Křesťané by se měli stáhnout a vytvořit paralelní komunity

Svatý Benedikt (470–543), zakladatel západního mnišství ve svém pojednání o pokoře, které tvoří jádro jeho řehole, píše: „Sedmý stupeň pokory spočívá v tom, že se mnich nejen ústy prohlašuje za posledního a nejubožejšího ze všech, ale je o tom přesvědčen i v hloubi svého srdce.“

Těžko hledat text, který by se stejně zásadně rozcházel s duchem doby. V našem světě existují profese, které se specializují na to, aby jejich klienti získali pocit jedinečnosti či vyšší sebevědomí. Knihkupectví jsou plná publikací, podle nichž svět spasí naše spokojenost, velké sebevědomí a přesvědčení o výlučnosti.

Toto duchovní nastavení má tělesnou obdobu – moudří lidé a jiní průvodci životem doporučují chodit vzpřímeně, pohledem neuhýbat, ruku tisknout pevně a pravidelně a hluboce dýchat. Ani Benedikt nepochybuje, že tělesný postoj je důležitý. Mezi jeho tipy, jak obstát nejen v mnišském životě, se vyjímá, že je třeba mít „vždy hlavu skloněnou a oči sklopené“ a v duchu si opakovat „jsem úplně shrbený a zkroušený“. Řečeno jinak, adepti jeho řehole jsou zralí na péči empatických terapeutů.

Nový řád

Navzdory tomu americký filozof Alasdair MacIntyre ve své knize Ztráta ctnosti vzývá Benediktovu moudrost jako jediné východisko z morální krize Západu: „Nečekáme na Godota, nýbrž na dalšího – nepochybně velmi odlišného – svatého Benedikta.“ Podle MacIntyra žijeme v etické katastrofě. Zakopáváme sice o ruiny dávno zašlé mravnosti, ale chybí kontext, který by těmto útržkům etických systémů i politických světonázorů dával smysl. Moderní západní svět se ocitl v hodnotovém vakuu.

Zachráncem zbloudilých má být nový Benedikt. MacIntyre přiznává, že historické paralely většinou kulhají na obě nohy a nejošidnější je ta moderní Evropy a pádu Římské říše, navzdory tomu jí neodolá. Podle MacIntyra se doba zvrátila, když „lidé dobré vůle“ odmítli podporovat drolící se římské impérium a začali vytvářet nové formy společenství, v nichž „by bylo možné uchovat morální život, aby jak morálka, tak civilizace mohly přežít nadcházející věk barbarství a temna“.

Svatý Benedikt byl průkopníkem takového útulku pro antickou vzdělanost a křesťanskou zbožnost, z níž vyrostlo západní mnišství, pro nadcházející svět. Dnes víme, že se i díky tomuto činu uchovala v ruinách Římské říše antická kultura, a navíc byl stvořen nový řád, který svým významem přesahoval západní mnišství. Rakouský historik Friedrich Heer poznamenává: „Kdo v tomto klášteře začíná žít jako mnich, stává se prvním Evropanem. Benediktova řádová pravidla jsou první ústavní listinou západní Evropy.“

Člověk potřebuje stálost

MacIntyrem vzývaný svatý Benedikt byl potomkem měšťanské rodiny z italské Nursie, který se kvůli národnostnímu, hospodářskému a politickému chaosu stáhl do ústraní. Tři roky žil jako poustevník v jeskyni ve střední Itálii, přičemž „škole samoty“ se podrobovaly přelomové postavy, jako byl Ježíš, Pavel z Tarsu nebo Martin Luther. Dánský myslitel Søren Kierkegaard (1813–1855) považoval schopnost mlčet za znamení, že se člověku dostalo zjevení, a rovněž za předpoklad pro objevení nových kritérií, dokonce světů.

Svatý Benedikt se po několika letech samoty vrátil mezi lidi, aby v roce 529 založil klášter, dům pokoje v nepokojném světě. Ve stejném roce, v němž císař Justinián uzavřel platónskou Akademii, athénské sídlo vzdělanosti, se za zdmi Benediktova kláštera začíná rodit nový světonázor, v němž vedle tradičních mnišských slibů – poslušnosti, zdrženlivosti a nemajetnosti – klíčovou roli hraje stabilita a manuální i duchovní práce.

Stabilita či místní zakořeněnost byla jednou z hodnot, kterou se benediktýnská řehole lišila od východního mnišství, na němž Benedikt kritizoval nejen tvrdost, ale i těkavost. Potulným mnichům Benedikt namítal, že člověk potřebuje stálost, aby mohl vrůst do sebe i svého světa. Benediktýnští mniši proto „necestují“ a zůstávají spjatí s jediným místem.

