Ceska Pozice

Komu a kam patří historické památky?

Nárokovat si památky na základě místa jejich původu a považovat je za základ národní identity, znamená vytvářet umělé spojení mezi místem původu památek a lidmi, kteří toto území obývají dnes.

Tiffany Jenkinsová, Keeping Their Marbles: How the Treasures of the Past Ended... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tiffany Jenkinsová, Keeping Their Marbles: How the Treasures of the Past Ended... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Tiffany Jenkinsová, Keeping Their Marbles: How the Treasures of the Past Ended...

V uplynulých desetiletích rostl počet požadavků na vrácení exponátů ze sbírek muzeí – nemálo předmětů, o něž pečovali odborníci, změnilo majitele. Nejdále pokročily USA, kde byly vráceny miliony předmětů nativním Američanům. Rovněž Nový Zéland se dlouhodobě domáhal vrácení maorských trofejních hlav toi moko, jimiž se pyšnilo nejedno evropské muzeum. A Maoři měli úspěch, stovky toi moko putovaly z Evropy na Nový Zéland.

Nároky na sbírkové předměty si činí nejen v minulosti kolonizované etnické skupiny, ale i státy. Například Řecko se domáhá vrácení výzdoby Parthenónu, kterou na začátku 19. století odvezli Britové z Atén. Vrátit starověké památky požadují Turecko, Egypt a další země.

Oprávněnosti a politicko-kulturnímu kontextu nároků na vrácení předmětů se věnuje britská socioložka Tiffany Jenkinsová ve své knize Keeping Their Marbles: How the Treasures of the Past Ended Up in Museums ­– And Why They Should Stay There (Udržení si svých mramorů. Jak poklady minulosti skončily v muzeích – a proč by v nich měly zůstat). Tématem se zabývá dlouhodobě, o čemž svědčí její studie a dílo Contesting Human Remains in Museum Collections (Zápolení o lidské ostatky v muzejních sbírkách).

Výzdoba Parthenónu

Jenkinsová vypráví příběh sociálního života předmětů, jež se dostaly do Evropy v první polovině 19. století. Soustřeďuje se především na výzdobu Parthenónu, jenž byl významným řeckým chrámem zasvěceným bohyni Athéně. Vznikl v letech 447 až 432 před naším letopočtem a navrhl jej a sochami vyzdobil slavný sochař Feidiás (480–430 před naším letopočtem).

Novodobé osudy trosek výzdoby Parthenónu ukazují dramatickou proměnu hodnocení a vnímání starověkých památek

Dokončení chrámu a jeho výzdoby dostali na starost Feidiásovi žáci. Stavba se prováděla pod taktovkou řeckého vládce Perikla (500–429 před naším letopočtem), za něhož Atény rozkvetly a získaly vedoucí postavení mezi ostatními městskými státy. Z chrámu se do moderní doby dochovaly jen trosky a jejich podstatnou část odvezli Britové.

Novodobé osudy trosek výzdoby Parthenónu ukazují dramatickou proměnu hodnocení a vnímání starověkých památek. Osmanská říše dominovala podstatné části středomořského prostoru mnoho století, přičemž v roce 1798 se v ní stal britským velvyslancem hrabě z Elginu Thomas Bruce (1766–1841).

V době jeho působení v Evropě rostl zájem o antické památky a vládci Osmanské říše a místní obyvatelé, předci současných Řeků, neprojevovali o odkaz starověku sebemenší zájem. Na podnět svého architekta Thomase Harrisona pojal plán získat odlitky a kresby chrámové výzdoby, a tím usnadnit studium antického umění.

