Lidovky.cz

Kdo je umělec, o co mu jde a role diváka

  8:14
Co je v umění pokrok, změna, revoluce? Kdy se to stává a jak se to poznává? V čem tyto přelomové okamžiky spočívají a jak je možné být jejich svědkem? Mohou se v současnosti vyskytovat? Co je to paradigma a jaké jsou jeho důsledky? Kde se dnes tvoří a stvrzují nové trendy? V čem spočívá postmoderní přístup umělce, kritika i diváka?

Radek Horáček, Umění bez revolucí? Proměny současného výtvarného umění. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Knih či fundovaných informací o současném výtvarném umění není nikdy dost. Jde totiž o téma, v němž se širší veřejnost mnohdy ztrácí, čemuž napomáhají média, jež si často všímají spíše aukčních rekordů, skandálů či salonních výtvarníků zviditelňujících se ve „vybrané“ společnosti. Takové kusé a často nepodstatné informace ještě více zamlžují či dokonce zavádějí mimo podstatné dění.

Kniha Radka Horáčka Umění bez revolucí? Proměny současného výtvarného umění to nečiní. Mapuje nejen základní aspekty současného umění, ale ohlíží se i do nedávné minulosti – k počátkům moderního umění, a je rozdělena na tři části.

Tázání a odpovídání

První nabízí výběr teoretických statí, z nichž se každá odvolává na názorný příklad, dobovou událost či tvůrčí hodnotu. Jako protiváha je reprodukován soubor fotografií dále rozvíjejících sledované téma – a nabízí prostor k zamyšlení a interpretaci. Druh část přibližuje různé prezentace umění, okolnosti jeho provozu, vývoj a společenskou situaci.

Ústředním tématem je tázání a odpovídání v duchu postmoderního „mozaikovitého“ nahlížení s neustálou relativizací konečného soudu

Třetí závěrečná část shrnuje směry či trendy 20. a 21. století. Přáním historika umění Horáčka je zlepšit povědomí o výtvarném dění, přičemž tato zkušenost by mohla či měla být podnětem k dalším krokům – novým a otevřenějším návštěvám galerií či muzeí umění a podobných příležitostí.

Z tohoto hlediska je Horáček na svém místě – působí jako profesor na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, kde se zaměřuje na teorii a zprostředkování současného výtvarného umění. V letech 2002 až 2006 byl navíc ředitelem Domu umění města Brna a v roce 1998 zveřejnil knihu Galerijní animace a zprostředkování umění. Od roku recenze, studie i 1977 pak publikuje glosy v řadě médií.

Ústředním tématem je tázání a odpovídání v duchu postmoderního „mozaikovitého“ nahlížení s neustálou relativizací konečného soudu. Co je v umění pokrok, změna, revoluce? Kdy se to stává a jak se to poznává? V čem tyto přelomové okamžiky spočívají a jak lze být jejich svědky? Mohou se v dnešní době vyskytovat? Kdo je umělec, o co mu jde a jakou roli má hrát divák?

Impresionismus

Horáček se znale pohybuje v moderním, respektive postmoderním umění – nabízí a komentuje jevy a tendence i skutečné „silné“ okamžiky. Některé skutečnosti již známe, jiné se v jeho argumentaci staví do jiného světla. Zajímavým příkladem je impresionismus považovaný za počátek moderního malířství. Ale je, ptá se Horáček, skutečně novátorský?

Impresionismus je završením jedné staré epochy, a nikoliv zahájením následné a nové. Impresionisté však jedno prvenství drží. Nikdy před nimi nevystoupila tak silná generační vlna s tak výrazným malířským programem.

Odpovědí je pohled na představitele slavného směru: „Vlastně nic tak zásadně revolučně novátorského nepřinesli. Zpracování nepatetických všedních námětů? Vždyť to nacházíme u Franse Halse dávno v baroku nebo u barbizonských 40 let před impresionismem. Námětová volba z okruhu všedních venkovských motivů je významnější zejména u Milleta či Courbeta a dalších představitelů malby, označované nejčastěji jako realismus.

