Každý velký duch potřebuje masku

Anglická spisovatelka Sue Prideauxová se ve své biografii německého filozofa Friedricha Nietzscheho I Am Dynamit: A Life of Friedrich Nietzsche mimo jiné snaží odpovědět na otázku spojené s jeho životem: Bylo Nietzscheho maskou šílenství?

Německý filozof Fridrich Nietzsche v roce 1899. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Německý filozof Fridrich Nietzsche v roce 1899. | foto: Foto Hans OldeReprofoto
Německý filozof Fridrich Nietzsche v roce 1899.

Poté, co 25. srpna 1900 zemřel německý filozof Friedrich Nietzsche (1844), jeho sestra Elisabeth (1846–1935) požádala diplomata, mecenáše umění a zakladatele Nietzscheho archivu Harryho Kesslera (1868–1937), aby se ihned vrátil do Výmaru, kam se se svým nemocným bratrem přestěhovala. Kessler byl právě na Světové výstavě v Paříži a odjezdu litoval. Svět slavil rozsvícení Eiffelovy věže a zázraky elektřiny a Kessler chtěl být u toho.

Kdyby Nietzsche věděl, že se kvůli jeho úmrtí vzdal této podívané, nejspíše by ho to mrzelo. Sílu elektřiny totiž obdivoval stejně jako Kessler, dokonce měl za to, že je na ni napojen, a proto se chtěl nechat vystavit jako živý exponát na jedné z dřívějších pařížských výstav. Návštěvníci by na jeho těle sledovali, jak se elektřina v subtilnější podobě podepisuje i na nich.

Jako Dionýsos

Podle Nietzscheho způsobovala elektřina většinu, 80 procent, jeho každodenní bolesti. Jeho tělo i mysl byly natolik citlivé, že na sebe poutaly atmosférickou elektřinu. Dopady byly zdrcující. Podle Nietzscheho statistiky ho nesnesitelné bolesti hlavy sužovaly v průměru dvě stě dní v roce. Slábnoucí zrak mu navíc již okolo třicátého roku znemožňoval pracovat. Nejlépe se mu pak pracovalo za bouřek, kdy v sobě zažehl energii, díky níž napsal knihu na jeden zátah. „Patřím ke strojům, jež občas explodují,“ poznamenal si.

Nietzsche se na konci života, kdy mizel ve vlastním světě, označoval za následníka Dionýsa, a v posledních dnech, kdy byl při vědomí, slavil v turínském hotelovém pokoji slavnost na počest boha vína. Ta se slaví ve společnosti, Nietzsche však zůstal sám a postupně se propadal do dionýského šílenství.

Pro tuto vazbu na bouře a blesky měl vysvětlení – své dílo napsal ve znamení Dionýsa, řeckého boha vína, radosti a utrpení. Pro Dionýsa znamenal blesk přelom v životě. Poté, co Zeus oplodnil smrtelnou Semelé Dionýsem, na lstivé doporučení Diovy žárlivé manželky Héry ho poprosila, aby se jí zjevil v celé božské nádheře se všemi hromy. Zeus vyhověl a Semelé sežehl blesk. Šéf olympského pantheonu pohotově vyňal plod a nechal jej „dojít“ ve svém stehně, čímž syna zachránil.

Nietzsche se na konci života, kdy mizel ve vlastním světě, označoval za následníka Dionýsa, a v posledních dnech, kdy byl při vědomí, slavil v turínském hotelovém pokoji slavnost na počest boha vína. Ta se slaví ve společnosti, Nietzsche však zůstal sám a postupně se propadal do dionýského šílenství.

S řeckým bohem měl společného víc než vazbu na blesky – inspirovala ho Dionýsova krušná období. Poté, co nenarozený přežil sežehnutí své matky, roztrhali ho v dětství titáni. Zasáhnout musel bratr Apollón, který ho pohřbil, a tím mu umožnil cyklické probouzení k životu.