Hrabě z Elginu

Hrabě z Elginu získal povolení v roce 1801, ale později změnil plán a snažil se o povolení i k vývozu památek. Podle jeho pozdějšího svědectví byl chrám pozvolna ničen – stal se zdrojem stavebního materiálu. Proto se rozhodl získat nejen odlitky, ale i originály. Zpočátku úředníci odmítli vydat povolení, ale po porážce Francouzů od Britů se změnilo prostředí a hrabě z Elginu získal povolení k exportu mramorů – mohl stavět lešení, dělat kopie, čistit skulptury a především provádět vykopávky a vzít si své objevy.

Hraběti z Elginu se podařilo díky značným finančním prostředkům odvézt získaný materiál do Velké Británie – celkem na dvě stě tun mramorových památek

Z povolení nevyplývalo, že je možné odvézt výzdobu z budov. Dobová svědectví ukazují hrubé zacházení s památkami dělníky – mnoho z nich bylo při pracích zničeno. Hraběti z Elginu se podařilo díky značným finančním prostředkům odvézt získaný materiál do Velké Británie – celkem na dvě stě tun mramorových památek.

Mramory sice získaly příznivce, ale bezprostřední reakce nebyla obdivná. Anglický malíř Ozias Humphrey (1742–1910) starožitnosti označil za „hromadu zřícenin“, básník Byron (1788–1824) o nich s despektem hovořil jako o „znetvořených monumentech“ a „zmrzačených kusech umění“.

Podle Jenkinsové je značně pravděpodobné, že pokud by památky nevyvezl hrabě z Elginu, pak nepochybně Němci či Francouzi. Nehledě na to, že během řeckých bojů o nezávislost byl při dvojím obléhán poničen zbytek Parthenónu. Je tedy možné, že hrabě z Elginu tyto památky zachránil. To se však nikdo nikdy nedozví.

Případ Řecka

Novodobý řecký stát vznikl v roce 1832 a jeho představitelé opakovaně žádali vrácení vyvezených památek. Jenkinsová se ani tolik nezabývá jejich legálností jako tím, komu patří kultura. Podle ní povolení pro hraběte z Elginu bylo sice vágní, ale svolení k exportu v každém případě s vědomím tehdejších vládců.

Řecko sice vidí ve starověkých městských státech své předchůdce, ale rozhodně nelze hovořit o nepřerušeném vývoji řecké kultury od antiky po současnost

Jenkinsová upozorňuje, že žádná kultura nezůstává v dějinách trvalá, stejně jako lidské populace nebývají jednou provždy svázané s územím. Nárokovat si starověké památky na základě místa jejich původu a považovat je za základ národní identity, jak to činí například Řecko v případě mramorů z Parthenónu, znamená vytvářet umělé spojení mezi místem původu památek a lidmi, kteří území v současnosti obývají.

Parthenón nevybudovali Řekové, nýbrž Atéňané v době městských států. Dějiny egejské oblasti, které v současnosti zaujímá Řecko, formovaly různé populace a civilizace. Řecko sice vidí ve starověkých městských státech své předchůdce, ale rozhodně nelze hovořit o nepřerušeném vývoji řecké kultury od antiky po současnost.

A Jenkinsová se provokativně ptá, jak interpretovat dvě stě let, po které výzdobu Parthenónu vystavuje britské muzeum. O exponátech se mluví, lidé se s nimi seznamují, badatelé je studují, píší o nich a referují. Londýňané je chápou jako součást svého města. Komu a kam tedy patří?

Lidské ostatky

Zajímavé téma Jenkinsová otvírá v závěru, který zasvětila vracení etnografik a zejména lidských ostatků. Muzea mají v depozitářích snad všechny známé typy lidských ostatků – fosilie předků anatomicky moderního člověka, mumie z Egypta i jiných kultur, trofeje z různých částí lidských těl či vyzvednuté ostatky ze starých pohřebišť. Čísla ohromují. Například na počátku 21. století se ve sbírkách britských muzeí nacházelo více než 60 tisíc lidských ostatků, čtvrtina z nich ze zámoří.

