Kapitalismus umírá na vlastní předávkování

Kapitalismus má za sebou bídné desetiletí – finanční krizi v USA, dluhovou krizi v eurozóně či v uplynulých letech extrémní narůst nerovnosti ve společnosti. Na otázku, proč se vše najednou pokazilo, je řada odpovědí. Jedni viní nedostatečnou regulaci, podle jiných je příčinou přeregulovanost. Někteří vidí zdroj zla v tom, že centrální banky „napumpovaly“ do ekonomiky příliš peněz, dle dalších bylo zase málo fiskálních stimulů.

Německý sociolog Wolfgang Streeck má odlišné vysvětlení – kapitalismus umírá. Emeritní ředitel prestižního Institutu Maxe Plancka pro výzkum společnosti píše ve své nejnovější knize How Will Capitalism End?: Essays on a Failing System (Jak skončí kapitalismus? Eseje o upadajícím systému), jež zatím překvapivě nevyšla v němčině, že kapitalismus bude v nejbližší budoucnosti skomírat na vlastní předávkování.

Stále však bude přítomen, protože „nikdo nebude mít sílu odstranit jeho rozkládající se tělo“. Řečeno jinak, kapitalismus zabil jeho úspěch. Když shodil okovy regulací a zahubil všechny ideologické rivaly, kteří jej v minulosti nutili k reformám, požírá nyní sám sebe.

Otřásání kompromisu

Podle Streecka dostaly kapitalismus na smrtelné lože tři trendy. Za prvé, zpomalování ekonomického růstu, zvýrazněné zejména po událostech roku 2008. Za druhé, neustálý nárůst zadluženosti kapitalistických zemí, v nichž nejen vlády, ale i domácnosti a firmy v uplynulých 40 letech padaly do stále vyšších dluhů. Za třetí, ekonomická nerovnost, jež v minulých desetiletích extrémně narůstala. Tyto tři trendy se přitom vzájemně umocňují. Nízký růst způsobuje, že distribuce majetku je stále nerovnoměrnější, což vede k nárůstu zadluženosti.

Streeck varuje před následky, jež přináší finanční systém utržený z řetězu. Kritizuje plutokracii, vyhýbající se placení daní, přesun podstatné části veřejných statků do soukromých rukou, což v korupci v politické i ekonomické sféře. „Jsme desetiletí po finanční krizi a takřka nic se nezměnilo. Finanční odvětví, kde katastrofa začala, se plně zotavilo – zisky, dividendy, platy a bonusy jsou na stejné úrovni jako dříve, zatímco snahy o regulaci uvázly v bahnu mezinárodních vyjednávání a místního lobbismu,“ tvrdí Streeck.

Cesta k současné situaci trvala podle německého sociologa více než 40 let. Koncem šedesátých let 20. století, kdy zpomalilo tempo ekonomického růstu, se začal otřásat v základech i kompromis uzavřený po druhé světové válce mezi „kapitálem“ a „pracovní silou“. Tyto základy bylo třeba vyztužit, což se však nepodařilo. Řešení problému bylo vždy jen odsunuto do budoucnosti. Kapitalismus si tím podle Streecka pouze kupoval čas.

V sedmdesátých letech byl konflikt uhlazen díky inflaci, v následujícím desetiletí navyšováním veřejného dluhu a v devadesátých letech zvyšováním dluhu soukromého. Tento poslední pokus „koupit si čas“ skončil ekonomickou katastrofou roku 2008. A s ní končí i svazek kapitalismu a demokracie, jehož uzavření po roce 1945 umožnil rychlý ekonomický růst. Svět nyní ovládá globální elita finančníků, držitelů dluhopisů a korporátních manažerů, kteří mají v podstatě právo vetovat rozhodování suverénních demokratických států.

Nedemokratická struktura

Z uvedeného vyplývá, že Streeck není fanouškem projektu jednotné evropské měny. Eurozóna podle něho svedla dohromady státy s naprosto odlišnou a nekompatibilní ekonomickou kulturou. V její severní části, zejména v Německu, je zdrojem ekonomického růstu export, tudíž si tyto státy dávají pozor na výši inflace a dluhu, a nesahají tak často k devalvaci měny.

Na jihu oproti tomu ekonomika rostla především díky domácí poptávce podporované inflací a rozpočtovými deficity, ale na úkor mezinárodní konkurenceschopnosti. A tyto státy občas oslabovaly své měny, aby jejich produkce byla alespoň trochu konkurenceschopná na mezinárodních trzích. