubojem, v němž lež i pokrytectví jsou legitimní zbraně. A pokud to neučiní, budou se infantilně upínat k populistům, kteří je budou ujišťovat, že ten Augiášův chlív vyčistí a nastolí nové morální principy, jimž bude vévodit upřímnost a pravdomluvnost.

Ostatně Orwell měl ve válečném roce 1944 prohlásit: „Vyhrajeme-li tuto válku, budeme si moci nárokovat jediné: budeme to my, kteří o ní budeme vyprávět méně lží než naši protivníci.“ Dle Runcimana je to jediný nárok, který politik může vznášet, aniž by začal lhát: slibuji vám, že se pokusím lhát méně než můj politický protivník. V politice se totiž nehraje o pravdivost, ale o to, jak zabránit mrazivé upřímnosti totalitních režimů.

Modlitba podle Marka Twaina

Kdyby český politik narazil na podobné knihy, mohl by pociťovat zadostiučinění – ale neprávem. Tvrdí-li totiž Runciman, že lež a pokrytectví jsou legitimní zbraně v politickém souboji, pak by si měl český politik uvědomit, že na držení zbraně je třeba získat zbrojní pas. Přistoupíme-li na předpoklad, že pro politika jsou tyto zbraně nezbytné, pak ten, kdo jejich používání nezvládá, by jím neměl být.

I ti, kdo své schopnosti v inteligentním lhaní dosud osvědčili, by si však každý den měli opakovat jako modlitbu výrok Marka Twaina:

„Lhaní je nevyhnutelné. Lžeme všichni, nic jiného nám nezbývá. Proto moudrý člověk svědomitě cvičí svou schopnost lhát s rozmyslem, soudností a s dobrým, nikoliv se zlým úmyslem – lhát nikoliv ve vlastní prospěch, ale kvůli druhému. Moudrý člověk se učí lhaním zacelovat rány. Učí se lhát vlídně a lidsky, nikoliv krutě, urážlivě a zlomyslně. Moudrý člověk lže na rovinu, přímo a se vztyčenou hlavou, nikoliv váhavě a utrápeně s ustrašeným výrazem ve tváři, jako by mu naše vysoké poslání působilo rozpaky.“

The Virtues of Mendacity: On Lying in Politics
(Ctnosti prolhanosti: O lhaní v politice)
AUTOR: Martin Jay
VYDAL: University of Virginia Press 2010
ROZSAH: 264 stran

Crises of the Republic: Lying in Politics; Civil Disobedience; On Violence; Thoughts on Politics and Revolution
(Krize republiky: Lhaní v politice; Občanská neposlušnost; O násilí; Myšlenky o politice a revoluci)
AUTOR: Hannah Arendtová
VYDAL: Harcourt Brace Jovanovich 1972
ROZSAH: strana 1–47 (240 stran)

Political Hypocrisy: The Mask of Power, from Hobbes to Orwell and Beyond
(Politické pokrytectví. Maska moci, od Hobbese po Orwella a dále)
AUTOR: David Runciman
VYDAL: Princeton University Press 2008
ROZSAH: 288 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 28.11.2013 12:04 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.