Muzea mají v depozitářích snad všechny známé typy lidských ostatků – fosilie předků anatomicky moderního člověka, mumie z Egypta i jiných kultur, trofeje z různých částí lidských těl či vyzvednuté ostatky ze starých pohřebišť

Přírodovědné muzeum v Londýně, jedna z nejvýznamnějších vědeckých institucí na světě, uchovává téměř 20 tisíc lidských ostatků. Jde o bohatou sbírku s exempláři z různých období a míst, která umožňuje komparativní studium biologické rozmanitosti lidstva. Také se díky ní vzdělávají antropologové, kteří v praxi pomáhají například kriminalistům identifikovat oběti trestných činů.

Nikdo dlouho nezpochybňoval nejen shromažďování lidských ostatků v muzejních sbírkách, ale ani se nepodivoval nad jejich vystavováním. Od osmdesátých let 20. století však roste kritika takového zacházení s lidskými ostatky. Kritici považují zavedenou praxi za formu neokolonialismu, protože předměty byly získány na základě nerovného mocenského postavení kolonizujících a kolonizovaných. A také zdůrazňují, že zatímco pro muzea jde o předměty či vzorky, pro skupiny, ze kterých exponáty pocházejí, o předky.

Nativní Američané

Odborníci tvrdí, že depozitáře muzeí ochraňují unikátní důkazy o kulturní rozmanitosti a vývoji lidstva – například od poloviny osmdesátých let 20. století členové Tasmánského domorodého centra opakovaně požadovali, aby Britské muzeum vrátilo dva vaky ze zvířecí kůže s lidským popelem.

Za ostatky nativního Američana zákon považuje ty, jež byly nalezeny na území USA a starší pěti set let, tedy z doby před Kryštofem Kolumbem – často jsou staré mnoho tisíc let

Získal je v roce 1838 britský misionář George Augustus Robinson (1791–1866) a ještě v 19. století přešly do sbírek Britského muzea. Jde o jediné dva známé předměty tohoto typu a zároveň důkazy dávno opuštěných a zapomenutých rituálních praktik. Muzeum se nakonec v roce 2006 přiklonilo k repatriaci.

Za 20 let se změnily názory i postoje k uchovávání lidských ostatků ve sbírkách muzeí, vrácené předměty však často nenávratně mizí. Nejdále v jejich repatriaci z muzejních sbírek dospěly USA. V roce 1990 v nich začal platit zákon o ochraně hrobů nativních Američanů a repatriaci, dle nějž mají federální agentury, muzea a univerzity provést revizi sbírek kvůli geografické a kulturní afiliace sbírkových předmětů s federálně uznanými kmeny nativních Američanů a umožnit jim získat nazpět lidské ostatky a artefakty.

Jenkinsová uvádí, že jen za prvních deset let bylo vráceno více než půl milionu předmětů. Za ostatky nativního Američana zákon považuje ty, jež byly nalezeny na území USA a starší pěti set let, tedy z doby před Kryštofem Kolumbem – často jsou staré mnoho tisíc let. Vráceny například byly ostatky ženy z Buhl v Idaho, jejichž stáří archeologové určili na více než deset tisíc let – a také minnesotské ženy z doby před osmi tisíci lety. V obou případech byly ostatky znovu pohřbeny.

Orální tradice

Na základě jakých kritérií lze určit, kterému kmeni nativních Američanů ostatky patří? Jde o obdobu otázky ohledně vlastnictví mramorů z Parthenónu. Vracení ostatků je totiž implicitně založeno na předpokladu kulturní kontinuity jedné lidské populace na jednom místě – jednu lidskou skupinu lze na základě biologie a kultury spojit historicky a vývojově s jinou. Jak lze něco takového určit?

