Kdo zapomene na vlastní křehkost, může podlehnout pokušení pýchy

Hlavní tezí knihy Fragilité (Křehkost) letos zesnulého francouzského filozofa Jeana-Louise Chrétiena je křehkost jako koncept pro pochopení člověka a znak latinské tradice myšlení.

Lidská přirozenost není jen jedna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidská přirozenost není jen jedna. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Lidská přirozenost není jen jedna.

Francouzský filozof Jean-Louis Chrétien, který zesnul letos 28. června ve věku 66 let, patří k neprávem opomíjeným – žil totiž mimo mediální ruch. Napsal velmi dobré knihy, vyučoval na Sorbonně a jeho přednášky navštěvovalo nejvíce posluchačů, přičemž z velké části nešlo o zapsané studenty. V době, kdy spousta jeho akademických kolegů propadla honbě za citacemi, Chrétien hledal moudrost v klasickém myšlení. Vyznačoval se také obrovskou erudicí od antické až po současnou filozofii a jeho postoj k ní byl existenciální.

Chrétien byl křesťan, nikoliv však od narození. Stal se jím ve věku, kdy mnoho lidí vychovávaných ve víře ji opouští – v 25 letech –, a charakterizuje ho odpor k technice. Neměl mobilní telefon ani počítač, své přednášky a knihy psal na psacím stroji a dávají odpověď, co by mohla být filozofie v dnešní postmoderní a technické době. Chrétienova poslední kniha Fragilité (Křehkost) toto jeho úsilí ukazuje.

Pomíjivost

Chrétien začíná, jak je v každé francouzské úvaze zvykem, analýzou. Křehkost není totéž co zranitelnost, jež se týká především živých bytostí a naznačuje nebezpečí zvnějšku. Křehkost se týká i neživých věcí a jejich vnitřní struktury a její základ tvoří, že vše je pomíjivé, přičemž tato pomíjivost může být brutální a nečekaná, jako když spadne křišťálová sklenice na zem. Tato analogie pak umožňuje porozumět, co křehkost je.

Křehkost není totéž co zranitelnost, jež se týká především živých bytostí a naznačuje nebezpečí zvnějšku. Křehkost se týká i neživých věcí a jejich vnitřní struktury a její základ tvoří, že vše je pomíjivé, přičemž tato pomíjivost může být brutální a nečekaná.

Sklo má dvě protikladné vlastnosti – je velmi tvrdé a zároveň velmi křehké, což lze uplatnit i v morální a duchovní oblasti. Morální rigidita, neschopnost uzavírat kompromisy, jsou znakem tvrdosti, která však je velmi křehká. Stačí malá příhoda, prasklinka, a člověk se zhroutí. Aby se to nestalo, musí se naučit se svou křehkostí pracovat, a především si ji uvědomit. Chrétien vyzývá ke změně dnešního pohledu na křehkost coby slabosti maskované nekompromisními a rigidními postoji. Přitom jde o příležitost, jak věci překonat a integrovat, a stát se lepším člověkem.

Hlavní Chrétienovou tezí je křehkost jako koncept pro pochopení člověka a typický znak latinské tradice myšlení. V řečtině totiž neexistuje slovo pro latinské fragilitas, pouze výraz asthénéia, jenž však poukazuje na nedostatek morální nebo fyzické síly či materiální nedostatek – vedle křehkosti obsahuje i slabost, jelikož Řekové v křehkosti nevnímají její pozitivní aspekt. Zato v latině může křehkost znamenat i příležitost, což lépe vystihuje člověka.

Platón považuje křehkost za nevyléčitelné směřování člověka ke zlu. Stoikové ji vnímali jako půdu, na níž stojíme. Naše názory a předsudky jsou vratké a filozofie by měla umožnit najít pravou a pevnou půdu pod nohama. Svatý Pavel jde ještě dál a obrací koncept křehkosti naruby svým výrokem, že ve slabosti je silný. Lidská křehkost je místem, kde bojujeme, abychom naplnili svou lidskost v pravdě a spravedlnosti. Kdo vede tento souboj, dosahuje důstojnosti.

Cesta ke ctnosti

První poznání křehkosti a zkušenost s ní představuje narození, existuje však již v těhotenství, kdy je plod velmi křehký a každá obtíž jej může změnit nebo poškodit. I nahota při narození připomíná křehkost člověka, je tedy patrná už od prvních chvil jeho života. Její popírání vede k omylu o vlastních silách a možnostech, navíc braní navázat pravé vztahy s druhými. Raně křesťanský myslitel Tertulián (150–220) vyčítá heretikovi Markiónovi (100–160), který odmítal tělesnost, že nenávidí člověka – jak tedy může někoho milovat?

