Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kdo bude vládnout světu ve 21. století?

USA

  9:39

Kniha geopolitického experta je exkurzem po potenciálu a limitech bývalých hegemonů světové politiky, aby se ti současní mohli poučit.

foto: © Random HouseČeská pozice

Jeden z nejvýznamnějších amerických geopolitických expertů Robert D. Kaplan se proslavil analýzou The Coming Anarchy, kterou v roce 1994 zveřejnil měsíčník The Atlantic. A v roce 2001 ji Kaplan rozepsal v knize The Coming Anarchy: Shattering the Dreams of the Post Cold War (česky v roce 2003 pod titulem Přicházející anarchie. Zborcení snů – svět po studené válce).

V této své analýze Kaplan provádí po zemích západní Afriky, aby přiblížil mapu světa 21. století, čímž oživil teorii Nového středověku předpokládající rozklad systému založeného na suverénním státě. Od té doby uplynulo téměř 20 let a Kaplan se ve svých nejnovějších pracích věnuje přesunu těžiště světové moci na východ.

Ve své knize The Revenge of Geography: What the Map Tells Us About Coming Conflicts and the Battle Against Fate (Pomsta geografie. Co nám sděluje mapa o přicházejících konfliktech aneb Bitva o osud) pak provádí po méně nebezpečných částech světa – bývalých impériích i současných mocnostech –, aby odhalil geograficky rozhodující faktory jejich moci.

Kaplan tuto svou knihu strukturuje do tří částí: Vizionáři, Mapa světa na začátku 21. století a Americký osud, přičemž jejich kapitoly jsou historickým exkurzem po mocenském potenciálu a limitech bývalých hegemonů světové politiky, aby se ti současní mohli poučit. Svou geopolitickou analýzu světových regionů pak Kaplan založil na geografii, která dle něho ovlivňuje svět více než hranice nakreslené na mapách.

Kaplan v roce 1994 trefně poznamenal, že politické mapy lžou. Snad právě proto nyní nabízí analýzu minulého, současného i budoucího politického prostoru. Často sice balancuje na hraně geografického determinismu, ale je třeba říct, že úspěšně.

Role hranic

Člověk stanovuje hranice, jež jako politický nástroj zpravidla nekopírují geografický prostor, poznamenává v úvodu Kaplan:

„Rozpad umělých hranic měl sice posílit respekt ke geografii a reliéfní mapě, a tomu co nám mohla dát tušit na Balkánu a Blízkém východě, ale pád berlínské zdi nás zaslepil a znemožnil vnímat základní geografické překážky, která nás stále rozdělují a nadále rozdělovat budou.“

Pád berlínské zdi nepředznamenal konec geopolitiky a záhy poté realismus přestal být vnímán negativně

Celou Kaplanovou knihou se line postoj, že hranice nepřekonatelně rozdělují světová společenství, přičemž poukazuje na nejviditelnější příklady, jako byla berlínská zeď či železná opona. Jejich pád vedl k naivnímu přesvědčení, že liberální demokracie a volný trh se budou šířit společně s koncem dějin, jak o něm napsal významný americký geopolitický expert Francis Fukuyama, z východní Evropy přes Balkán na Blízký východ a dále do subsaharské Afriky či jihovýchodní Asie. Neoliberálové však rychle vystřízlivěli v důsledku „demokratizace“ v subsaharské Africe či nejnověji arabského jara.

Pád berlínské zdi nepředznamenal konec geopolitiky a záhy poté realismus přestal být vnímán negativně. Středoevropské státy byly opět postaveny před znepokojující otázku, zda jsou přirozeně existujícím regionem či uměle vytvořenou „nárazníkovou zónou“ chránící přímořskou Evropu před eurasijským centrem oblasti (heartlandem). Halford Mackinder (1861–1947), britský geograf považovaný za jednoho ze zakladatelů geopolitiky, byl přesvědčen, že kontrola nad východní Evropou je předpoklad pro vládu nad světem.

Inspirace geostratégy

Dle Kaplana historická zkušenost Mnichova, který se stal symbolem (ne)lhostejnosti k osudu světa a životů, se paradoxně projevila v devadesátých letech, jež měla ukončit několik desetiletí konfliktů – od Kosova přes Bosnu až po Kuvajt či Rwandu. Dnes je však jasné, že právě tato doba byla svědkem nejvyššího počtu konfliktů na světě.

