Lenin zničil demokratické levicové myšlení

Francouzský historik Stéphane Courtois začíná svou knihu Lenine, L’inventeur du totalitarisme (Lenin, vynálezce totalitarismu) dvěma vzpomínkami. V roce 1992 si na trhu v Moskvě koupil od neodbytného prodejce za pár dolarů bronzovou bustu ruského revolucionáře Vladimíra Iljiče Lenina (1870–1924). Prodal mu ji s velkou nostalgií po tomto komunistickém lídrovi.

V roce 2013 se pak Courtois zúčastnil v Kyjevě konference o ukrajinském hladomoru v letech 1932 až 1933. Za několik dní vypuklo povstání na Majdanu, jehož jedním z důsledků bylo, že v Ukrajině bylo zničeno nebo odstraněno z veřejného prostoru 1200 Leninových soch. Tyto dvě události ukazují, že Lenin nadále ovlivňuje světové události. Navíc zůstává mytickou postavou pro extrémní levici.

Smrt otce

Leninův kult začal vznikat v roce 1920 při oslavě jeho 50. narozenin a plně se rozvinul po jeho smrti v roce 1924 – i mimo Sovětský svaz. Francouzský filozof a reformní socialista Jean Jaurès (1859–1914) už dříve nazval Lenina „revolučním géniem“, v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století se pak z bytu, v němž Lenin v Paříži žil, stalo muzeum. Pro levicové intelektuály z revolučního pařížského května 1968 je Lenin génius, pro žádného z nich diktátor ani zakladatel totalitního režimu.

Výjimkou mezi francouzskými intelektuály byl filozof a politolog Raymond Aron (1905–1983), který ho považoval za zakladatele komunistického totalitarismu a provokativně se ptal: Nakolik byl Lenin příkladem pro Stalina, kterého jako diktátora zpochybňuje jen málokdo? Courtois v přístupu, který si vypůjčil z historického díla Rudé kolo sovětského spisovatele Alexandra Solženicyna (1918–2008), popisuje bolševickou revoluci pomocí uzlů-okamžiků, kdy dějiny nabraly nevyhnutelný směr. Těch je podle Courtoise v Leninově životě jednadvacet.

Podobně jako mnozí revolucionáři i Lenin vyrostl v poměrně zajištěné rodině. Nejvíce času v dětství strávil s knihami – zejména o společenské nespravedlnosti. Prvním uzlem-okamžikem jeho života byla smrt otce v 53 letech, jež 15letým Leninem otřásla natolik, že v něm vznikl odpor k náboženství. Později ve stranických dotaznících uváděl, že věřit přestal v 16 letech. Ztráta otce pro Lenina představovala především sociální úpadek – najednou se ocitl mezi chudými.

Další pohromou pro něho byl trest smrti pro bratra Alexandra, který se poté, co jejich otec zemřel, stal revolucionářem, připravoval bombový útok na cara Alexandra II. a později byl pro mladého Lenina vzorem. Lenin zavrhl náboženskou víru, aby získal novou – ve světovou revoluci. Lenin po vyloučení z univerzity studoval revoluční díla. Revolucionáře z něho udělaly především práce ruského revolucionáře Nikolaje Gavriloviče Černyševského (1828–1889), aniž by četl německého filozofa Karla Marxe (1818–1883).

Definitivní strategie

Marxismus neudělal z Lenina revolucionáře, ale Lenin mu dal revoluční směr, kdy se rozhodl sloužit revoluci. Courtois podotýká, že šlo o jeho typický postoj – nechtěl sloužit lidu proti carovi, jak hlásali ruští revolucionáři, ale samotné revoluci. Mladý Lenin k ní měl spartánský postoj – zakazoval alkohol, tabák a ženy, protože představují nebezpečí pro ty, jejichž jediným životním cílem je revoluce.

Leninova strategie byla v roce 1900 definitivní – kapitalismus vytvoří podmínky, které umožní socialistickou společnost; pro opravdovou revoluční stranu není cílem vyvracet kapitalismus nebo o něm diskutovat, ale organizovat třídní boj k získání moci a proměně společnosti. Zkušenosti z marxistického hnutí a střety s ruským politikem a menševikem Georgijem Plechanovem (1857–1918) zrodily Lenina, který pod tímto pseudonymem odkazujícím na ruskou řeku Lena v roce 1902 poprvé podepsal své dílo Co dělat?

Jeho hlavní myšlenky lze shrnout do otázek: Má Rusko napodobovat Západ? Má jej dohnat, předehnat, obnovit, nebo zavrhnout? Lenin odpověděl výzvou k proměně společnosti revolucí, která svrhne carské Rusko. V tomto díle se vymezil proti ostatním revolučním a marxistickým skupinám – podle něho jediná správná marxistická ideologie je ta jeho.

Lenin rychle začal uplatňovat myšlenku, kdo není s námi, je proti nám. Nové revoluční hnutí má být vojensky organizované, vládnout v něm tuhá disciplína, a tvrdě trestat přestupky proti revolučnímu bratrství. Lenin změnil marxistické myšlení, když zdůrazňoval mesiášství a vědeckost, a povýšil násilí na legitimní a nutný prostředek ke světové revoluci.

Hypernarcista

Již od založení časopisu Jiskra označoval bolševický revolucionář Lev Davidovič Trockij (1879–1940) Leninovo křídlo za jádro revoluce. Lenin odmítl vést stranu v duchu sociální demokracie, stranická organizace má být profesionální revoluční buňkou založenou na elitách a na práci v utajení. Lenina od spolustraníků odlišovala víra v jednu pravdu. Byl stejně jako diktátoři Hitler a Stalin hypernarcista.

