Kavárenský život včera a dnes

Pražské kavárny svádějí ke knize na základě bedekrů. Ty zpravidla více či méně a zištně poučují i směřují k restauračním cílům. Kniha Pražská kavárna: Minulost a současnost Evy Bendové, historičky umění a kurátorky v Národní galerii v Prazem, jež vznikala několik let s osobním i odborným zaujetím – s citem a přesahem k obecnému kulturnímu jevu –, však poskytuje vhled i nadhled, respektive hlubší souvislostí díky jejím pracovním zkušenostem, profesnímu zaměření (moderní grafika a kresba) i mnoha zahraničním stážím.

Navíc mapuje a rozpracovává dřívější knihu Pražské kavárny a jejich svět, na které se Bendová významně podílela, a má blízko svým pojetím ke knihám Praha avantgardní, Praha erotická či Praha před 100 lety. V této souvislosti je třeba připomenout i knihu uměleckohistorických esejů Café fatal Josefa Kroutvora.

Proměna s dobou

V úvodu se Bendová věnuje historii, kontextu i proměnlivému významu kavárenského života či provozu: „Kavárenská tradice je v Čechách stará více než 300 let. Nedílně patří k formování života a kultury české společnosti. V kavárnách se zakládala umělecká hnutí a spolky, kavárenský život obohatil literaturu, divadlo i politiku. Vzniklo by moderní umění bez kaváren?“ Ptá se Bendová a připomíná paralely s Vídní či Paříží i významné historické milníky v těchto klíčových metropolích.

„První kavárna v Čechách vznikla v Brně v roce 1702; v Praze pak o deset let později. Nejslavnější kavárenské období začalo v Praze v době secese, na přelomu 19. a 20. století, a trvalo do druhé světové války a do doby, než byl družný společenský život v kavárnách potlačen komunistickým režimem. Byla to právě pestrost kavárenských podniků, která dokreslovala atmosféru Prahy a spoluvytvářela a dnes opět vytváří její každodenní život.“

Význam kaváren se proměňoval s dobou – bývaly nejen zapadlé, intimní, nenápadné, ale i významné, slavné a rušné křižovatky názorových směrů. Mezi nejvýznamnější patřily ty na Zlatém kříži – mezi Václavským náměstím, Příkopy a Národní třídou, například umělecká Unionka, všezahrnující Slávia či „německé“ Arco, trochu stranou naproti Masarykovu nádraží na rohu ulic Hybernské a Dlážděné, již proslavil zejména její pravidelný host Franz Kafka.

Řada podob a funkcí

A právě s nimi je spojeno nejvíc vzpomínek přímých účastníků – Karel Honzík, František Langer, Jaroslav Seifert či Lenka Reinerová –, které Bendová cituje. Ve zlaté meziválečné éře měly kavárny řadu podob a funkcí, mohly sloužit tvořivosti, myšlení i odpočinku – byly místem, kde plyne čas po svém, demokratické i teatrální, vhodné zákoutí pro „povaleče“ i pro intelektuální či osamocenou nebo sdílenou kreativitu…

Bendová ukazuje, že českou specialitou byly svého času velké multifunkční funkcionalistické kavárny. V Praze a Brně hojně vznikaly ty pavilónové – „bílé místnosti naplněné hovorem“ s propojenými jednoduše projektovanými prostory zpravidla pohledově propojenými a otevřenými do rušné ulice. A tak poskytovaly zábavu, odpočinek i vyhlídku. Mezi nejzdařilejší patřila kavárna Juliš na Václavském náměstí, která je dnes zničená.

Populární byly všechny typy kaváren: „Rozeznáváme kavárenské nálevny, café-bary, kavárenské pavilony, kavárny-restaurace, multifunkční podniky, literární kavárny, divadelní café, výletní kavárny, kavárny designové, moderní i staromódní a známe i kavárny zábavní, kavárny s programem, ale také kavárny jako veřejné studovny a pracoviště.“

Díky obležení Vídně

Na základě studia archivních pramenů připomíná Bendová také úplné pražské počátky kaváren. Ojedinělý, ale výmluvný a zajímavý doklad cituje z „průvodce“ Popsání královského města Prahy od Jaroslava Schallera z let 1794 až 1797 v souvislosti s domem U Zlatého hada v dnešní Karlově ulici.

„Na začátku tohoto století muž z Arábie jménem Georgius Deodatus Damascenus, který v tomto domě měl své první bydliště, učil znát pražské měšťany požitek tohoto, nevím, asi bych řekl lahodného anebo mnohem více škodlivého, do té doby v Čechách vůbec nebo velmi málo známého kávového nápoje, který se do dnešních dnů stal tak velmi nutnou potřebou i mezi venkovany. V roce 1774 přijal pražské měšťanské právo a zřídil obřadní kavárnu… a byly pozvolna otevřeny další nové kavárny na Malé Straně.“

Jak se káva do Evropy, potažmo do Prahy dostala? „Díky dobytí Egypta Turky dospěla etiopská káva do Konstantinopole… A v roce 1554 zde vznikl první obchod kávou… Na evropskou pevninu se káva dostala z námořních cest, nejprve díky Pietrovi della Valle, který ji přivezl do Benátek… Do Vídně přivezli kávu Turci; po obležení Vídně roku 1683 vznikla v habsburské metropoli i první kavárna. Přes Vídeň se dostala káva do Brna a domnívám se, že i do Prahy.“

Současná i dávná pouť

Síť pražských kaváren se časem rozrůstala i proměňovala podle společenských okolností, poptávky moderní doby či provozních možností. Bendová píše: „Kniha přináší poznání bohatých tradic pražského kavárenského života, jeho vrstev a významů. Nabízí pouť po současných živých kavárenských zařízeních a stejně tak po kavárnách dávných, které vymizely z paměti lidí, i když ne tak zcela.

V paměti města zůstaly. Můžeme objevovat jejich stopy – někdy poničené snahou vytěžit peníze z turismu, jindy zázračně uchované v podobě detailů, zbytků oken, nápisů… Není v podstatě jiného zařízení, které by měnilo svou tvář, mizelo nebo se přemisťovalo tak rychle.“

Kavárny tvořily a dosud tvoří nedílnou, a někdy nedoceněnou součást naší kultury, což se snaží Bendová připomenout.