Když pojišťovny vysávaly protektorát...

Sledujte stopu peněz, vše ostatní je ideologie – tak zněla rada zkušeného zpravodajského důstojníka badatelům snažícím se dopátrat podstaty dějů za druhé světové války. Přestože (anebo protože?) zkoumání finančních toků a vlastnických poměrů v jejím průběhu přináší „tvrdé důkazy“, zůstává v historickém bádání dosti opomíjeno. Možná proto, že by odhalilo i leckteré pokřivené obrazy o tom, kdo všechno na této válce vydělal a jakými cestami.

Cenný příspěvek

Kniha Tomáše Jelínka Pojišťovny ve službách hákového kříže, která je opatřena podtitulkem „Prosazování německých zájmů v protektorátním pojišťovnictví, arizace pojistek a mezinárodní odškodňování“, je proto velmi cenným příspěvkem k tomuto tématu. Dává i pro laiky srozumitelný náhled do této specifické branže a doprovází ho pro odborníky nezbytnými detailními údaji, grafy a tabulkami.

Jelínek popisuje stav českého pojišťovnictví mezi válkami, změny za druhé republiky a líčí, jak německé hospodářství pohltilo i tento sektor protektorátního hospodářství, aby jeho prostřednictvím vysávalo české obyvatelstvo k podpoře svého válečného hospodářství. A jak byli Židé i zde okradeni jako první – a úplně.

Zmiňuje se o tom, jak se za protektorátu chovali představitelé pojišťovnické branže a jak jejich zaměstnanci a jaký byl jejich vztah k odboji. Všímá si i jedné specialitky: zpravodajského potenciálu pojišťovnických informací.

Pointou Jelínkova bádání je kapitola, v níž využívá svých vlastních zkušeností z doby polistopadové, kdy působil v Kanceláři prezidenta republiky jako ekonomický expert a zastupoval Česko při Mezinárodní komisi pro pojistné nároky z období holokaustu (ICHEIC). Zabýval se studiem procesu konfiskací pojistek a hledáním dokumentů, které by umožnily uplatnit pojistné nároky bývalých československých občanů.

Téma druhorepublikového a protektorátního pojišťovnictví je dosud zpracováno jen okrajově. Jelínek proto vychází především z toho, co zjistil v českých archivech (studovat archivy zahraniční, zejména v USA a Německu, v možnostech soukromého badatele nebylo).

První republika

Československé meziválečné pojišťovnictví bylo podle Jelínka na srovnatelné evropské úrovni. Prostředí nebylo zcela tržní, byly uplatňovány jak regulace, tak (v období světové krize) protekcionářská opatření. Leitmotivem bylo, že „soutěž je jako lék – v malých dávkách pomáhá, ve velkých škodí“. Německé pojišťovny se snažily rozšířit svůj vliv v ČSR zejména na úkor francouzských a britských. Velký vliv měl pád rakouské pojišťovny Fénix, která měla v ČSR po rozpadu Rakousko-Uherska velký podíl na trhu.

Koncem 30. let mnoho československých občanů německé národnosti spolupracovalo s německými orgány, což přispělo k rozpadu první republiky. Stejně tomu bylo i v pojišťovnictví. Implicitně tu je naznačena jeho zajímavost z hlediska zpravodajského. (Za války zase někteří zaměstnanci pojišťoven utajeně poskytovali informace vedoucímu zpravodajského oddělení exilového ministerstva národní obrany Františku Moravcovi do Londýna.)

Pojišťovny měly dost informací, a proto i dost důvodů starat se o zajištění svého podnikání proti rizikům vyplývajícím z války. Ačkoliv se navenek prezentovaly jako instituce skýtající rovnováhu a jistotu ve službách štěstí a míru, další události dokázaly, jak rychle se staly účinnými pomocníky německého válečného hospodářství.

Druhá republika

Okleštěním ČSR připadla Německu zhruba pětina až čtvrtina československých podniků a jejich kapitálu. V důsledku hospodářských ustanovení Mnichovské dohody (podepsána 29. září 1938) musely čs. pojišťovny předat příslušným zemím pojistné kmeny sudetoněmecké, polské a maďarské. (Sudetoněmecké a říšské pojišťovny své československé pojistné kmeny do ČSR samozřejmě nepřevedly.)

Doba též nahrávala růstu „hospodářského antisemitismu“. Ještě před zavedením rasových zákonů „norimberského střihu“ žádaly organizace právníků, lékařů a inženýrů, aby Židé nesměli pracovat v jejich oborech. Jelínek dokládá citací dobového tisku, že i v pojišťovnictví se odrazila změna kurzu britské a francouzské vlády, které místo konfrontace volily dohody s nacisty v rámci formování „proti bolševického bloku“ (velké memento pro dnešek!).