Tvorba a strádání

I další Dionýsův život byl dobrodružný – byl nebezpečný pro druhé, a ti se proto pokoušeli být nebezpeční jemu. Jeho hrozba spočívala v tom, že své následníky přiváděl k šílenství, ať alkoholem, sexualitou či oběťmi zvířat, která byla rozsápána holýma rukama. Ztratit vědomí je nebezpečné, jenže co je v životě obtížnějšího, než být při vědomí?

Nietzsche se diví modernímu nápadu, že by cílem života mělo být štěstí a spokojenost – štěstí je totiž pocit odporující všemu, čeho si na člověku vážíme. Tvorba je strádání, jež jsou různá. Lze strádat jako bohatý a máloco může v člověku rozvířit tolik energií jako správné utrpení, to je pak dynamit.

Dionýsos na festivalech své následníky učil, jak klamné vědomí odložit, a nahlédnout, že k porozumění podstaty existence, která je mimo vědomé já, spíše vede rozpitý a opojený pohled na svět. Proto mohl být oslavován i jako bůh smíření – ukazoval, že cesty k druhému existují, že nikdy neexistovalo rozdělení.

Svým příběhem navíc Dionýsos ukazuje, že nemoc a bolest není námitkou životu, že teprve ony jej činí hodným žít. To je banální zjištění – díky utrpení si uvědomujeme cenu chvil, kdy netrpíme. Po každém propadu je nám, jako bychom poprvé ochutnali život, jako bychom se, podobní roztrhanému Dionýsovi, vraceli do života.

Nietzsche se diví modernímu nápadu, že by cílem života mělo být štěstí a spokojenost – štěstí je totiž pocit odporující všemu, čeho si na člověku vážíme. Byl kdy šťastný ten, kdo tvořil? Pokud Nietzsche tvořil, cítil nespokojenost, netrpělivost, neklid, nedokonalost. Tvorba je strádání, jež jsou různá. Lze strádat jako bohatý a máloco může v člověku rozvířit tolik energií jako správné utrpení, to je pak dynamit.

Zkázonosnost antisemitů

Nová Nietzscheho biografie anglické spisovatelky Sue Prideauxové, autorky životopisu švédského spisovatele Augusta Strindberga (1849–1912) nebo norského malíře Edvarda Muncha (1863–1944),má titul I Am Dynamit: A Life of Friedrich Nietzsche(Jsem dynamit. Život Friedricha Nietzscheho), přičemž oba tito muži byli Nietzscheho filozofií zasaženi – Munch namaloval Výkřik a Strindberg napsal divadelní hru Slečna Julie.

Prideauxová nabízí obraz filozofa, který má pověst otce nacistů, přestože pochopil zkázonosnost a strašidelnost antisemitů dříve než jiní a mohl studovat jejich zhoubnost z první ruky

V té době Nietzsche ještě žil, slávu však nejspíše nezažil. Posledních jedenáct let života totiž zřejmě nebyl při plném vědomí. Prideauxová nabízí obraz filozofa, který má pověst otce nacistů, přestože pochopil zkázonosnost a strašidelnost antisemitů dříve než jiní a mohl studovat jejich zhoubnost z první ruky – svou sestru jako mladou dívku pobízel, aby ve volném čase chodila na univerzitní přednášky, když jako žena nemůže studovat, a později ji označoval za hloupou antisemitskou husu.

Rozchod sourozenců způsobila svatba sestry s antisemitou Bernardem Försterem (1843–1889), s nímž odešla do Paraguaye, kde založili německou kolonii Nueva Germania nepoznamenanou semitskými vlivy. O tom, že je dohromady znovu svedla bratrova nemoc, Nietzsche již nejspíše nevěděl – když Elisabeth opustila kolonii zčásti kvůli nemocnému bratrovi, zčásti kvůli neúspěchu v Paraguayi, nebyl německý filozof týmž člověkem, který se se sestrou rozešel.