Jen ten, kdo si uvědomuje lidskou křehkost, může spravedlivě soudit sebe i druhé. Kdo na vlastní křehkost zapomene, může podlehnout pokušení pýchy. Proto je její poznání na cestě ke ctnosti nezbytné. Svatý Jan Kassián (360–435), který uvedl řecké mnišství na latinský západ, viděl v lidské křehkosti příležitost k duchovnímu pokroku. Radil, aby ti, co se vážně provinili, nebyli pouze trestáni, ale dostalo se jim o pomoci, aby je nezlomila tvrdost soudu nebo sankcí. Skutečná spravedlnost trestá i posiluje.

Jen ten, kdo si uvědomuje lidskou křehkost, může spravedlivě soudit sebe i druhé. Kdo na vlastní křehkost zapomene, může podlehnout pokušení pýchy. Proto je její poznání na cestě ke ctnosti nezbytné. Morální postoj může být krutý, a proto někdy slouží jako alibi pro krutost. Uvědomění si, že křehkost je vlastní všem lidem, chrání před touto tvrdostí.

Morální postoj může být krutý, a proto někdy slouží jako alibi pro krutost. Uvědomění si, že křehkost je vlastní všem lidem, chrání před touto tvrdostí. Zmíněná křišťálová sklenice, jež se při pádu na zem rozbije, ukazuje lidskou křehkost – pravděpodobnost roztříštění nezávisí pouze na sklenici, ale i kam dopadne. Křehkost není jen v předmětu, ale i mimo něj. Nemít pevnou půdu pod nohama je jistou formou křehkosti, což lze převést do morálky.

Francouzský mystik Jean de Bernières (1602–1659) učil, že všichni jsme křehcí, proto by nemělo překvapovat, když někdo morálně selže. Naše životy se podobají sklenicím na podnose během hostiny. Ty, co se rozbijí, jsou často používané nebo je uchopí nešikovní lidé. Ty, jež pořád stojí na podnose, nemají příležitost se rozbít. Z toho vyplývá, že ti, kdo odolávají pokušení, by se neměli vychloubat, že je to díky nim, ale pokorně uznat, že se neocitli v těžké situaci.

Svatý Augustin (354–430) soudil, že symbol křišťálové sklenice je, co se týče lidské křehkosti, příliš pozitivní kvůli neustálému směřování ke smrti. Člověk může bojovat proti své křehkosti a slabostem, ale smrtelnému údělu se vyhnout nemůže. Navíc nezná den své smrti. Proto je naše křehkost každodenní záležitostí. Tuto pomíjivost zdůrazňovala barokní doba. Tehdejší myslitelé opustili představu křehkosti coby křišťálové sklenice a nahradili ji mýdlovou bublinou, jež je křehčí, a proto jen zaslepený a pyšný člověk může odmítat vlastní křehkost.

Dvě odlišné tradice

Lidskou křehkost také vystihují trosky – připomínají pomíjivost, především majetku, například rozpadlý středověký hrad. Jsou horší než smrt, protože ukazují, že po ní se na nás zapomene. V 17. a 18. století však v důsledku romantismu nastal obrat. Ruiny začaly být vyhledávané a ve stavebnictví se dokonce napodobovaly, staly se předmětem obdivu. Francouzský spisovatel François-René de Chateaubriand (1768–1848) připomíná, že trosky dávají pocit rovnosti. Poskytují útěchu, že i slavní lidé upadnou v zapomnění, tudíž konejší naši malost.

Lidská křehkost, která může každého zaskočit, poskytuje dva druhy moudrosti a poukazuje na dvě odlišné tradice – stoickou a křesťanskou. První považuje moudrého člověka za naplněného – zná všechny zákony, a proto ho žádná událost nemůže změnit nebo s ním otřást. Proti této stoické moudrosti vystupuje křesťanský moudrý člověk, který se dokáže přizpůsobit okolnostem, aniž by uhnul z cíle, o nějž usiluje, či jej dokonce ztratil.

V první chvíli pohled na trosky připomíná naši křehkost a pomíjivost, ale poté, co negativní emoce odezní, stávají se předmětem uctívání slavné minulosti. Ruiny podporuji kult autenticity a lze je aplikovat i na svět a přírodu. Německý filozof Friedrich Schelling (1775–1854) považoval svět za ruinu Boží nebo absolutna. Francouzský geolog a básník Pierre-Marie Termier (1859–1930) viděl hory a pohoří jako ruiny předurčené k rozpadu, protože je nikdo nebude opravovat. Lidská křehkost má právě tento rys.