To vše znamenalo značné oslabení čs. pojišťovnictví, které se muselo vyrovnávat s dlouho plánovaným snížením počtu pojišťoven, s úniky jejich zisků do zahraničí a s dlouhotrvající sanací zkrachovalého Fénixu.

Křišťálová noc V českém pohraničí bylo během protižidovského pogromu v listopadu 1938 postiženo mnoho židovských objektů, především synagog. Podle pokynů z Říše nesměl být při těchto pečlivě naplánovaných „spontánních demonstracích“ ohrožen majetek árijců (to je důvod, proč některé synagogy nebyly zničeny).

Následně však vyvstala otázka, zda měli majitelé zničených objektů nárok na pojistné plnění. Podle Goebbelsova záznamu Hitler rozhodl, že Židé nic nedostanou, a navíc musejí škody odstranit ve své režii. Pojistné nároky německých Židů byly zkonfiskovány, zahraničním Židům ale mohly být vyplaceny. Göring pak vydal nařízení v duchu Heydrichova upřesnění, že pojišťovny škody uznají, ale vyplatí je do říšské pokladny! Řadě říšských pojišťoven tak začal hrozit bankrot, proto po dohodě s nacistickým ministerstvem financí německé pojišťovny odvedly do říšské pokladny sumu ve výši necelých tří procent „židovských nároků“.

Protektorát

Hospodářská politika protektorátu (od března 1939) byla deklarována jako autonomní, avšak pouze byla-li ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše. Göring měl právo dávat pokyny říšskému protektorovi. Ten pak dozoroval „autonomní“ orgány protektorátu. Protektorátní vláda oficiálně prohlásila protektorátní hospodářství za součást řízeného hospodářství velkoněmeckého. V souladu s tím probíhalo i začleňování protektorátního pojišťovnictví do německého. Československé dluhopisy v držení protektorátních pojišťoven byly vyměněny za říšské pokladniční poukázky.

Podle koncepce „Pojišťovnictví v národněsocialistickém hospodářství“ bylo životní pojištění důležitým nástrojem pro stažení nadbytečných peněz z oběhu, a hrálo tak důležitou roli při financování války. Pojišťovny upisováním státních půjček či přímo investicemi podporovaly německé válečné úsilí. Investiční politika protektorátních pojišťoven byla přizpůsobena říšským zásadám, podle nichž dvě třetiny všech nově disponibilních prostředků musely být k dispozici potřebám Říše. Protektorátní peněžní ústavy měly povinnost vložit zhruba 70 procent svých vkladů do německých válečných obligací.

Současně probíhalo posilování německého vlivu na protektorátní pojišťovnictví. Byly arizovány židovské majetkové podíly. Do židovských podniků byli dosazováni treuhändeři, kteří úvěrováním u říšských finančních ústavů otevírali cestu k jejich převodu do německých rukou. Pojišťovny mohly být arizovány i pouze proto, že v jejich vedení byli zastoupeni Židé.

Jelínek zmiňuje konkrétní případ zpravodajsky využitelných informací získaných z pojišťování dopravních rizik. Pojišťovány byly totiž i německé ponorky a válečné lodě. Unikátním případem dokazujícím citlivost těchto údajů bylo stěhování Mussoliniho pokladu do horského úkrytu po spojenecké invazi do Itálie. Trasa byla rozdělena na více úseků, každý byl pojištěn u jiného ústavu.

Zajímavé informace o stavu zásobování mohlo poskytovat i povinné pojištění jatečního skotu, zavedené roku 1942.

Fronta není zeď

Zvláštním případem, jenž nerespektoval bojové linie, bylo pojištění amerického konvoje s humanitární pomocí do hladomorem postiženého Řecka – z poloviny u ústavů anglických, z poloviny u německých. Specifické postavení z hlediska nacistických financí mělo Švýcarsko, což platilo i pro zajišťovnictví, zvláštní oblast pojišťovacího byznysu. Švýcarské ústavy měly nadto garantován přístup ke clearingovým účtům říšské banky vedeným u Švýcarské národní banky, z nichž mohly čerpat své výnosy z Říše v tvrdé měně.

Odboj a pojišťovny

Zaměstnanci pojišťoven měli z pracovních důvodů povolené cestování po celém protektorátu, což někteří využívali pro kurýrní služby odboji. Jiní odboj podporovali dodáváním kancelářských potřeb, třeba i psacích strojů.

Vedení pojišťoven se odmítalo exponovat například v předávání zpravodajsky využitelných informací. Na druhou stranu Jelínek konstatuje, že v mnoha případech významně pomohlo lidem, kteří se ocitli v nesnázích.