Svobodný duch

Biografie Prideauxové je pozoruhodná tím, že neříká, kdo byl Friedrich Nietzsche, čímž jí propůjčuje filozofickou kvalitu. Na filozofovi ukazuje, jak neuchopitelný byl pro sebe, druhé i současníky a jak nedostižný zůstává. Možná v tom Nietzsche není sám. Snad to platí o všech, proto se musíme smířit, že s druhými nikdy nejsme hotovi – o nikom nelze říct, že je špatný, nebo dobrý, prolhaný, nebo laskavý.

Ani Nietzscheho nejbližší přátelé, jako byl protestantský teolog Franz Overbeck, si nebyli jistí, zda šílenství nehrál. V jeho údajně slepých očích byl vidět vyzývavý smích, jehož zdrojem mohlo být jedině bdělé vědomí. Zatímco si Nietzsche podle matky a sestry v posledních letech nejraději hrál s dětskými hračkami, Kessler vzpomíná, že byl celé dny ponořen do díla francouzského spisovatele Guye de Maupassanta (1850–1893).

Nietzsche nejvíc oslňoval intelektem. Díky neobyčejné bystrosti se stal již ve 22 letech, ještě než získal doktorát, profesorem filologie, s čímž je spojena řada proměn. Mladý profesor postupně přerušil vazby ke všemu, co by mu skýtalo stálost, a stal se svobodným duchem. Po zbytek života nebyl spojen s žádnou institucí, nikdy se neoženil, ani neměl děti, dokonce ani občanství.

Prideauxová začíná scénou, kdy se mladý Nietzsche chystá do společnosti, v níž se má poprvé setkat s německým skladatelem Richardem Wagnerem (1813–1883), nechává si ušít oblek na míru a pak baví společnost tím, že ztratil kalhoty. A popisuje ho nikoliv jako vyhublého podivína s vypouklýma očima a chorobnou náboženskostí a závislostí na matce a sestře, které se zvrhly v zášť vůči Bohu i ženám, ale jako otylého mladíka, jenž rád popíjel a vyhledával společnost.

Nejvíc oslňoval intelektem. Díky neobyčejné bystrosti se stal již ve 22 letech, ještě než získal doktorát, profesorem filologie, s čímž je spojena řada proměn. Nietzsche si uvědomil, že filologii nesnáší, a téhož si všimli filologové. Potvrdila to první jeho kniha Zrození tragédie. Uznání, ve které doufal, se nedočkal a neúspěch v akademickém světě uspíšil i nedostatek studentů.

Mladý profesor postupně přerušil vazby ke všemu, co by mu skýtalo stálost, a stal se svobodným duchem. Po zbytek života nebyl spojen s žádnou institucí, nikdy se neoženil, ani neměl děti, dokonce ani občanství. Německého se vzdal, aby mohl působit na Univerzitě v Basileji, švýcarské však nikdy nepřijal.

Zpochybněné podezření

Jedinou jistotou zůstává Nietzschemu sestra s matkou, úzký okruh přátel a důchod, který mu vyplácí basilejská univerzita. Ze skromného příjmu financuje i vydávání svých knih, které jsou prodělečné. Na cestách po Evropě zažívá období, kdy se kvůli nedostatku peněz živí jen sušeným ovocem, nemá jich ani dost, aby si v pronajatých pokojích topil. Ohřívá se v kavárnách, v nichž si nic neobjednává, a chodí do knihkupectví číst knihy, které si nemůže koupit.

Jakmile vysvitne slunce, najde nějaký útes a celé hodiny leží na slunci jako ještěrka, musí však být opuštěný. Tak mu ve Švýcarsku u jezera Silvaplana přichází na mysl, co považoval za svůj největší poklad, který z kamenolomu samoty vyzdvihl – nauku o věčném návratu, experimentální myšlenku, že život, jak jej žijeme, budeme muset žít nekonečněkrát, stále dokola.