Z Kaplanových úvah i častých odkazů je zjevná inspirace významnými geopolitiky a geostratégy anglosaského světa 19. a 20. století

V tomto období vzal za své i mýtus všemocných Spojených států amerických zrozený v Panamě a Iráku a zkorodovaný v Somálsku, Haiti či v Bosně. USA se zblízka přesvědčily, že světové reálie se podobají, jak tvrdí americký politolog německého původu a teoretik mezinárodních vztahů Hans Morgenthau (1904–1980) i exministr zahraničí USA Henry Kissinger (1923), spíše realistické vizi syrového a krutého světa bez pravidel než jeho idealistické variantě.

Z Kaplanových úvah i častých odkazů je zjevná inspirace významnými geopolitiky a geostratégy anglosaského světa 19. a 20. století, například zmíněným Mackinderem, americkým kmotrem strategie zadržování Nicholasem Spykmanem (1893–1943) či důstojníkem námořnictva USA Alfredem Thayerem Mahanem (1840–1914). Zejména Mahan stále inspiruje tvůrce americké velké strategie ve Washingtonu a čím dál více se o něho zajímají i v Pekingu.

Centrum a okraj

Kaplan v první části Vizionáři analyzuje časem prověřené a nejinspirativnější geopolitické teorie, protože právě ony, a nikoliv populární kritická geopolitika umožní pochopit přicházející procesy ve světě, limity i výhody, které klíčovým hráčům přinese jejich geografická poloha ve 21. století. Pro mnohé jsou otevřené úvahy o udržení či získání světové nadvlády nemorální, imperialistické (Mackinder byl zastáncem britského imperialismu), a tedy nepřijatelné, ale právě toho se geopolitika týká.

Kaplan se proto vrací ke konceptům Mackinderova heartlandu (centra) a Spykmanova rimlandu (okraje), především jeho evropské části a oblastem Indického a Tichého oceánu, které umožňují regionální i globální zadržování heartlandské mocnosti – Sovětského svazu v době studené války a Číny v 21. století.

O současném významu oblasti Indického oceánu Kaplan přesvědčoval již v knize Přicházející anarchie. Předvídal v ní přesun světové moci z evropské části rimlandu (symbolizovaného úpadkem moci Evropy) do oblasti Indického oceánu. V ní se totiž střetají zájmy nejvýznamnějších mocností, je ze všech nejvíce jaderná, vedou jí klíčové trasy světového obchodu, nacházejí se v ní klíčové uzlové body (Hormuzský a Malacký průliv) a zároveň ukazuje limity čínské moci.

Kaplan tím svou pozornost přesouvá k Mahanovi, zastánci nadvlády na mořích. A navazuje na souboj mezi geograficky determinovaným heartlandem ovládaným eurasijskou mocností a oceánům vládnoucí velmocí – dodnes nezpochybnitelně USA. Geopolitika 21. století bude ve znamení snahy Pekingu etablovat se částečně jako pevninská velmoc na úkor Ruska a částečně jako námořní velmoc kvůli vyvažování vlivu USA především v západním Pacifiku a Indickém oceánu. Nicméně v případě Číny stále jde pouze o budoucí námořní velmoc.

Evropa

Pro Kaplana je postindustriální Evropa kontrolující západní část rimlandu marginální oblastí. HDP Evropské unie je sice nejvyšší na světě, ale stále ji sužují vnitřní rozdíly, jež se ostře ukázaly při placení účtu za řeckou krizi. Nikoliv jejím novým problémem je pak stagnující a stárnoucí populace či absence strategických surovin, čehož bude využívat především Rusko.

Evropa se bude muset vymanit ze své geografické pevnosti a obrátit svou pozornost opět ke Středozemnímu moři

To nebude rozšiřovat svůj geopolitický vliv vojenskou silou, ale sofistikovanějšími, zejména politicko-ekonomickými nástroji, jako jsou dodávky zemního plynu, například Německo jimi pokrývá 40 a Finsko a Baltské státy dokonce sto procent svých potřeb. (Rusko má nejvyšší světové zásoby plynu a druhé nejvyšší uhlí.)