Bezprostřední malba pod širým nebem v přírodě? Ale to snad dělali jen někteří impresionisté... ostatně jako první malíř v celých dějinách umění, který důsledně pracoval pod širým nebem, bývá uváděn Charles Daubigny, jenž po svém barbizonském pobytu v roce 1843 předcházel svým zájmem o zobrazování proměnlivých okamžiků impresionistům.“

Na jiných místech Horáček předkládá další argumenty a postupně míří k závěru o impresionistickém fenoménu: „Ano, používali ostřejší barvy a ve snaze dosáhnout výraznějšího světelného působení skládali výslednou barevnost z různých výraznějších odstínů, ale s použitím čisté barvy ,přímo z tuby‘ přišel až v jejich stopách Vincent van Gogh.“

Karl Ruhrberg snad jako první publicista konstatoval, že mimořádnost impresionismu tkví v něčem jiném. A Horáček upřesňuje, že jde o završení jedné staré epochy, a nikoliv o zahájení následné a nové, a upozorňuje, že impresionisté přece jen drží jedno prvenství:

„Nikdy před nimi nevystoupila tak silná generační vlna s tak výrazným malířským programem... tak vlastně přicházejí s určitým předstupněm principu práce uměleckých skupin. Ovšem to nejpodstatnější, proč impresionisté tak výrazně zůstávají ikonami nástupu modernismu, je především jejich podíl na charakteru tehdejšího uměleckého provozu.

Ano to je ten zlom! Je to v takové míře poprvé, kdy malíři malují obrazy nikoliv proto, že naplňují zakázku, ale tvoří svá díla jako projev vlastní seberealizace, bez ohledu na to, zda jejich obrazy někdo koupí, nebo dokonce vystaví.“

Vladimír Boudník

Divák jako spolutvůrce je dalším tématem. A hned v úvodu o něm Horáček píše: „V dějepisu moderního umění je chyba! Na začátku jedné z nejzásadnějších revolucí ve výtvarném umění 20. století není rok 1952 a americká umělecká škola Black Mountain College, ale rok 1949 a Praha.

Vladimír Boudník se svými pouličními akcemi stal novátorem ve světovém měřítku, předchůdcem činnosti, které se následně dostalo označení happening. Nebyl však ve správný čas na správném místě, a proto se dějiny světového mezinárodního umění obejdou bez něho.

V encyklopediích moderního umění a zejména v příručkách o umění 20. století se opakovaně dočítáme, že zlomovým okamžikem pro nástup akčního umění byl rok 1952, kdy neutuchající hledač v oblasti hudby John Cage spolu s tanečníkem Merce Cunnihghamem, klavíristou Davidem Tudorem a malířem Robertem Rauchenbergem uskutečnili na zmíněné univerzitě produkci, při níž za jisté spoluúčasti publika každý ve svém oboru tvořili přímo před diváky.

Nikdo z aktérů však tehdy nemohl vědět, že již tři roky předtím, v roce 1949, napsal tehdy 25letý pražský grafik Vladimír Boudník svůj Manifest explozionalismu, v němž obhajoval, že tvůrcem s vlastní obrazotvorností může být každý člověk. A právě zde je ten zlomový okamžik! Požaduje změnu úlohy diváka, vychází opakovaně do pražských ulic, kde v nahodilých tvarech rozprýskaných starých omítek hledá fantaskní tvary.“

Boudník se svými pouličními akcemi stal novátorem ve světovém měřítku, předchůdcem činnosti, které se následně dostalo označení happening. Guru tohoto hnutí – Američan Allan Kaprow – o svém evropském předchůdci dlouho nevěděl –, dozvěděl se o něm až roku 1964 z dopisů teoretika Jindřicha Chalupeckého.

Navzdory tomu, když vydává za dva roky obsáhlý katalog světového happeningu, Boudník zde není. Kaprow se o jeho revoluční práci vůbec nezmínil. Je to smutné, ale nikoliv překvapivé. Boudník zkrátka nebyl ve správný čas na správném místě (ani mu o to zřejmě nešlo), a proto se dějiny světového mezinárodního umění obejdou bez něho.

A slavný Kaprow? Umělci bývají vstřícní ke svým divákům, ale méně ke svým kolegům. Jsou ješitní. Navíc, encyklopedie světového umění sice stále vycházejí, ale jen se opisují a nové poznatky prakticky nezařazují.