Pro mnohé se Nietzsche z veselého mladého muže stává podivínem. Když amatérští psychologové hledají příčinu, často se zaměřují na sexualitu či narušené partnerství. Prideauxová zpochybňuje jedno z nejčastějších podezření. Podle mnoha byl válečný štváč, který společně s Hérakleitem považoval válku za otce všeho.

Pro mnohé se Nietzsche z veselého mladého muže stává podivínem. Když amatérští psychologové hledají příčinu, často se zaměřují na sexualitu či narušené partnerství. Nevyžádané vhledy jednoho fanouška psychologie vyústily v nejbolestivější rozchod, který Nietzsche zažil. Obdiv a přátelství k Wagnerovi i jeho ženě Cosimě se ocitlo v troskách, když se Nietzschemu doneslo, že se Wagner obrátil na jeho lékaře.

Ten v ustaraném dopise zvažuje, zda za Nietzscheho slábnoucím zrakem není příliš masturbace. Kdyby se oženil a začal mít pravidelný sexuální život, nesmírně by se mu ulevilo, mínil Wagner. Jiní měli za to, že Nietzsche onemocněl syfilidou při návštěvě vykřičených domů. Pravděpodobnější však je, že roli hrála infekční onemocnění, s nimiž se mladý filozof setkal jako dobrovolník ve francouzsko-pruské válce.

Na základě této části Nietzscheho života Prideauxová zpochybňuje jedno z nejčastějších podezření. Podle mnoha byl válečný štváč, který společně s Hérakleitem považoval válku za otce všeho. Výmluvné je, že Nietzscheho knihu Tak pravil Zarathustra dostávali němečtí vojáci v první světové válce, když rukovali do zákopů – tehdy jí bylo vytištěno 150 tisíc. V zákopech se mohli začíst ještě do dvou knih, které se tiskly pro toto použití – Goethova Faustaa Nového zákona.

Znechucení Němci

Nietzsche chtěl zažít válku na vlastní kůži. Když v roce 1870 vypukl konflikt Pruska a Francie, píše své matce: „Mami, neboj se o mě.“ A vyrazil do boje. Vzdal se však pruského občanství, a proto se mohl války účastnit pouze jako ošetřovatel. Dne 29. srpna 1870 se vydává do Wörthu, kde Němci zvítězili, ztratili však více než deset tisíc vojáků. Celé dny odnášel Nietzsche zraněné a odklízel mrtvé.

Nietzsche se spíše rozepisuje o znechucení Němci a jejich militarismem než o vlastním chatrném zdraví. Jejich slabost se projevovala v neschopnosti kontrolovat svou sílu. Nietzsche byl zděšen zprávou, že při obléhání Paříže nechali obklíčené obyvatele zemřít hlady a zdrtily ho požáry, které v ní zakládali.

Je možné, že tyto dny se mu staly osudnými. Nejprve onemocněl úplavicí a so svého deníku si poznamenal: „Chtěl jsem odvést pořádný kus práce ve světě, a ten mě už za několik týdnů vyvrhl zpět do samoty. Jsem zoufalý.“ K úplavici se přidal záškrt a Nietzscheho život byl ohrožen. Musel být léčen koktejlem opia, dusičnanu stříbrného a kyseliny taninové, přičemž již tehdy se vědělo, že jejich použití poškozuje střeva.

Nietzsche se spíše rozepisuje o znechucení Němci a jejich militarismem než o vlastním chatrném zdraví. Jejich slabost se projevovala v neschopnosti kontrolovat svou sílu. Nietzsche byl zděšen zprávou, že při obléhání Paříže nechali obklíčené obyvatele zemřít hlady a zdrtily ho požáry, které v ní zakládali.