Zákaz cestování může vedle úsilí o pokoru současného člověka zarazit. I ctnost poslušnosti, naprostá podřízenost opatovi a posléze Bohu, činí z benediktýnského mnicha antihrdinu současnosti. Benedikt je však přesvědčen, že v bezpodmínečné poslušnosti duchovnímu učiteli překonává mnich sebe sama. S tím souvisí i ctnost mlčenlivosti – aby člověk mohl poslouchat, musí zmlknout.

Zapomínání na sebe

S benediktýnskými kláštery je spojeno heslo ora et labora – modli se a pracuj. Pochází sice až z 9. století, ale vystihuje sepětí, jež je pro Benediktovu řeholi odmítající antické opovržení prací charakteristické. Práce není břemenem otroků, ale znamením, že jsme spolupodílníky božího stvoření – je spíše výrazem lehkosti než tíže. Jak je ale možné, že většina má ze své práce odlišný dojem? Důvodem je podle Benedikta nečistá mysl a postranní úmysly – nejde nám o práci samu, ale toužíme jí vyniknout a zalíbit se.

Benedikt vyzývá učinit vždy to nejlepší, co je v našich silách, a dále o věci nepřemítat – vědomě si zakázat posuzovat výsledky. Prací se modlíme, když se uvádíme v soulad s tím, co není v naší moci, a především když na sebe při díle zapomínáme. Teprve pak si nepřekážíme, čímž práce přechází v modlitbu, do níž promlouvá Bůh – nikoli zářnými výsledky, ale tím, že práce není vyčerpávajícím břemenem, ale radostí, která povznáší.

Ve svém díle Ztráta ctnosti vyzvedává MacIntyre Benediktův vhled, že nic není ztraceno, najde-li se hrstka lidí, která je systematickým úsilím schopná uchovat to nejlepší z minulosti, dát oporu přítomnosti a zasloužit se o perspektivu budoucnosti.

Nedávno se z obdivu k Benediktovi vyznal i americký novinář a redaktor časopisu The American Conservative Rod Dreher, který na MacIntyrovo hledání nového Benedikta navazuje ve své knize The Benedict Option: A Strategy for Christians in a Post-Christian Nation (Benediktova možnost. Strategie pro křesťany v postkřesťanském národě).

Moralistický terapeutický deismus

Dreherův svět je ponuřejší než MacIntyrův – žijeme v době, kdy je rozvrácen základní lidský řád. Benedikt volá člověka k poslušnosti: „Dobro poslušnosti mají všichni bratři prokazovat nejen opatovi, ale i sobě navzájem.“ Moderní člověk poslušnosti nerozumí, a proto mu chybí vědomí, že tu nejsme jen, a ani především pro sebe.

Ztráta tohoto vědomí podle Drehera znamená, že se hroutí řád minulých století bytostně spjatý s křesťanskou kulturou a na Západě může zemřít křesťanská víra. Největším problémem přitom nejsou lidé odmítající křesťanství, ale spíše to, že ani křesťané nejsou křesťany.

Především mladí křesťané si pletou křesťanství s tím, co Dreher nazývá moralistickým terapeutickým deismem. Podle této víry je Bůh dobrý, chce po nás, abychom se chovali slušně, a především byli šťastní. Dreher namítá, že taková víra nemá s biblickým monoteismem nic společného – Bůh po nás žádá oddanost a věrnost, i když nám tento závazek působí neštěstí. Vždyť Bůh chtěl po Abrahámovi, aby obětoval svého jediného syna Izáka! Tak jaképak pozemské štěstí!

Dreher je přesvědčen, že současný člověk se řídí pouze maximalizací vlastního potěšení, což však je spíše znamením neřádu, dokonce popřením kultury. S koncem křesťanského světa přichází o své opory i sekulární kultura, která se vůči křesťanství přinejmenším od osvícenství vymezovala. Tato kultura je však podle Drehera nositelem mrtvého řádu, o čemž svědčí, že společnosti s převládající sekulární kulturou neusilují ani o svou kontinuitu. Hodnotová prázdnota se vyjevuje ve vymírání Západu.

Osvobození žen

Mohlo by se zdát, že Dreher vyzývá k válečnému tažení. O válčení mu ale nejde – věrní křesťané se mají stáhnout z oficiálních struktur a vytvořit paralelní komunity s vlastním řadem a institucemi. Inspirací je mu Václav Havel a jeho nepolitická politika nebo „paralelní polis“ Václava Bendy.

Dreher neposkytuje odpověď, jak rozumí křesťanství, často však odkazuje na papeže Benedikta XVI., a nikoliv na současného Františka. Ostatně, Benedikt XVI. navštívil klášter v Nursii v roce 2003 krátce předtím, než byl zvolen papežem, a volba jména Benedikt není náhodná.