Evropa se bude muset vymanit ze své geografické pevnosti a obrátit svou pozornost opět ke Středozemnímu moři, které historicky hrálo roli spojnice, a nikoliv neprostupné hranice. Přitom se však Evropa bude muset stále ohlížet východním směrem…

Rusko

Hlavní heartlandská mocnost Rusko má značně nepříznivou geografickou polohu – nemá přístup k otevřenému moři a ze tří světových stran je obklopené prakticky neubránitelnými hranicemi – s Pobaltím, Ukrajinou a Čínou. To posiluje jeho slabá infrastruktura znemožňující rychlé rozmístění vojenských sil.

Druhým nepříznivým ruským faktorem je kombinace velikosti území a poklesu populace – okolo roku 2050 možná těsně nad 110 milionů. V důsledku toho jsou rozsáhlé části Ruska de facto neobydlené, zejména na Dálném východu, který je pod tlakem Číny. Je veřejným tajemstvím, že právě v této oblasti se každý rok nenápadně posunují hranice o několik metrů v neprospěch Ruska, což navíc doprovází demografický tlak z Číny.

Nepříznivým ruským faktorem je i kombinace velikosti území a poklesu populace – okolo roku 2050 možná těsně nad 110 milionů

Ta rovněž usiluje o posílení svého vlivu ve Střední Asii na úkor Ruska masivními investicemi do silniční infrastruktury například v Kazachstánu, který představuje střed Mackinderova heartlandu, prostřednictvím Šanghajské organizace pro spolupráci. S globálním přesunem politicko-ekonomické moci na východ poroste vliv Vladivostoku, což zmiňuje jedna z šedých eminencí americké zahraniční politiky Zbigniew Brzezinski ve svém konceptu Velkého Západu od Vancouveru po Vladivostok. Jeho cílem je posílit pozici Západu ve světě 21. století, a tím vyvážit růst vlivu Pekingu.

Čína

Další Kaplanovou zastávkou na východní cestě po Mackinderově heartlandu je Čína, jejíž integrita byla historicky ohrožovaná ze severních a západních stepí a která má podobně jako Rusko problém s vlastními hranicemi. Současně však už pohlíží za ně s cílem posílit svůj geopolitický vliv. Přirozenou oblastí zájmu Číny je pak ruský Dálný východ, Mongolsko, jihovýchodní Asie, Střední Asie a Jihočínské moře.

Dle Kaplan je pro Peking životně důležitá oblast Indického oceánu. Dováží totiž přes něj většinu svých klíčových surovin – například ropu z Nigérie, Angoly a Súdánu či měď ze Zambie. Snaha o vojenskou přítomnost a vybudování soustavy přístavů je reakci na vlastní zranitelnost. To však vyvolává reakci USA, které postupně omezují svůj vliv na Jižní Koreu a Japonsko.

Pro Peking je životně důležitá oblast Indického oceánu. Dováží totiž přes něj většinu svých klíčových surovin.Kaplanův důraz na americkou přítomnost v Indickém oceánu se promítl i do obranné strategie USA z ledna 2012. Sázejí především na geografickou převahu v Indickém oceánu, a proto jsou vojensky přítomné na celé jeho hranici – v Perském zálivu (například v Ománu, jenž je schopný kontrolovat Hormuzský průliv), v Iráku na Blízkém východě, Džibutsku v Africkém rohu, na Seychelách, ostrově Diego Garcia, Austrálii a v Singapuru.

Strategickou převahu USA doplňuje francouzská přítomností v Džibutsku, na Reunionu a Mayotte a spojenectví s Indií, jež je v oblasti Indického oceánu z geografického hlediska centrální mocností a dosud má do ní volný přístup. Cíl Washingtonu je podle Kaplana jasný – bránit Číně, aby se na východní polokouli stala hegemonem.

Indie

Hlavním nepřítelem a konkurentem Indie není dle Kaplana Pákistán, ale Čína. „Kvalitu“ indicko-čínských vztahů pak je třeba chápat na základě historických konfliktů, v nichž si tito demografičtí obři nedarovali ani akr. A nadále vedou poměrně ostré územní spory – a nejen o Kašmír.