„Když jsem slyšel o požárech v Paříži, byl jsem zničen. Přemohly mě strach a pochybnosti. Celý vědecký, filozofický a umělecký život se jevil absurdní, když jediný den mohl pohřbít nejskvostnější díla, dokonce celá umělecká období. Byl jsem přesvědčen o metafyzické hodnotě umění, které nemůže existovat jen pro bytost tak ubohou, jako je člověk. Věřil jsem, že poslání umění je vyšší. Navzdory obrovské bolesti bych však nebyl schopen hodit kamenem po rouhačích, kteří jen nesli obecnou vinu, jež je potravou myšlení.“

Dobro a zlo

Nechce se věřit, že by Nietzsche nebyl schopný hodit kamenem. Vždyť jeho stěžejní knihaGenealogie morálky, která nyní vychází podruhé v upraveném překladu Věry Koubové, je vržením pořádného šutru. Nietzsche verbálně kamenuje ty, kteří druhé kamenují. Řečeno jinak ukazuje, proč je třeba rozejít se s dobovou morálkou a odmítnout jakoukoliv. Jediné, o co jde, je žít ze všech sil a nenechat si odloudit život.

Pojmy dobra a zla nenašeptává Bůh, ani nenosíme přirozené světlo svědomí. Dobro a zlo jsme v průběhu dějin secvičili, jsou výsledkem stádního ustanovení. Tím, co označujeme za dobré, vytváříme sounáležitost, zatímco zlé zavrhujeme. Potud pro oba platí, že morálka je nástroj moci, a otázka morálky vede do jádra společnosti.

Nietzsche začíná útokem na Paula Réea (1849–1901), svého dlouholetého přítele. Tento darwinista byl materialistou, který měl za to, že nadešla doba, kdy se lze rozloučit s bohy a náboženskými pohádkami. Všechny otázky, které dosud trápily, lze odpovědět poukazem na naše tělo a na materiální vývoj společností.

Nietzscheho útok na Réea by neměl vést k domněnce, že německý filozof a psycholog pro něho nebyl podstatný. Díky němu se totiž zabývá materialismem a naučí ho psát aforismy. Navíc před Nietzschem formuloval ve své knize Původ morálních pocitůvlastní dějiny morálky.

V přístupu k otázce si Nietzsche a Rée rozumějí – pojmy dobra a zla nenašeptává Bůh, ani nenosíme přirozené světlo svědomí. Dobro a zlo jsme v průběhu dějin secvičili, jsou výsledkem stádního ustanovení. Tím, co označujeme za dobré, vytváříme sounáležitost, zatímco zlé zavrhujeme. Potud pro oba platí, že morálka je nástroj moci, a otázka morálky vede do jádra společnosti.

Mocenský nástroj

V jednom bodě se Nietzsche a Rée rozcházejí. Podle Réea činíme pouze to, co je prospěšné, a protože je často prospěšné druhému pomáhat, pomáháme mu, čímž vytváříme vazby, na nichž společnost stojí. Jakmile jsou ustaveny, zapomínáme, že druhému nepomáháme z dobré vůle, ale protože se to vyplácí, a pomoc druhému, soucit a oběť, prohlásíme za ctnost. Co považujeme za ctnost, je společensky užitečné.

Podle Nietzscheho to je s morálkou jinak. Silní a nezávislí chápou velkorysost jako duchovní i fyzickou sílu. Naopak všichni ti, kteří dávat nemohou, ať proto, že nic nemají nebo nechtějí, jsou z hlediska silných špatní a slabí. O užitečnost nejde – nezávislého člověka něco tak služebného nezajímá. Chce dávat přirozeně, protože je to stejně spontánní projev síly, jako slunce vyzařuje světlo.

Funkce resentimentu tkví v tom, že vezmete jed a doufáte, že jím otrávíte druhého – je to neobyčejně funkční postup. Slabí jsou schopni přinutit silné k morální kapitulaci – silní se začnou nenávidět a stydět za svou sílu. V pozadí morálky a moralizování nestojí touha po dobru, jde o mocenský nástroj.