Dreher následuje bývalého papeže v kritice sexuální revoluce, osmašedesátníků i moderního relativismu a ztotožňuje se s ním, že době nelze vycházet vstříc, ale být jejím – jakkoliv nepopulárním – korektivem. A především upozorňuje, že dnes neexistuje učení víry, které by bylo méně populární než křesťanské pojetí sexuality. Podle křesťanů totiž existuje jediný její správný způsob – manželství muže a ženy. Podle Drehera je tento postoj pro současnost stejně provokativní jako stěžejní.

Dreher upozorňuje, že pro křesťanství je daný typ sexuální morálky a teologie lásky stěžejní. Máme-li dnes sklon chápat křesťanskou sexuální morálku jako restriktivní, neměli bychom zapomínat, že byla v pozdní antice a v rodícím se středověku revoluční, a především ženy osvobozovala.

Jedinečné zázemí rodiny

Této otázce se věnoval americký sociolog Rodney Stark ve své knize z roku 1996 The Rise of Christianity: A Sociologist Reconsiders History (Nástup křesťanství. Nové sociologické promyšlení dějin). Podle něho okolo roku 200 připadalo v antických společnostech na 100 žen 131 mužů v důsledku úmrtnosti žen při potratech, především však usmrcování dívek mimo jiné kvůli finanční nákladnosti – rodina musela dívce dávat velké věno.

V křesťanských komunitách se tento poměr zvrátil v až 60procentní prospěch žen, protože křesťané nevraždili dívky ani nemocné. To vyústilo v populační růst, který ani tolik nesouvisí s tím, že by usilovali o početné potomstvo, jako s tím, že ho nechali žít.

Ve své době navíc formulovali revoluční sexuální morálku, kterou vyjadřuje svatý Pavel v Listu Korintským: „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.“

Ve společnosti, v níž žena měla podřadné postavení, se pozice muže a ženy zrovnoprávnily, což se odrazilo v počtu žen v křesťanských komunitách i v nové podobě rodiny, která oběma pohlavím v pozdně antickém světě nabízela jedinečné zázemí.

Síla křesťanství

Na Dreherově knize je sympatická přítomnost svatého Benedikta, nesympatický pak alarmismus, agresivní odsuzování moderní západní kultury a nostalgie po starých časech. Kdy však byly zlaté časy křesťanství? Opravdu by se chtěl Dreher se svými dětmi vrátit třeba do 9. nebo 13. století?

Křesťanství i sekulární společnost procházejí náročnou, možná přelomovou dobou, ale Dreher si neuvědomuje sepětí současného křesťanství a sekulární společnosti. Rád by žil v křesťanské společnosti, ale pochybuji, že v jiné než 21. století. Cení si právního státu, vzdělávacího systému, moderního zdravotnictví i svobody vyjadřování, ale o mnohé tyto výdobytky se zasloužila sekulární společnost, často v konfliktu s církví.

Dreher je nedůvěryhodný, protože nepřiznává sekulární společnosti mnohé výdobytky a jako její symbol uvádí zhýralou sexualitu a sebestřednost. Tím se však protiví řeholi, kterou přijal za své východisko i vzor. Benedikt si v ní nestěžuje na těžké časy a nad druhými se nepohoršuje. Volá naopak po shovívavosti a vyzývá nechtít nemožné a stále mít na mysli nejslabší, nejroztěkanější, nejméně disciplinované. Sám totiž na začátku své „kariéry“ poznal, že „ten, kdo žije přísnou askezí, brzy sám ztvrdne“.

Síla křesťanství tkví v neztvrdnutí, díky čemuž se dokázalo v průběhu staletí na různých světadílech dynamicky vtělovat do kultur. Benediktova řehole není pro vznešený svět dobrých lidí, ale pro náš nedokonalý svět. Na rozdíl od Drehera si Benedikt uvědomoval, že slabost prochází celou společností a před branami údajně ctnostné komunity se nezastaví.

Poslušnost, střízlivost, disciplína

Společně s přednostmi vypiplává každá komunita i vlastní hříchy a neřesti. Proto rozuměli Benediktově řeholi lidé napříč stoletími, kontinenty i společenskými vrstvami. A možná jí porozumí i naše „společnost komunikace“. Benedikt si všímá, jak těžké je hovořit, a přitom neselhat.

Jakmile totiž člověk hovoří, usiluje o přízeň druhého, chce se mu zalíbit a často manipuluje se skutečností. Zde ale začíná nesvoboda. Touha po potlesku zotročuje, zatímco poslušnost řádnému vylíčení věci, střízlivost, disciplína ve vlastní prezentaci osvobozuje. Možná máme spíše zde než v útěku před světem hledat poučení. Ruchu totiž neutečeme, rozlévá se všude, kde se objeví člověk.

Snad společnost, v níž se velká část lidí živí řečněním – tváří v tvář, na papíře či na monitorech –, přijme za svůj Benediktův výrok: „Velké žvanění se neobejde bez hříchu.“ Potíž je v tom, že cílem nemůže být přestat žvanit. To by byla duchovnost příliš snadná disciplína.