V případě vracení ostatků a předmětů kmenům nativních Američanů stačí orální tradice či svědectví kmene

V případě vracení ostatků a předmětů kmenům nativních Američanů stačí orální tradice či svědectví kmene. Například k vrácení ženy z Buhl stačila orální tradice Šošonů-Bannock, podle níž jejich předci žili na území Ameriky odnepaměti. Jenkinsová podotýká, že lidské ostatky, které se vracejí současným komunitám, jsou příbuzní jiných skupin v dávné minulosti.

Plně se to ukazuje na lidských ostatcích a předmětech, pro něž se nepodařilo najít domov a nacházejí se v „právním očistci“, jak to nazvali pracovníci Muzea přírody a vědy v Denveru. V tomto případě počet nepřiřazených lidských ostatků přesahoval sto tisíc a počet souvisejících předmětů byl jeden milion.

Nová nařízení z roku 2011 ukládají najít pro takové ostatky a předměty nový domov u federálně uznaného kmene nativních Američanů, přestože neexistuje žádný důkaz, že jim náleží. Delikátní úkol originálně vyřešili zaměstnanci Národního muzea o amerických Indiánech. Chtěli vrátit lidské ostatky, ale nikdo se k nim nehlásil, proto pro ně našli přiměřené místo posledního odpočinku a pohřbili je sami.

Malý zájem

Jenkinsová také ukazuje, že zákon přinutil americké vědecké instituce zastavit vědeckou činnost. Jejich zaměstnanci si stěžují, že namísto vědeckého výzkumu a posunu ve svých kariérách tráví pracovní dobu revizemi sbírek a na nic jiného jim nezbývá čas. Mnohá muzea založila nová oddělení, jež pouze naplňují ustanovení zákona o repatriacích, což stojí nejen čas, ale i nemalé finanční prostředky.

V osmdesátých letech, kdy se otázka repatriací dostala do popředí zájmu v antropologii a archeologii, se nativní skupiny v Austrálii či USA angažovaly jen málo

Peníze se neutrácejí za výzkum, rozšíření sbírek či zlepšení jejich prezentace v expozicích, ale na zjištění, co je v muzeu, aby se mohlo vrátit. Z fondů také dostávají podporu kmeny nativních Američanů, aby pomáhaly pracovníkům muzeí při identifikaci. Jen v roce 2006 obdržely 2,5 milionu dolarů.

V prvních letech platnosti zákona nejevily kmeny nativních Američanů příliš zájem o repatriaci – starali se o ni jen aktivisté. V osmdesátých letech, kdy se otázka repatriací dostala do popředí zájmu v antropologii a archeologii, se nativní skupiny v Austrálii či USA angažovaly jen málo. Situace se začala měnit v devadesátých letech – například Peabodyho Muzeum při Harvardově univerzitě odeslalo kmenům nativních Američanů bezmála 120 ohlášení o repatriaci, přičemž na 80 nedostalo odpověď.

Jenkinsová upozorňuje na pozvolnou změnu témat, na nichž od sedmdesátých let stavějí různá hnutí za práva domorodých skupin. Nejdříve se zdůrazňovalo vrácení půdy a politická rovnost, v devadesátých letech pak kulturní nároky, právo na odlišnost a vrácení kulturního dědictví. Například nativní Američané kladli menší důraz na integraci a vyzvedávali svou kulturní odlišnost a svébytnou historii.

Různé způsoby chápání

Jenkinsová také klade otázku, zda vystavovat lidské ostatky ve stálých expozicích či v rámci tematických výstav. Detailně opakuje výsledky studie americké antropoložky Katherine Verderyové, že lidské ostatky nemají pouze jeden význam, ale lidé jim je posmrtně připisují, a jako takové proto zůstávají otevřené různým způsobům chápání. Němým lidským ostatkům se dodává posmrtný význam, samy za sebe mluvit nemohou. Jak mají být vystavované v muzejních expozicích? A mají být vůbec vystavované?

Lidské ostatky nemají pouze jeden význam, ale lidé jim je posmrtně připisují, a jako takové proto zůstávají otevřené různým způsobům chápání. Němým lidským ostatkům se dodává posmrtný význam, samy za sebe mluvit nemohou.

Například autoři výstavy věnované mumiím řeší delikátní úkol. V rámci výzkumů byly často rozbalovány mumie, aby se uspokojila vědecká zvědavost. Je ale správné vystavit rozbalenou, tedy nahou mumii? Je etické ji vůbec vystavit? Velkou pozornost vzbudily šuárské trofejní hlavy tsantsy, válečné trofeje z hlav zabitých nepřátel, jež jsou součástí stálé expozice Pitt Riversova muzea v Oxfordu.

Vystavené tsantsy získalo muzeum v letech 1871 až 1936, některé z nich však nejsou pravé. Když se po nich zvýšila poptávka, začali Šuárové nabízet jejich napodobeniny z lenochodů, opic, ovcí či těl, která nikomu nepatřila. I takové má muzeum ve svých sbírkách a zvažovalo, že je ze stálé expozice z etických důvodů stáhne. Veřejnost se však proti tomuto úmyslu postavila, protože tuto snahu považovala za cenzuru.

Muzeum tedy od svého záměru ustoupilo s odůvodněním, že objekty jsou příliš staré a bylo by krajně obtížné najít nějakého žijícího lidského příbuzného. Jedním z hlavních důvodů pro zachování tsants v expozicích bylo, že jsou velmi populární u návštěvníků, zejména „děti je milují – rády se bojí – a pokud by byly vyjmuty, dětem by scházely“. Jenkinsová suše konstatuje: „Dejte mumie na výstavy v jakémkoli muzeu a děti a rodiče přijdou.“

Odpůrci a stoupenci

Proč a zejména komu by se měly sbírkové předměty vracet? Odpůrci repatriace poukazují na nenávratné ztráty. Pohřbení unikátních lidských ostatků, které mohou přispět k porozumění příchodu lidí na americký kontinent, takovou ztrátu nepochybně představuje. Stoupenci vracení zdůrazňují jeho morální dimenzi, jde o formu omluvy za příkoří a bezpráví.

Odpůrci repatriace lidských ostatků poukazují na nenávratné ztráty. Stoupenci vracení zdůrazňují jeho morální dimenzi, jde o formu omluvy za příkoří a bezpráví.

Omlouvání se v uplynulých desetiletích v politických kruzích stalo módou. Fráze „hluboce lituji“ zazněla při různých příležitostech od významných politiků a osobností – Davida Camerona, Tonyho Blaira, Billyho Clintona, Alžběty II. či Jana Pavla II. Pokud je vracení předmětů formou omluvy, komu a kam by se měly vrátit? A jak by se měl vyřešit speciální případ Parthenón?

Památky z Parthenónu se v současnosti nacházejí ve dvou muzeích – v Aténách a Londýně. Jenkinsová po návštěvě muzea na Akropoli dospěla k závěru, že by se zde tyto antické skvosty skvěle vyjímaly – z muzea je výhled na místo, kde v době své největší slávy chrám stál a sloužil svému účelu. Dodává však, že by ani nepovažovala za chybu, kdyby památky našly útočiště v Londýně – také zde by se vyjímaly.

Za podstatné pak považuje, že ani v jednom případě by se nenacházely tam, kde původně byly – chrám již nikdy nebude rekonstruován, nikdo jej neuvidí stejně jako před 2,5 tisíci lety. Stejně nelze vrátit lidské ostatky lidem z doby, z níž pocházejí. Předměty mají vlastní sociální život.

Keeping Their Marbles: How the Treasures of the Past Ended Up in Museums ­– And Why They Should Stay There

Udržení si svých mramorů. Jak poklady minulosti skončily v muzeích – a proč by v nich měly zůstat

AUTOR: Tiffany Jenkinsová

VYDAL: Oxford University Press 2016

ROZSAH: 384 stran

Martin Soukup
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.