Katolická církev se musí reformovat odspodu

Guinejský kardinál Robert Sarah vydal svou třetí knihu Le soir approche et déjà le jour baisse (Večer se blíží a den se rozplývá), přičemž všechny jsou formou rozhovoru s francouzským novinářem Nicolasem Diatem. Knihy, o nichž se skoro nemluví, se staly především na Západě bestsellery. Tématem druhé bylo ticho – vyzýval křesťany ke ztišení a vnitřnímu obratu. Důvodem, proč se znovu sešel s Diatem, pak byla současná katolická církev.

Kardinál Sarah, který v rodné Guineji bojoval proti diktátorovi a absolvoval několik studijních pobytů v Evropě, oslovuje mnoho katolíků v západní Evropě. Dle něho katolická církev, která by měla přinášet světlo, se stala zdrojem zla. Tato její situace se podobá té Ježíše a učedníka Jidáš, jehož měl rád, ale který ho navzdory tomu zradil – následoval ho, ale nevěřil v něho. Jidášovou motivací byly peníze a království Boží již na zemi. Místo aby se modlil, zajímaly ho světské záležitosti.

A právě opomíjení modlitby a duchovního života ve prospěch aktivismu je příčinou zla současné katolické církve. Často napodobuje velké firmy, jež nejvíce hřeší špatným využitím času – modlitba je považovaná za jeho ztrátu. Navíc relativizuje hodnoty, zejména ty, které se týkají kněžské identity, jako je celibát nebo právo na soukromý život. Současně je však třeba dávat pozor, aby kritika nevnesla do katolické církve rozkol a nezačala se štěpit.

Existenciální problém

Sarah je proti neustálým reformám. V uplynulých desetiletích katolická církev vytvářela komise expertů, které měly vyřešit její krizi, jenže nebyly úspěšné, a proto trvá. Pokud se má katolická církev změnit, musí se reformovat odspodu – věřící by měli usilovat o lepší křesťanský život, jehož centrem je modlitba a Bůh. Jedním z příznaků krize je opomíjení eucharistie – nedělní bohoslužby často připomínají aktivistická shromáždění, ze kterých mizí posvátné.

Krize západní společnosti je především krizí víry – postmoderní člověk ji odmítá, přičemž nevzhlíží ani k Bohu, v důsledku čehož je uzavřen do svého světa a časem se propadá do beznaděje. Víra je osobní vztah k Bohu, který se odehrává v rámci katolické církve. Tyto dvě roviny nelze oddělovat, protože stejně jako není možné narodit se do světa sám, není ani možné věřit jen na základě vlastního rozhodnutí. Víra obsahuje společenský aspekt.

Nejdůležitější je rozvíjet tento osobní vztah k Bohu, který spočívá v hledání vlastní svatosti, což by mělo být hlavním zájmem katolické církve. Sarah v ní vidí mnoho biskupů a kněží, kteří se z ušlechtilých důvodů věnují sociopolitickým problémům, jako je životní prostředí či pomoc migrantům a bezdomovcům, ale zapomněli na to hlavní – evangelizaci a vlastní svatost. Příčina často tkví v chápání katolické církve coby demokratické společnosti, v níž se může hlasovat, co bude dělat, i o cíli, který je však daný Písmem – svatost v každodenním životě.

Současná krize víry není ani tolik problém intelektuální či akademický jako existenciální, protože víra nedokáže změnit život věřícího. Vytrácení Boha má za následek i ztrátu pevného místa člověka ve vesmíru – člověk, který ztratil Boha, je odsouzen k samotě. Intelektuálové a akademici tuto krizi nemohou pochopit, a tudíž ani nabídnout řešení – autentický křesťanský život je pro ně neuchopitelný a zastaralý.

Vlastní náboženství

Ztráta smyslu pro Boha je příčinou ostatních krizí, a proto nejdůležitější. Člověk vstupuje do vztahu k Bohu adorací, proto je současná ztráta smyslu pro Boha spojena se ztrátou jeho uctívání, což v katolické tradici souvisí s liturgií a modlitbou, tedy s vnějšími projevy víry. Současnou katolickou církev pak značně ohrožuje postoj, který činí z křesťanské víry vnitřní kontakt s Bohem, aniž by se projevoval v životě. Z křesťanství se proto může stát gnóze, jež má blízko k ateismu.

Sarah kritizuje i ty, co vidí v Bohu nástroj k uspokojování svých potřeb; řečeno jinak, náboženství považují za to, co konzumní způsob života nemůže přinést, Boží přízeň však ano. Z Boha se stává idol, který má zařídit zdraví, štěstí, prosperitu a vyhovět všem lidským rozmarům. Tomuto chybnému postoji lze zabránit ztotožněním se s dítětem, které si uvědomuje Boží lásku a vyrůstá v ní.

