Válečný fotograf strávil šest let v zahraničí. Když se konečně, s kamarády-letci, vrátil do Prahy, snil o tom, že bude dál pokračovat v tom, co ho baví. Uvítání na Ruzyni bylo velkolepé, nikdo z letců však netušil, jak se jejich život za pár let změní.
Na výstavě je osm portrétů našich pilotů, jedním z nich je Josef Koukal, který byl jedním z našich nejlepších letců |
„Na výstavě je osm portrétů našich pilotů, jedním z nich je Josef Koukal, který byl jedním z našich nejlepších letců. V roce 1940 ho sestřelili nad Británií, měl popáleniny na sedmdesáti procentech těla. Po dvou letech se vrátil zpátky k létání a doufal, že až se dostane domů, do Čech, bude zase lítat. Jenže naše armáda o něj neměla zájem. Úplně ho to zlomilo a zanevřel na svět.“ říká Adéla Kándlová.
LN: Výstavu jste koncipovala jako poctu našim letcům. Co vše na ní představujete?
KÁNDLOVÁ: Je to kolekce osmdesáti fotografií, která mapuje celý válečný příběh mého dědečka a jeho kamarádů letců. Od počátků ve Francii přes cestu do Anglie až po konec války. Děda byl v květnu 1945 v Londýně. Měl angínu, ležel v nemocnici a doktoři ho odmítli pustit ven. On ale stejně utekl a fotil. Říkal, že přece nemůže přijít o první chvíle, kdy se slaví vítězství. A pak samozřejmě nemohl s fotoaparátem chybět u toho, když se v Anglii loučili a 54 spitfirů s našimi letci mířilo do Prahy v čele s dakotou, kterou zapůjčil král Jiří VI. jako vděk za to, co naši letci dokázali.
LN: Po šesti letech se dědeček konečně shledal se svojí rodinou. Jak na to setkání vzpomínal?
„Láďovi se v letadle udělalo špatně – on totiž vůbec špatně snášel létání –, a tak radši přespal u příbuzných v Praze“ |
KÁNDLOVÁ: Bylo to samozřejmě velmi emotivní, jeho rodiče během války vůbec netušili, kde je. On totiž odjel v srpnu 1939 do Francie. Měl nastoupit na stáž do slavné architektonické kanceláře k Augustovi Perretovi. Jenže vypukla válka a děda se přihlásil k naší armádě. Poslal rodičům vzkaz, že je v pořádku. Pak se spojení přerušilo na několik měsíců, až v roce 1940 přišel telegram, že prý je jejich syn Láďa v Číně.
Teprve v srpnu 1945 dostali zprávu, že přiletí z Anglie. Hned jeli na Ruzyni, kde čekali, ale žádné letadlo v ten den nepřistálo. Přenocovali v Praze a ráno se chtěli vrátit domů do Řevnic. Když nastupovali do vlaku, uviděli na obloze roj letadel. Praděda zavolal z nádraží na letiště, ale tam mu řekli, že to nejsou naši letci. Když dorazil do Řevnic, tak mu to nedalo a zavolal na letiště znova. Někdo tam zvedl sluchátko a ozvalo se: „Tady Láďa.“ Nemohli se dočkat, až ho zase uvidí, celé odpoledne chodili ke každému vlaku, který přijel do Řevnic, ale vyhlíželi ho marně. Až druhý den zjistili, co se stalo. Láďovi se v letadle udělalo špatně – on totiž vůbec špatně snášel létání –, a tak radši přespal u příbuzných v Praze.
LN: Jak prožíval první poválečné měsíce?
„Chtěl publikovat fotky letců v knize nazvané Peruť 312. Pracoval na ní několik měsíců, podklady už byly v tiskárně...“ |
KÁNDLOVÁ: On byl hlavně rád, že je rodina pohromadě, a netrpělivě vyhlížel svoji ženu Paulettku. Vzali se na začátku roku 1945 ve Francii. Když konečně přijela do Prahy, tak si sehnali první společný byt a on řešil, co bude dělat. Tenkrát dostal nabídku od britských novin Sunday Times. On ale odmítl, protože věřil, že jeho místo je tady.
Chtěl publikovat fotky letců v knize nazvané Peruť 312. Pracoval na ní několik měsíců, podklady už byly v tiskárně. Děda tam pravidelně chodil a kontroloval, zda je vše v pořádku. Jednou si všiml, že nedodrželi grafický návrh a posunuli jednu fotografii asi o tři centimetry. Řekl, že se to musí opravit, a tak tiskaři začali pracovat na jiné zakázce. Když chtěl děda obnovit tisk, bylo pozdě. Byl únor 1948 a celá kniha šla do stoupy.
LN: Sitenský se proslavil hlavně snímky z každodenního života v armádě. Na výstavě jsou také portréty našich letců. Podle čeho jste je vybírala?
KÁNDLOVÁ: Chtěla jsem představit méně známé příběhy pilotů. U každé fotografie je stručný životopis. Je tam například Josef Koukal. Než odešel do armády, tak se stihl oženit, jeho žena byla těhotná. On byl jedním z našich nejlepších letců. V roce 1940 ho sestřelili nad Británií, měl popáleniny na sedmdesáti procentech těla. Jeden známý britský chirurg se mu snažil pomoct, Koukal prodělal 22 operací. Po dvou letech se vrátil zpátky k létání. Když se po válce dostal domů do Čech, byl to hodně krutý návrat. Doufal, že bude zase létat, ale v naší armádě mu řekli, že takhle postižený přece nemůže do letadla. Úplně ho to zlomilo a zanevřel na svět.
Přečtěte si rovněž loňský rozhovor s Adélou Kándlovou o výstavě fotografií Ladislava Sitenského, jež proběhla v dubnu 2014. |
LN: Váš dědeček zemřel v roce 2009, od té doby se staráte o jeho fotoarchiv. Existuje ještě něco, co zatím nebylo představeno?
„Děda fotil slečny, které potkal, když byl v Anglii, a občas udělal fotku i pro kamaráda, který se loučil se svojí milou a chtěl snímek na památku“ |
KÁNDLOVÁ: Jeho slavné fotografie z Anglie nemohou chybět na žádné výstavě, ale vždy se snažím vybrat i jiné, které se neukazují tak často. Pro pražskou výstavu je to kolekce snímků ze srpna 1945. Nejen cesta do Prahy, ale také vítání na Ruzyni a vzpomínková akce na Staroměstském náměstí. Výstava bude v Praze do 25. dubna, od 6. května bude v Českém centru v Bratislavě.
Určitě bych ráda představila i jiné snímky z dědova archivu, například jeho fotografie mraků. A pak je ještě jedna kolekce, která nikdy nebyla vystavená. Jmenuje se Neletecké snímky – děvčata. Děda fotil slečny, které potkal, když byl v Anglii, a občas udělal fotku i pro kamaráda, který se loučil se svojí milou a chtěl snímek na památku. Když žila babička, tak se nám nezdálo vhodné tyhle fotografie ukazovat, ale dnes už by to určitě šlo.
Ladislav Sitenský (1919–2009) Srpen 1945: Ladislav Sitenský se po letech vrací domů.
|
PerutěVýstava Ladislava Sitenského  1945, Anglie: Spitfiry letící ve tvaru V. Titulní snímek výstavy.
|