„Kvalitu“ indicko-čínských vztahů je třeba chápat na základě jejich historických konfliktů

Moc Indie více než v případě jiných mocností určují hranice. Je jimi de facto uzavřena nepřátelským Pákistánem, Himálají a Barmskou džunglí, a proto musí expandovat na jih, do Indického oceánu na ose Arabské moře–Bengálský záliv, a tím fakticky do pákistánských pobřežních vod okolo přístavu Gwadar, srílanské Hambantoty, bangladéšského Chittagongu a barmského Kyaok Phyu.

Tedy do oblasti, do níž Čína ekonomicky i politicky masivně investuje s cílem vybudovat síť vojenských základen. A nijak netají touhu vytlačit Indii do vzdálené (jižní) části Indického oceánu, kde by neohrožovala čínské bezpečnostní a ekonomické zájmy.

Hrozby americké nadvládě

Svou vojenskou přítomnost v Indickém oceánu i v Oceánii posilují i USA, aby zabránily Číně stát se regionálním hegemonem a mohla vyvažovat jejich vliv v Asii. Kaplan klade otázku, zda jsme svědky nástupu epochy, kdy bude Washington sdílet vládu nad světem s Pekingem.

Svou vojenskou přítomnost v Indickém oceánu posilují i USA, aby zabránily Číně stát se regionálním hegemonem a mohla vyvažovat jejich vliv v Asii

Geopolitičtí stratégové vidí různé hrozby pro americkou nadvládu. Dle amerického politologa Josepha S. Nye je to šíření terorismu a jaderných materiálů, politický islám, nepřátelský hegemon v Asii, ekonomická krize nebo ekologická katastrofa. Brzezinski se domnívá, že jaderný Írán či jeho zhroucení, popřípadě nepřáteli obklopený Izrael. Zakladatel soukromé zpravodajské agentury Stratfor George Friedman si myslí, že takovými hrozbami jsou Čína a Rusko. Podle geografa Harma de Blije pak mezi ně patří Čína, klimatické změny a globální terorismus.

Kaplan píše:

„Společným jmenovatelem úvah těch, kdo více či méně patří v zahraniční politice k realistům, je, že USA čelí třem hlavním geopolitickým dilematům: chaotický eurasijský heartland na Blízkém východě, růst moci asertivní Číny, velké problémy Mexika.“

Analýzám západních geopolitických je i společná otázka mocenského vzestupu Číny. V odpovědi na ni se však neshodnou. Spor o reálnou ekonomicko-politicko-vojenskou moc Číny vede Kaplan s Friedmanem, Nyem i Brzezinským. Na rozdíl od nich však vychází z geografie, aniž by se uchyloval ke geografickému determinismu, i když k němu má sklon.

Anarchie v globální politice

Z geopolitického hlediska si USA užívají luxusního postavení. Geografická poloha, rozmístění vojenských základen v zahraničí a námořní převaha jim zajišťují bezpečnost a umožňují kontrolovat transatlantický i transpacifický obchod, což je v souladu s jejich strategií. Jejich severní sousední země Kanada je nejbližším a loajálním spojencem s enormním nerostným bohatstvím a zásobami vody – strategickou surovinou 21. století.

Kaplan se obává současné moci Číny a je přesvědčen o přicházející anarchii v globální politice

Jediný geografický problém pro USA představuje jejich jižní soused Mexiko. Dle Kaplana však nelze očekávat, že by USA podcenily situaci v oblasti Karibiku či Jižní Ameriky a tomuto svému zadnímu dvorku věnují náležitou pozornost, přestože zejména jeho andská část je geograficky odsouzena hrát roli geopolitické periferie.

Kaplan se obává současné moci Číny více než například Friedman a je přesvědčen o přicházející anarchii v globální politice. Dle něho politické a fyzické hranice označují vliv států. A přesvědčivě zpochybňuje teze kritické geopolitiky, jež zdůrazňuje pokles významu hranic a fyzického prostoru.

The Revenge of Geography: What the Map Tells Us About Coming Conflicts and the Battle Against Fate
(Pomsta geografie. Co nám sděluje mapa o přicházejících konfliktech aneb Bitva o osud)
AUTOR: Robert D. Kaplan
VYDAL: Random House, New York 2012
ROZSAH: 432 stran

Autor: