Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Křehká erotika Stanislava Podhrázského

  9:54

Výstava v Domě U Kamenného zvonu snad konečně začlení po právu zajímavé dílo a seznámí veřejnost s originální osobností.

Nohama vzhůru (1970). Olej, plátno, 61 x 100 cm. foto: © Galerie hlavního města PrahyČeská pozice

Galerie hlavního města Prahy připravila objevnou retrospektivní výstavu v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Zde mohou návštěvníci zhlédnout, vůbec poprvé, takto rozsáhlou přehlídku Stanislava Podhrázského, všestranného, avšak poněkud „problematického“ kreslíře, malíře, sochaře a restaurátora.

Stanislav Podhrázský (1920–1999) svou tvorbou vždy polarizoval uměleckou scénu. Jedněmi byl vynášen jako vrcholná hodnota českého výtvarného projevu druhé poloviny 20. století, jinými zas bezradně odsouván coby nezařaditelný solitér bez aktuálních rezonancí. V době normalizace byl alternativní kulturou spíše přehlížen, oficiálními kruhy se stal jako „nepohodlný“ ignorovaným. V čem tkvěla tato zvláštní situace?

Nespokojenost s dosaženým

Propadal trýznivým vnitřním vizím, projevu nevědomí, a tak stanul na prahu „tekutého“ surrealistického světaPodhrázský byl pevný ve svých názorech občanských i tvůrčích. Bytostná spřízněnost se starými mistry jej odlišovala od dobových tendencí. Také introvertní povaha směřovala k intimitě lidské existence. Nejednoznačnost jeho postavení byla také překážkou účasti na tehdejších významných přehlídkách. Umělcovo dílo bylo hermetické a těžké pro interpretaci. Nicméně se stalo odrazem doby stejně jako projevy současníků jeho generace. K jeho blízkým patřili Miloslav Chlupáč, Zdeněk Sekal či Zdeněk Palcr.

Podhrázský se však nespokojoval s dosaženým. Proto na probíhající výstavě Neklidná krása chybí řada děl, která nekompromisně zničil. Propadal trýznivým vnitřním vizím, projevu nevědomí, a tak stanul na prahu „tekutého“ surrealistického světa a dotěrných fantaskních přeludů. Pracoval na různých kresebných variacích, ale tu a tam se zrodilo zásadní, jakoby osamocené, konečné dílo.

Takovým je obraz z roku 1949 pod názvem Imaginace strachu – kompozice zneklidňující, úděsně i sebekriticky psychologická. Šelma podobná kočce okusující prsty elegantní ruky je obrazem vnitřních bojů i tísnivé společenské atmosféry. Zde se již rýsuje Podhrázského prolínání líbezné poetiky, zneklidňujících jinotajů a tajemné nejednoznačnosti. Na výstavě tento obraz patří k nejpůsobivějším.

Čas osobní svobody

V roce 1950 odchází z politických důvodů řada studentů z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Stejně tak Podhrázský bez dosažení konečného absolutoria. Nastává existenční dusno. Jako vynikající kreslíř se však mohl záhy zapojit do restaurátorských prací starého umění. To jej pak provázelo takřka celý život. Spolu s Mikulášem Medkem a dalšími souputníky paradoxně prožíval čas osobní svobody, který mu v městském prostředí chyběl. Zámky a historické sály skýtaly jistou nezávislost i potřebné živobytí.

Ve volné tvorbě v polovině padesátých let se již obával pouštět dále do hlubin podvědomí, strach, že se „nedokáže vrátit“, byl silný a varovný. Další psychické zhroucení nechtěl riskovat. Výstava dokumentuje tento posun, který se však udál spíše na povrchu. Pracoval méně s vizemi a více s archetypálními atributy. Ústředním prvkem prací se stal tradiční motiv rozbitého džbánku, který pak rozvíjel po mnoho let.

Tento symbol tematizuje především ztracenou dívčí nevinnost. Vznikají kresby, pastely a plátna intimní erotiky a plynoucí životní nevyhnutelnosti. Obraz Dívka u stolu z roku 1956 je toho názornou a skvělou ukázkou. Zde si můžeme vzpomenout na Masacciovu nástěnnou malbu Vyhnání z ráje ve Florencii, kterou byl Podhrázský jistě inspirován. Rodí se tak umělcův zásadní motiv: tajuplná posvátnost lidské sexuality.