Židé se chtěli soudit

Zvláštní kapitolou je Jelínkem náhodně nalezený materiál, popisující snahy židovských obcí získat soudní cestou pojistné plnění za synagogy vypálené po okupaci ČSR v březnu 1939. Správní orgány totiž po židovských obcích žádaly odstranění trosek, avšak pojišťovny odmítly pojistné plnění, takže případy musely jít k soudům. Některé soudy skutečně žalobám židovských obcí vyhověly, avšak Nejvyšší soud v Brně nakonec zamítl i tyto žaloby.

Důležitým činitelem byla zřejmě rozhodovací praxe německých soudů, které akceptovaly argumentaci pojišťoven uplatňujících výjimku z pojistných podmínek, kdy pojištění nekryje škody vzniklé z násilných nepokojů.

Předložený důkaz

Padesát let po ukončení 2. světové války byly zpřístupněny některé archivní materiály na Západě, otevřely se archivy východoevropské – a začaly se dít věci. Impulzy k odškodňovacím procesům dali hlavně právníci privátních amerických firem, kteří mohli způsobit značné lapálie evropským firmám podnikajícím v USA, jež měly „válečnou minulost“. Nelenil ale ani republikánský senátor Alfonso D’Amato (ve funkci v letech 1981–1999) a rozjel kauzu „švýcarských bank“ – „spících kont“ obětí nacismu a nacistického lupu. Pak přišly na řadu pojišťovny.

V roce 1997 existovaly v USA dvě iniciativy usilující o vyplacení pojistných nároků. Jednou cestou byly hromadné žaloby advokátů, druhou představovala pracovní skupina pojišťovacích komisařů. V roce 1998 se k nim připojil Výbor pro spravedlnost obětem holokaustu, který prosazoval, aby se na uhrazení pojistných nároků podílely nástupnické pojišťovny ze střední a východní Evropy.

Důvod odmítnutí nároků vyplývajících z pojistek uzavřených v předválečném Československu uvedli před kongresovým výborem zástupci Generali a byl použit v mediální kampani proti Česku, Polsku a Maďarsku; tyto státy prý znárodnily aktiva příslušných pojišťoven, a měly by se tudíž na platbách za pojistné nároky podílet. Což bylo dokonce požadováno jako podmínka přijetí těchto zemí do NATO. Pak se ale ukázalo, že Výbor pro spravedlnost obětem holokaustu byl jen lobbistickým vehiklem pojišťovny Generali...

Po dalších peripetiích posléze na bázi iniciativy pojišťovacích komisařů v roce 1998 vznikla Mezinárodní komise pro pojistné nároky z období holokaustu (The International Commission for Holocaust Era Insurance Claims, ICHEIC). To byla platforma pro prezentaci Jelínkových závěrů, kterými vyvrátil námitky pojišťoven. V Československu totiž byly znárodněny prezidentským dekretem v roce 1945, tedy nikoliv komunisty po únorovém převratu v roce 1948. Jelínek navíc předložil důkazy, že odkupní hodnoty životních pojistek takzvaných nepřátel říše a osob označených za Židy byly převedeny do nacistického Německa, které postiženým osobám nikdy nevyplatilo kompenzace.

Díky činnosti ICHEIC bylo nakonec mnoha žadatelům leccos vyplaceno. Celý proces samozřejmě nemohl být dokonalý; co ale překvapuje, je skutečnost, že fond, z něhož bylo odškodnění vypláceno, vznikl z peněz mnoha pojišťoven mnoha států – aniž by kdo měl odvahu říci, že skutečným plátcem mělo být Německo. Důležitá je ale skutečnost, že proces není uzavřen a oprávněné osoby mohou nároky za životní pojistky uplatňovat dodnes.

Epilog

Jak vidno, druhá světová válka ovlivňuje mnohé dění ještě v dnešní době. Pro někoho to je překvapivé, pro ty, kteří „sledují stopu peněz“, však nikoliv. Uspokojivé by bylo, kdyby se podobně záslužnému bádání, jaké provedl Tomáš Jelínek, věnovaly instituce k tomu určené. Zejména pro Ústav pro studium totalitních režimů, zrozený ve špatném znamení, by to mohla být šance, jak si napravit reputaci a právem zaujmout místo na výsluní.

Ovšemže to není jen na něm, odborníci jako Tomáš Jelínek jsou těžko k nalezení. Doufejme ale, že se takto „materiálně“ zaměřené studium minulosti podaří založit. Po rocích poznamenaných totálně ideologickým přístupem k historii by to bylo osvěžující. Nehledě k tomu, že „po stopách peněz jdoucí“ metoda by významně přispěla k důkladnějšímu poznání nejen 2. světové války, ale třeba i dějů v době předání moci započatého v listopadu 1989. Ale to už by byla jiná kapitola.

P. S.: Opravdu by ty dvě kapitoly nesouvisely?