Současná krize katolické církve je především krizí kněží a biskupů. Sarah nemyslí kněze, kteří se dopustili pedofilie, ale kteří využívají kněžské postavení pro své zájmy a hlásání vlastních názorů, a nikoli církevní nauky a víry. Kněžská identita se dnes často rozpouští ve světě, protože málo kněží dbá o modlitbu, kterou považují za ztrátu času. Kněz existuje především kvůli Bohu a jeho kultu.

Kněze často pohlcují různé činnosti pro farnost a starosti o společnost, přičemž zapomínají na slova svatého Karla Boromejského, že pokud se kněz chce starat o duše druhých, nemůže zapomínat na svou. Východiskem z krize je návrat k původnímu kněžství, tedy Ježíši Kristovi. Kněží by se měli vyvarovat aktivismu a úsilí o popularitu u svých věřících na úkor hlásání evangelia. Navíc často zneužívají své autority k prosazování a šíření vlastních názorů.

Krize kněžství se přelévá do krize katolické církve, jež se projevuje ve výkladu kréda – vyznání víry. Mnoho křesťanů se považuje za dobré, přestože se vzdali vyznání víry, především jeho nároku na objektivitu. Kritériem se stává pouze osobní zkušenost, v důsledku čehož si každý vytváří vlastní náboženství. Tato osobní náboženství však nejsou zajímavá, nanejvýš se může vytvořit „klub příznivců“, kteří to vidí stejně. Jenže katolická církev není zájmový kroužek, politická strana ani klub podobně smýšlejících.

Umění žít v závislosti

Ztráta víry přináší sekularizaci – z modlitby se stává aktivismus, křesťanská láska se proměňuje v solidární humanismus a teologie v politiku. Důsledkem je, že biskupové a kněží předkládají své domněnky, čímž matou věřící. Pochopení církevní nauky a tradice vyžaduje čas, přičemž krize víry pochází z chybného pochopení Druhého vatikánského koncilu. Ten mnozí považují za revoluční, protože přetrhl pouta s minulostí, přičemž přinesl jednotu a kontinuitu katolické církve.

Sarah varuje před řešením krize katolické církve reformami, protože se ukázaly kontraproduktivní. Cesta spočívá v hledání osobní svatosti věřícího – je třeba obnovit vztah k Bohu ve vlastní duši. Dokud si všichni neuvědomí vážnost krize, nic se nezmění. Sarah poskytuje i praktický návod k řešení – návštěvu kláštera a kontemplaci. Obnova podle něho vzejde z klášterů, protože ukazují křesťanský život v malém, a jak by měla vypadat celá katolická církev – nejdůležitější je vztah k Bohu, díky němuž si člověk uspořádá své hodnoty.

Sarah se věnuje nejen katolické církvi, ale i celé západní společnosti. Ta je v akédii, což je podle prvních mnichů pokušení démona poledne – jde v podstatě o krizi středního věku, kdy již mnich překonal úskalí začátečníka, ale ještě není dokonalý. Nachází se uprostřed cesty a ztrácí vitalitu, věci, kterého naplňovaly, pozbývají smysl. Navíc vztah k Bohu, který ho měl pohánět, se stává zdrojem zkoušek – je zasažen smutkem, melancholií a touží po změně. Analogická je situace dnešního západního člověka – utápí se v melancholii, protože odmítá Boha.

Dobrovolně se vzdává toho, co ho mělo naplnit štěstím, čímž upadá do smutku. Jedním rysem akédie dnešní společnosti je touha vše měnit a být neustále v pohybu, což posilují sociální sítě, které zaplavují informacemi a umožňují nebýt sám se sebou. Mnoho lidí na Západě si udělalo z Boha nástroj svého rozvoje, nehledají ho kvůli němu samotnému. Například katedrály jsou plné turistů, kteří obdivují umění a dovednost umělců, ale nehledají v nich Boha.

Podle Saraha je duše západního člověka často plná nenávistí k němu samotnému, což pramení z problematického vztahu k rodičům, zejména k otci. Moderní filozofie přesvědčila člověka, že svoboda je nezávislost, a ideálem absolutní nezávislost. Naše přirozenost a zkušenost rodiny však ukazují opak – člověk se rozvíjí a stává svobodným, umí-li tuto závislost žít a je pro něho štěstím, nikoli omezením. Dalším důsledkem tohoto postoje je nenávist Boha, konkurenta svobody, protože neustále něco zakazuje.

