Karlovarská retrospektiva Jiřího Johna

Dílo nezařaditelného solitéra Jiřího Johna (1923 – 1972) v sobě skrývá nadčasové kvality. Svědčí o tom opakované pořádání umělcových retrospektivních přehlídek, které se těší velkému zájmu publika – výjimkou není ani přehlídka, která právě probíhá v Karlových Varech.

Obrazy a grafiky Jiřího Johna zklidněné či citlivé duše nejenže osloví, ale zanechají v nich trvalou stopu. Johnovy kompozice jsou při své obyčejnosti magicky přitažlivé. Jako umělec i člověk byl jejich autor vždy spíše nenápadný, kultivovaný, jemný. Své práce však nikdy nestavěl na podbízivé líbivosti. Jeho tvarosloví je střídmé a pravděpodobné, barevnost často spočívá v šedavých valérech či alespoň v tlumené škále. Rozhostí se ticho a harmonie.

Klid plný života

Při prohlídce výstavy v Galerii umění v Karlových Varech je znát rodokmen jeho sympatií a inspirací. Za všechny jmenujme tři nejvýraznější: Josef Šíma, Kamil Lhoták a Giorgio Morandi, jde tedy o světelnou imaginaci zázračného v prostém, poetizaci přítomnosti a nacházení stále nových možností v opakujících se motivech.

John se ubíral svou cestou i v době, kdy se jeho generační druhové (Vladimír Boudník, Mikuláš Medek, Václav Boštík) vypravovali do jiných duchovních i formálních světů. Ovlivněni informelem, surrealismem a snovou kosmologií vábili k sobě jinakostí, ale i tendenčností zaslouženou pozornost. John – básník země a domova – rovněž přesahoval nudnou popisnost, avšak jen decentními posuny. Věrný figurativnosti, tedy důvěrně známé předmětnosti, nacházel duchovnost přímo v nazírané předloze, aniž by jí musel dále zdobit, ozvláštňovat či dokonce popírat. Tím má v rámci kubistické lekce blíže spíše k pokornému Braquovi než démonickému Picassovi, k soustředěné niternosti než rozkladným gestům, k tradici než revolučnosti. V Karlových Varech zkrátka hledíme na výstavu (na Johnovy obrazy), kterou lze chápat jako přehlídku postupného pronikání a ztotožňování s realitou, jež je však prostoupena lyrickou meditací. Správným příměrem by bylo sousloví „Klid plný života“.

John sdílel ateliér poblíž svých přátel (pozdější manželka Adriena Šimotová, Václav Boštík a Václav Bartovský). Z tohoto pražského uměleckého okruhu, který se usadil na Letné hned naproti rozlehlým sadům, vycházel John do přírody. Nemusel a nechtěl za svými motivy chodit daleko. Inspiraci nalézal na Berounsku, v mírných terénech, ale třeba i v zákoutích čedičových skrytých zlomů a vrstev. Pátral po podobenstvích řádu a souladu, která pak zpracovával uměřeným, avšak účinným způsobem.

Obecné se u Johna kryje s jedinečným. Příkladem je autorův zásadní obraz s názvem Lom (1959), který otevírá umělcovu nejšťastnější etapu. Během šedesátých let vzniká řada děl krajin – zátiší, probíhají konečně i Johnovy samostatné přehlídky a objevují se dokonce státní zakázky (například návrh na gobelín pro budovu československého velvyslanectví v Londýně).

Stranou abstraktních fantazií

V roce 1963 proměňuje John dosavadní amorfní výrazový rejstřík a započíná se jeho pověstné období nerostů. Malíř pro sebe objevuje svět jeskyní na Zlatém koni u Berounky. Otevírá se před ním podzemní říše struktur, vrstev a tichého dění. I nepatrné změny, které sahají až k dávným časům, jej fascinují, motivují a inspirují. Nový ikonografický typ krajiny – zátiší přináší do Johnovy práce akcentaci jednotlivostí, předmětů, detailů. Jedním z hlavních je krystal – tento motiv (oblíbený zvláště v symbolismu z přelomu 19. a 20. století) však John nevymýšlí a neizoluje. Hledá a nachází jej přímo v terénu a literárně s ním příliš nespekuluje. Respektuje jeho přirozenost i prostředí, ve kterém se nalézá a tiše zjevuje. Tím je blízký protokubistickým a skrytě významovým dílům Bohumila Kubišty (například jeho slavnému obrazu Lom v Braníku).

Johnův smysl pro neporušenou komplexivitu objektivní skutečnosti jej držel stranou abstraktních fantazií. Přes občasnou melancholii a sklon k samotářství se na karlovarské výstavě setkáváme v zásadě s kladným nábojem. Podporuje ho navíc určitost, pregnantnost a až grafická pečlivost, která však nevylučuje stále přítomnou sváteční magii blízkého. (Snad i proto mohl úspěšně realizovat náročnou práci v Pinkasově synagoze. Spolu s Boštíkem v ní strávil dlouhých pět let pamětním psaním 72 278 jmen mrtvých z druhé světové války.)

Johnův motiv vrstev nerostné říše, která je skryta pod zemským povrchem, rozšiřuje dosavadní motivický okruh. Můžeme proto na výstavě sledovat plynutí jednotlivých volných cyklů: Podzim, Zima, Předjaří, Tlení, Klíčení, Rašení, Krystaly, Nerosty. Všechny tyto projevy spojuje nevyslovená, přesto však tušená a tiše přítomná pokora a kontinuita světového dění. Možná právě těmito vzácnými kvalitami se Johnovo dílo – i přes nepřízeň radikálních kritiků – stále znovu a přesvědčivě vynořuje a připomíná. Jeho výstavy přinášejí očišťující i osvěžující zážitek, který je prostý vykřičených gest technických fines. Každý obraz, grafika či kresba v Johnově pojetí je poctivou a výtvarně mimořádnou ukázkou trvalé opravdovosti. A tak je tomu i na současné výstavě v Karlových Varech. Můžeme jen litovat, že malíř odešel z tohoto světa již v 49 letech, aniž by mu bylo dopřáno pokračovat v pozoruhodné cestě.