Latinská myšlenková tradice na lidskou křehkost neustále upozorňuje, jako by tušila, že každý chce svou křehkost před druhými skrýt. Křesťanští autoři zase považují za nebezpečné, pokud není integrovaná do vývoje osobnosti, její opomenutí se může člověku vymstít. Lidská křehkost, která může každého zaskočit, poskytuje dva druhy moudrosti a poukazuje na dvě odlišné tradice – stoickou a křesťanskou.

První považuje moudrého člověka za naplněného – zná všechny zákony, a proto ho žádná událost nemůže změnit nebo s ním otřást. Proti této stoické moudrosti vystupuje křesťanský moudrý člověk, který se dokáže přizpůsobit okolnostem, aniž by uhnul z cíle, o nějž usiluje, či jej dokonce ztratil. Tuto moudrost ztělesňuje svatý Pavel nebo svatý František Saleský (1567–1622).

Uvědomění vlastní smrtelnosti

Starořímský učenec Seneca (4 před naším letopočtem–65) patří k myslitelům, pro které je lidská křehkost hlavním předpokladem, aby člověk vedl dobrý život. Uvědomění křehkosti nutí přemýšlet o našich slabých stránkách, proto jsme lépe připraveni na budoucí pád, nebo jak mu předejít – vede k pokoře, protože uznáváme nezbytnost pádu a ran osudu. Toto uvědomění se také pojí s pomíjivostí. Kdo si ji uvědomuje, je nucen se zamyslet, zda využívá smysluplně svůj čas.

Ten, kdo si uvědomuje svou smrtelnost, ví, že dobrá rozhodnutí a předsevzetí je třeba meodkládat, a současně, že časem nelze plýtvat, protože každý jej má přesně vyměřený

Seneca vidí v zamýšlení nad vlastní křehkostí prostředek proti prokrastinaci. Ten, kdo si uvědomuje svou smrtelnost, ví, že dobrá rozhodnutí a předsevzetí je třeba meodkládat, a současně, že časem nelze plýtvat, protože každý jej má přesně vyměřený. Seneca zdůrazňuje žít v přítomnosti, kdy člověk může jednat a rozhodovat, aby vnesl do svého života více jednoty.

To, co do člověka vnáší chaos a je zdrojem špatných rozhodnutí či morálních pádů, není křehkost, ale její neznalost a iluze o vlastní stabilitě. Prostředky, kterými se snaží vyhnout své křehkosti a pomíjivosti, jako jsou moc nebo sláva, nechrání, ale činí z něho adepta na trosku. Jediná možnost, jak z této pasti utéct, je nahlédnout svou křehkost, jen to učiní člověka silným.

Oscilace mezi dvěma extrémy

V křesťanském kontextu je lidská křehkost a slabost rozšířena o duchovní rozměr. Milánský biskup svatý Ambrož (okolo 340–397) viděl lidskou křehkost jako proměnu Boží silou – je jako smrtelnost překonána Zjevením Božím, které z ní vysvobozuje. To však neznamená, že u křesťanů neexistuje, pouze člověk bude od svého údělu v okamžiku vzkříšení osvobozen. Tato jistota pak křesťanovi umožňuje nebát se vlastních slabostí těla a ducha. Nebát se křehkosti nebo slabosti však neznamená, že zmizí nebo nebudou působit.

Ten, kdo se chce se svou křehkostí vyrovnat, si musí být vědom dvou extrémů, mezi nimiž bude oscilovat – tvrdostí srdce, s níž posuzujeme druhé, protože zapomínáme na vlastní křehkost, a samolibostí až změkčilostí, s nimiž hodnotíme své chování. Integrace vlastní křehkosti je cestou mezi těmito dvěma extrémy, a abychom jí dosáhli, musíme ji neustále kontrolovat.

Milost ukazuje, že existuje prostředek na jejich odstranění, a proto nemusíme upadat do deprese či existenciální úzkosti. Křesťan může zakoušet strach a utrpení, ale nemusí propadat panice, ani se v ní rozhodovat. Podle svatého Ambrože trpělivost a vytrvalost učí, jak se svou křehkostí pracovat. Svatý Jan Kassián jde ještě dál, chválí „války“ s naší křehkostí a slabostmi a vnímá je pozitivně jako příležitost k posunu na duchovní cestě. Cílem není se těmto zkouškám vyhnout, ale projít jimi, protože nás eticky formují.