Schopnost dávat nezáměrně je znamením velikosti. Takový člověk neviní ani ty, kteří dávat neumějí nebo nechtějí. Nemá důvod je považovat za „zlé“. Jsou špatní, což neznamená, že je třeba je moralizovat. Je to stejné, jako bychom po člověku chtěli, aby létal. Možná by nebylo špatné, kdyby létal, ale někdo se rodí okřídlený, a jiný nikoliv, někdo se rodí tak, že má co dávat, a je toho schopen, a jiný nikoliv. Není důvod moralizovat, stačí sledovat fakta a řídit se jimi. Jak si pomůžeme, když někoho označíme za zlého? Co je to za informaci?

Silní nejen nemoralizují, ale neumějí ani nenávidět. Nietzsche to vyjadřuje metaforou: kdo své jehňátko miluje více než orel? Zatímco orel miluje, jehňátko nenávidí. Jenže slabost bezmoci není bezmocná, naopak transformuje se v duchovní a nakonec i vítěznou sílu. Jehňátka vymyslí jed, jak orly otrávit, a tímto jedem je morálka. Prohlásí sílu za zlo a slabost za dobro.

Funkce resentimentu tkví v tom, že vezmete jed a doufáte, že jím otrávíte druhého – je to neobyčejně funkční postup. Slabí jsou schopni přinutit silné k morální kapitulaci – silní se začnou nenávidět a stydět za svou sílu. V pozadí morálky a moralizování nestojí touha po dobru, jde o mocenský nástroj.

Blonďatá bestie – lev

Kontroverzním pozadím této nauky je, že Nietzsche spojuje fyzicky bezmocná jehňátka s židovsko-křesťanským povstáním proti Římanům. Z toho se rodí obraz Nietzscheho jako stoupence hrubé síly. Nejpozději při zmínce o blonďaté bestii máme jasno – Nietzsche je otcem všech nacistů.

Problémem je, že blonďatou bestií míní svého oblíbeného lva, který se v jeho díle vyskytuje jako druhé stadium vývoje člověka, po kterém následuje třetí, v němž se ze lva, který boří, proměňuje v dítě schopné přitakání a radosti. Jak výmluvné je toto zrání člověka v dítě na základě Prideauxov Nietzscheho biografie.

Nejpozději při zmínce o blonďaté bestii máme jasno – Nietzsche je otcem všech nacistů. Problémem je, že blonďatou bestií míní svého oblíbeného lva, který se v jeho díle vyskytuje jako druhé stadium vývoje člověka, po kterém následuje třetí, v němž se ze lva, který boří, proměňuje v dítě schopné přitakání a radosti.

Podstatné také je, že Nietzsche nezatracuje jehňátka ani Ježíše – v prvním mu brání láska ke zvířatům, ve druhém obdiv Ježíšova nasazení. Obdivuje ho sice, ale vytýká, že nedokázal předvídat nebezpečí a „nechal se“ ukřižovat, čímž svou zvěst zkalil krví. To je podle Nietzscheho chyba – pravda nepotřebuje zvláštní efekty. Navíc se domnívá, že kdyby Ježíš situaci nevyhrotil ve 30 letech, mohl svou nauku ve 40 letech přehodnotit. Svět by se neocitl pod tlakem sentimentální nauky, jako je křesťanství a jeho ctnosti lásky a pomoci druhým.

Nietzsche nezatracuje vše náboženské. Rusko-německá spisovatelka Lou-Andreas Salomé (1861–1937) o něm říká, že je o to více náboženský, oč více Boha odmítá. Jeho cílem je navázat na jiné než křesťanské zdroje. Stejně nelze jeho výsměch soucitu interpretovat jako výzvu ke krutosti. Spíše upozorňuje na lacinou samozřejmost, s níž často oznamujeme, že jsme někomu pomohli, pomůžeme či pomoci můžeme. Vždyť jak těžké je někoho posílit, aniž bychom ho tím neoslabili.