První Leninův pokus o revoluci v roce 1905 byl neúspěšný. A Lenin jej zhodnotil v přednášce 18. března 1908 v Ženevě. Podle něho bylo na této revoluční akci pozitivní pozvednutí vojenské síly lidu, negativní a příčinou neúspěchu pak polovičatost – namísto zestátnění se nechala svést národní jednotou. Podle Lenina u bolševika se patriotismus a socialismus vylučují. Neúspěch revoluce z roku 1905 byl draze zaplacen. Carská moc odsoudila k smrti více než pět tisíc jejích účastníků, desítky tisíc jich byly uvězněny nebo poslány do vyhnanství.

Režim byl touto revolucí otřesen, nikoliv však poražen. Leninovu reakci na tento neúspěch ovlivnil německý politický filozof Friedrich Engels (1820–1895), který v roce 1851 prohlásil, že v případě neúspěchu musí revolucionář začít znovu. Lenin se odstěhoval do Finska a v roce 1906 se zúčastnil sjezdu internacionály ve Stockholmu, kde byl poražen, na což zareagoval založením tajného spolku, z nějž vzešly kádry bolševické revoluce.

Důsledek první světové války

Do dalšího uzlu-okamžiku Lenin vstoupil 5. května 1912, hry založil deník Pravda, jehož titul vzal Trockému, což vyvolalo roztržku se sociálními demokraty. Lenin se jim vysmál, protože cílil na jinou skupinu – na petrohradské dělníky. Pravda se se 40 tisíci výtisky stala nejprodávanějším levicovým tiskem v Rusku.

První světová válka zastihla Lenina nepřipraveného – 7. srpna 1914 si pro něho přišla v tehdejším rakousko-uherském exilu policie a zatkla coby ruského občana, 19. srpna byl jako nepřítel carského Ruska propuštěn a 5. září obdržel povolení vycestovat do Švýcarska, kde opět studoval levicová díla. Válečné období bylo pro Lenina obtížné finančně, a proto se přestěhoval z Bernu do Curychu. K tomu se připojil strach, že se světová revoluce vzdaluje. Lenin byl stále více přesvědčen, že cara lze svrhnout jen občanskou válkou.

Obrat v Leninově životě přinesl konec carského režimu. Lenin přiznával, že bez první světové války by se v Rusku možná dlouhá desetiletí žádná revoluce neodehrála a přešlo by ke kapitalismu. O pád cara se však nezasloužili bolševici, neboť mezi 400 tisíci dělníky jich byly v Petrohradě pouze dva až tři tisíce a jejich vedení buď v zahraničí, nebo na Sibiři. Revoluce v roce 1917 nebyla důsledkem národního povstání v letech 1905 až 1906, ale krize carského režimu.

Boj proti aktivním i pasivním odpůrcům

Poté, co byla carská rodina zbavena moci, nastoupil Lenin spolu s 32 soudruhy do zapečetěného vlaku a zamířil do Ruska, kde se střetl s druhým předsedou ruské prozatímní vlády Alexandrem Fjodorovičem Kerenským (1881–1970), který měl důkaz, že bolševiky platí Němci. Lenin jen náhodou unikl zatčení, když se mu podařilo v přestrojení uprchnout.

Kerenského režim se však v důsledku dezercí zmítal v krizi a narůstalo i národnostní napětí na Ukrajině, ve Finsku a v baltských zemích. Kerenského také oslabila roztržka s bělogvardějským generálem Lavrem Georgijevičem Kornilovem (1870–1918). Moc sice uhájil, ale toto vítězství předznamenalo jeho pád. Jeho chybou bylo, že propustil všechny bolševiky z vězení – mezi nimi i Trockého, který vyzval ke svržení Kerenského.

Leninova revoluce v roce 1917 se poučila z neúspěchů Kerenského a zaměřila se na boj nejen proti jejím aktivním, ale i pasivním odpůrcům. Proto byla zavedena povinná práce pro všechny. V noci ze 7. na 8. listopadu 1917 se pak odehrál útok na Zimní palác, kde byla prozatímní vláda, při kterém však zahynulo pouze šest vojáků. V následujících měsících nastaly čistky, k čemuž stačil „buržoazní přestupek“.

Nové poutní místo

Diktatura byla nastolena rychle – 27. prosince 1917 byl znárodněn průmysl a banky, 9. ledna 1918 byl zakázán soukromý obchod. Od 19. září 1918 vládl rudý teror, během nějž byli popravováni odpůrci revoluce – minimálně 15 tisíc. Lenin se při řízení Ruska spoléhal na statistické údaje – problémy ruské populace se řešily statisticky, a většinou falšováním. Tento způsob řízení se projevil v hladomoru v letech 1922 až 1923, v jehož důsledku zemřelo pět milionů lidí.

Leninovu vládu ukončily zdravotní problémy a 21. ledna 1924 v 53 letech umírá. Jeho celoživotní obava, že zemře ve stejném věku jako jeho otec, se naplnila. Bývalý seminarista Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) věděl, že běžní Rusové uctívají ostatky svatých, a proto nechal rychle vybudovat Leninovo mauzoleum, které se stalo novým poutním místem. Navíc byla v roce 1925 založena vědecká komise, která zkoumala Leninův mozek, aby získala důkazy o jeho genialitě.

Courtoisův verdikt nad Leninem je jednoznačný – je vynálezcem totalitarismu 20. století především proto, že zničil demokratické levicové myšlení. A to významně přispělo k nástupu extremismu v Evropě.