Tajemnost mladých dívek

Podhrázského sólová cesta se přeci jenom na čas zkřížila s generačními druhy, když se stal členem skupiny Máj 57, s kterou vystavoval až do roku 1964 (sem patřili přátelé a kolegové Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Zbyněk Sekal a další).

Vize ustupovaly vzedmuté vlně důvěrného citu a erotismu. Paže, nohy, klín, ňadra a vlasy se staly hlavními atributy. Tajemnost mladých dívek, mnohdy s odvrácenou tváří – odmítanou identitou –, se stává zázračnou a neuchopitelnou. Každodenní skutečnost i přirozená zkušenost se zde posouvají k fantazii a výtvarné šifře, která mění objektivní realitu do fiktivní roviny. Naléhavá metafora jako sublimace prožitku tělesnosti, jak výstava dokládá, jsou neměnným charakterem pozorovaných exponátů.

Rozbitý džbán – neboli dívka měnící se v ženu – otevírá sexualitu, avšak v kultivované a spíše napovězené podobě (jak rozdílné od současných zbytečně a bezradně šokujících exhibic). Nahé dvojice ve své stylizaci připomínají spíše pozice kámasútry či lyrické projevy z minulosti evropského umění.

Po roce 1964 přichází po experimentech obecně na scénu takzvaná nová figurace – vlna, která byla jistě Podhrázskému blízká. Na výstavách však přesto většinou zastoupen nebyl. Trvající jedinečnost a „jinakost“ tomu nadále bránila. Krása a intimní křehká intenzita se ani tentokrát příliš nenosily. Klasické hodnoty nebyly pokládány za důležité, stejně jako těsnější dialog s uměním minulosti.

Pod zdánlivou nevinností se sváří světlo s temnotou, řád s emocí, harmonie se zranitelnostíV této době se přesto Podhrázský dostal do vrcholného období. V cíleném popírání současnosti byl blízký světově proslulému Balthusovi (1908–2001), vyznavači krásy a smyslnosti. Také on zůstával solitérem, i když dnes je vysoce ceněný. Oba milovali italskou renesanci a manýrismus. Také propojení surrealistické zkušenosti s figurální malbou je činí jedinečnými osobnostmi v celkovém českém, respektive evropském kontextu.

Výsledný imaginativní magický realismus přináší onu tajemnost a neuchopitelnost nejlépe. Pod zdánlivou nevinností se však sváří světlo s temnotou, řád s emocí, harmonie se zranitelností. Prchavý okamžik žití je fixován do hledaného zobrazení a dále je vše na divákovi.

Spodní proud napětí

Na výstavě jsou také představena díla s ikonografií zvířat – pták, kůň, šelma, pes, kočka. Milá stvoření skrývají také číhající dravou krutost. Z kreseb, obrazů i plastik lze cítit neklidný spodní proud napětí a neutuchající vášně. Dominantní idealizace drží zničující erupci pevně na uzdě. Exponáty tento rozpor či hlubší ponor jasně naznačují. Zvířata mají jistě zástupnou funkci – odrážejí v jiné variaci umělcovu intenzivní smyslnost.

Stejně tak je tomu u zastoupených krajin. Džbán, zvíře, krajina se různě prolínají, avšak společným jmenovatelem je nepokrytá vzrušivost. Milenci či bestiář bývají zpravidla zaplaveni světlem, jakýmsi snivým vyzařováním s duchovním rozměrem a touhou po léčivé harmonii.

Podhrázského dílo je romantickým odkazem spojujícím také lidové a elitní umění, poezii i metaforu, minulost a přítomnost. Jeho soustavná tvůrčí práce byla přerušována potřebou existenčního zajištění.

Dlouhá léta tak trávil restaurováním – především na zámku v Litomyšli, kde pracoval společně s Olbramem Zoubkem, Zdeňkem Palcrem a Václavem Boštíkem. V letech 1973 až 1987 byl jeho život rozdělen mezi práci v ateliéru a na restaurátorském lešení. Jeho návrhy na novodobá zámecká sgrafita jsou na výstavě také zastoupena.

Podhrázského expozice v Domě U Kamenného zvonu snad konečně začlení po právu zajímavé dílo a seznámí veřejnost s originální osobností. U příležitosti výstavy natočila dcera umělce Jana Chytilová dokumentární film a vyšla krásná rozsáhlá monografie od kurátorky výstavy Marie Klimešové.

Stanislav Podhrázský: Neklidná krása

Dům U Kamenného zvonu
Staroměstské náměstí 13, Praha 1
Vstupné: 120 Kč, 60 Kč snížené
Výstava potrvá do 23. února 2014.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...