Každá pomoc obsahuje krutost, díky níž z toho, komu pomáháme, činíme učedníka a následníka. Proto Nietzsche vzývá blonďaté bestie, od nichž získáváme sílu, aniž by ji blahosklonně dávaly. Stačí se na ně podívat – sílu vyzařují a rozdávají nezáměrně, a motivují, abychom ji hledali v sobě.

Pravda a krutost

Nietzsche nezatracuje ani revoluci slabých. Člověk se stal inteligentnějším, neboť „jehněčí“ zášť kultivuje intelekt. Co však člověk získal na hloubce, ztratil na síle. Zkrotl, zmenšil se a největší sílu spatřuje ve svém vynálezu moralizování – má mylnou představu, že když na druhém odsoudí zlo, stává se dobrým. Takové siláky Nietzsche označuje za šilhavé duše, které se opájejí řečmi o pravdě.

Pravý filozof o pravdě mlčí, protože zní nafoukaně. Jehňátka používají pravdu, aby převzala záštitu nad slavnostmi, při nichž jsou viníci stavěni na pranýř. Na tom nic nepřekvapuje, podle Nietzscheho nečiní člověku nic tolik radosti jako krutost. Přirozená je dokonce natolik, že bychom se mýlili, kdybychom ji chtěli jako Ježíš zničit. „Žádnou slavnost bez krutosti, učí nejstarší a nejdelší lidská historie!“

Pravý filozof o pravdě mlčí, protože zní nafoukaně. Jehňátka používají pravdu, aby převzala záštitu nad slavnostmi, při nichž jsou viníci stavěni na pranýř. Na tom nic nepřekvapuje, podle Nietzscheho nečiní člověku nic tolik radosti jako krutost. Přirozená je dokonce natolik, že bychom se mýlili, kdybychom ji chtěli jako Ježíš zničit.

Jak však krutost uplatnit, je-li pro člověka nevyhnutelná, aniž by se stal „šilhající duší“? Odpověď skýtá spravedlnost, ctnost, kterou Nietzsche vyzvedává nad lásku. Spravedlivý člověk, který je schopný v konkrétní situaci vystihnout pravdivé hledisko, potřebuje odvahu, sílu, snad i agresivitu. Pravda se totiž většinou nekryje s intelektuální módou. „Kdo však jest spravedlivý, jest uhel a žár!“ pronáší prorok v Nietzscheho díle Tak pravil Zarathustra.

Nelze si namlouvat, že někdo chce slyšet pravdu. Člověka drží síla léčivých iluzí a náplast každodenních lží. Představa, že bychom zjistili, jak to s námi je, děsí právem. Je proto třeba souhlasit s německým filozofem Arthurem Schopenhauerem (1788–1860), Nietzscheho učitelem: „Prosba ‚neuveď mě v pokušení‘, znamená jediné: prosím, nevyjev mi, kým jsem.“ Spravedlnost je jedním z mostů k nezávislosti, po nichž Nietzsche kráčel. Proto se s poselstvím jeho díla snadno míjíme. Nemíní nic sledovat z koutu, v němž právě sedí.

Nietzscheho život skončil příznačně. Když filozof vysmívající se soucitu spatřil, jak vozka bije koně, který bezmocně ležel na zemi, vyběhl z hotelu, vrhl se na zem, koně objal a zavřel oči. Po zbylých jedenáct let života zůstal sám se svými představami, které se mu podařilo ukrýt před celým světem. Každý velký duch potřebuje masku. Bylo Nietzscheho maskou šílenství? Nebo jedním z mostů k nezávislosti, možná jediným?

Sue Prideauxová, I Am Dynamit: A Life of Friedrich Nietzsche.

I Am Dynamit: A Life of Friedrich Nietzsche

Jsem dynamit. Život Friedricha Nietzscheho

AUTOR: Sue Prideauxová

VYDAL: Tim Duggan Books 2018

ROZSAH: 464 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články