Správné nakládání s pády a pokušeními vede k ponaučení a poznání sebe sama. Nejhorší, čeho se člověk může dopustit, je křehkost odmítat. Kassián mluví o pýše čistoty, nebezpečnější než všechny zločiny, přičemž naše křehké tělo je pojistkou proti pokušení pýchy. Zatímco u pohanů představuje moudrost bezpečí a stabilitu, ta křesťanská, která si uvědomuje lidskou křehkost a slabost, spočívá ve schopnosti navigovat život přes rozbouřené moře, přičemž na této plavbě je důležitá mapa. Co jiného jsou analýzy sedmi hlavních hříchů církevních otců než mapa lidské křehkosti?

Ten, kdo se chce se svou křehkostí vyrovnat, si musí být vědom dvou extrémů, mezi nimiž bude oscilovat – tvrdostí srdce, s níž posuzujeme druhé, protože zapomínáme na vlastní křehkost, a samolibostí až změkčilostí, s nimiž hodnotíme své chování. Integrace vlastní křehkosti je cestou mezi těmito dvěma extrémy, a abychom jí dosáhli, musíme ji neustále kontrolovat. Kassián tvrdí, že správné je vyhlásit válku vlastním nectnostem, zejména těm malým. Neustálá bdělost umožní snášet vlastní křehkost, aniž bychom zahořkli nebo se chtěli mstít.

Morální zákon

Chrétien se také věnuje klasické německé filozofii, zejména Immanuelu Kantovi (1724–1804), který na rozdíl od Schellinga či Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831) předkládá reflexi křehkosti. Ve své etice chápe křehkost lidské přirozenosti jako náklonnost ke zlu. Křehkost je lidská slabost zachovávat morální principy a jde o lenosti, za niž je každý odpovědný. Nejde o nechuť nebo slabost, ale o nemoc vůle, jíž musí každý čelit.

Rozdíl mezi křesťanskou doktrínou jako u svatého Augustina a Kantem je v původu této slabosti. Pro Augustina je slabost lidské vůle důsledkem dědičného hříchu, což Kant odmítá, protože není možné, aby bylo lidské jednání a praktický rozum úplně zkažené. Kant stejně jako řecká tradice nepřipouští, že by člověk chtěl zlo pro zlo. Lidská křehkost ho proto nemůže úplně zlomit, tedy zcela přehlušit svědomí a zavrhnout morálku.

Morální zákon nás nutí se zlepšovat. Chrétien aplikuje klasické filozofy na současné problémy, protože uvědomění si sebezlepšování chrání před prokrastinací, jež je porušením tohoto morálního zákona a rezignací na sebezdokonalování.

Kant vidí smysl lidského života v dokonalém naplnění morálního zákona, což nazývá „svatost“, jíž často brání dosáhnout naše křehkost – ctnost, která zve k nekonečnému boji o morální dokonalost. Lidská křehkost nemůže sloužit jako omluva pro naše chyby a morální selhání, je to výzva k vlastnímu zdokonalování.

Morální zákon nás nutí se zlepšovat. Německý filozof Johann Gottlieb Fichte (1762–1814) připomínal, že jeho uskutečnění nesnese odkladu ani přemýšlení. Ten, kdo si uvědomil svou křehkost, si také uvědomuje potřebu se zlepšovat. Chrétien aplikuje klasické filozofy na současné problémy, protože uvědomění si sebezlepšování chrání před prokrastinací, jež je porušením tohoto morálního zákona a rezignací na sebezdokonalování.

Nakonec se Chrétien vrací ke dvěma latinským slovům vyjadřujícím křehkost. Infirmitas vyjadřuje její negativní projevy, jako je slabost nebo nemohoucnost, fragilitas pak zlom, který umožňuje poznat nový horizont. V tomto smyslu je křehkost podmínkou lidské existence. Fragilitas není protikladem síly, umožňuje otevřít se novým věcem, i když je pravděpodobné, že za jednou překonanou křehkostí se budou skrývat další. Tím se pro člověka stává nevyčerpatelným bohatstvím – pokud si osvojí její pozitivní rys a přistoupí na to, jak utváří jeho život.

Jean-Louis Chrétien, Fragilité

Fragilité

Křehkost

AUTOR: Jean-Louis Chrétien

VYDAL: Les Editions de Minuit 2017

ROZSAH: 267 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.