Italská transavantgarda

Pozoruhodná je i kapitola o malířské revoluci v Itálii na konci sedmdesátých let 20. století. Zhruba před 40 lety se vzedmula vlna „nových divokých“ umělců – italské transavantgardy – a byla impozantní. Paříž i New York musely jít v tu chvíli stranou. Na jihu Evropy se začaly rodit expresivní obrazy, dynamické a ostře barevné, gestické, syrově hrubé...

Zhruba před 40 lety se vzedmula vlna „nových divokých“ umělců – italské transavantgardy – a byla impozantní. Paříž i New York musely jít v tu chvíli stranou. Na jihu Evropy se začaly rodit expresivní obrazy, dynamické a ostře barevné, gestické, syrově hrubé

Tématem mohlo být prakticky cokoliv – nově pak citace z dávných bájí, ale opět a jinak i snové fantazie prolínající všednost, mytologii, sex či ironii. Předchozí body art či konceptuální umění začalo totiž nudit a ztrácet kontakt s realitou a novými požadavky. Nastoupila tedy opět divoká malba.

Ale to samo o sobě, jak poznamenává Horáček, by nestačilo k upoutání celosvětové pozornosti. „Ve vzduchu“ byl hlad po malbě i novém obchodním, a poněkud hmatatelnějším zboží. Za přicházející vlnou však stál schopný stratég – teoretik Achille Bonito Oliva, dnes legenda.

Stal se zakladatelem nové profese – kurátorem výtvarného umění. Nejdříve napsal teoretickou stať, navnadil a připravil publikum i galeristy, a pak představil Sandra Chiu, Enzo Chucchiho, Mimmo Paladina a Francesca Clementeho. Marketing byl přesně načasován. Připomíná to „zjevení“ hudebního punku v Anglii pod taktovkou manažera Malcolma McLarena. V obou případech se posílil kult mládí, mezi nějž a kvalitu se dodnes často dává rovnítko.

Výstava MoMA

Horáček se také zamýšlí nad růstem popularity výtvarného umění ve světě – nad „příčinou diváctví“ a zejména zevrubně rozebírá slavnou výstavu MoMA v Berlíně v roce 2004. Kolem tohoto projektu se podařilo vytvořit takovou atmosféru, že návštěvnost přesáhla 1,3 milionu lidí a stala se zlomem v dějinách umění, respektive jeho provozu a prezentace. A potvrdila i podpořila živý trend – nebývalý zájem o výtvarné umění, který trvá dodnes. (Z jiného úhlu – a pro jiné klienty – o tom svědčí i obraty v aukčních síních.)

Kolem výstavy MoMA v Berlíně v roce 2004 se podařilo vytvořit takovou atmosféru, že návštěvnost přesáhla 1,3 milionu lidí a stala se zlomem v dějinách umění, respektive jeho provozu a prezentace. A potvrdila i podpořila živý trend – nebývalý zájem o výtvarné umění, který trvá dodnes.

Horáček přináší i další informace a podněty k zamyšlení – například proč čeští umělci na rozdíl od světových nespolupracují stejně těsně s galeristy, co je to paradigma a jaké jsou jeho důsledky, jak se chová stát ke své umělecké scéně, kde se dnes tvoří a stvrzují nejnovější trendy, v čem spočívá postmoderní přístup umělce, kritika i diváka, a pojednává i o (ne)smyslu výtvarných cen, respektive ocenění.

Horáčkovy úvahy jsou podnětné a potřebné i kvalitní, možná ve své vnitřní struktuře poněkud nevyvážené – zbytečně zdlouhavé texty o konkrétních projevech zdejších výtvarníků svědčí o jeho osobní zkušenosti v Domě umění – a až příliš postmoderně mozaikovité.

V každém případě však jde o skvělou i čtivou příručku pro začátečníky i pokročilé milovníky současného umění. Jen bych necharakterizoval současnou dobu roztříštěnou a v souladu s postmodernismem vcelku neuchopitelnou. Z minulosti totiž víme, že budoucnost si s přítomností vždy poradí. Chce to trpělivost, nedočkavé a tvůrčí předvídavosti je však také třeba.

Umění bez revolucí? Proměny současného výtvarného umění

AUTOR: Radek Horáček

VYDAL: Barrister and Principal 2015

ROZSAH: 280 stran

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.