Střet o důstojnou smrt

Katolická církev nezakazuje homosexuální sňatky ani rozvody proto, aby ovládala lidi pocitem viny. Bůh dává člověku zákony, které mu mají pomoci vést svůj život rozumně a svobodně. Přirozený zákon umožňuje člověku svobodu a štěstí. Role katolické církve spočívá v ochraně tohoto odkazu – brání život a manželskou věrnost, aby člověka ochránila před smutkem ze samoty a smrti.

Současná situace a nepochopení, co katolická církev hlásá, ukazuje, že na Západě se odehrává válka mezi zachováním křesťanských hodnot a jejich nahrazením novou civilizací poháněnou sebedestrukcí. Bojuje se například o eutanazii považovanou za projev nenávisti k životu. Její zastánci tvrdí, že člověk musí zemřít důstojně, jenomže slovo důstojně změnilo význam – znamená bez bolesti.

Nikdo nechce umírat v bolestech, ale zemřít důstojně znamená něco úplně jiného, než nabízejí zastánci eutanazie. Podle kardinála Saraha především zemřít jako milovná osoba, což zákon o eutanazii nevyřeší. Navíc se eutanazie opírá především o ekonomické důvody – společnost se má zbavit osob neužitečných a drahých. Rentabilita lidského života je důležitější než samotný lidský život.

Sarah vidí příležitost pro katolickou církev ve vytvoření oáz pro život, v nichž bude jeho hodnota chráněna, například domy pro handicapované nebo umírající. Takto lze v každé diecézi vystoupit proti kultuře smrti.

Opomíjený kulturní aspekt migrace

Jeden z důvodů současné krize západního člověka spočívá v jeho vztahu k minulosti a tradici – jako by byl bez minulosti. Tuto iluzi si může dovolit díky technologickému pokroku, který zajímá pouze budoucnost. Zavržení minulosti není řešením, protože tradice je souhlas s budoucností, který je v minulosti. Krize paměti a historie způsobí dříve či později kulturní krizi.

Rozdíl mezi Evropou a Afrikou s Asií tkví v úctě k tradici, ve vztahu k předkům a v respektu ke starým lidem. V Africe je minulost součástí přítomnosti. Současná Evropa se omezuje na instituce, které nemají jiný cíl než vlastní ekonomický zájem, čímž se odřízla od svých kořenů. Navíc přítomnost obsahuje věčnost, proto dnes lze obtížně unést tíhu přítomnosti. Tento fakt podle Saraha potvrzuje používání mobilních telefonů – rozptylují a umožňují uniknout sám sobě.

Sarah má jiný pohled na migraci než Evropané. Evropští technokraté ji vítají, protože vnímají pouze její ekonomický aspekt. Je prospěšná, protože nekvalifikovaná pracovní síla zvýší tlak na trhu práce. Opomíjejí však její kulturní aspekt. Evropa chce odstranit všechny rozdíly a nerovnosti, což je utopie.

Evangelijní láska neznamená popřít sebe sama, ale dát to nejlepší, což v případě Evropy je křesťanská civilizace a hodnoty. Co však nabízí migrantům? Odmítnutí náboženství a konzumní způsob života. Nelze se proto divit, že se mnoho migrantů dává k radikálnímu islámu. Pomoc by neměla být v první řadě finanční, ale kulturní. Problémem je, že se většina Evropanů za svou kulturu a identitu stydí.

Evropa versus Afrika

Sarah se věnuje i Africe, kterou dobře zná. Afrika sice za Evropou ekonomicky zaostává, ale lidé v ní nejsou nešťastnější. V Africe i ve velmi chudých oblastech sebevraždy prakticky nejsou. Moderní civilizační choroby, jako je úzkost či samota, jsou v ní téměř neznámé. Problémem Afriky je její nerostné bohatství, které z ní dělá oběť nadnárodních firem, jež ji kvůli zisku ničí. Navíc vyvolává lokální války.

Na základě této zkušeností Sarah nabízí řešení africké migrace. Západ by měl především Afričanům umožnit zůstat doma a pomoci jim vybudovat spravedlivější společnost. V Africe je spousta práce, a pokud budou chtít všichni odejít, zejména ti nejlepší, situace se nezmění.

Ukazuje to i jeho příběh – neustále bojoval proti guinejskému diktátorovi, ačkoliv mohl kdykoliv odejít a získat politický azyl, protože byl na seznamu osob určených k likvidaci. Podle Saraha Evropa může nabídnout jen lepší ekonomické podmínky. Materiální vize však člověku ani společnosti štěstí nezajistí.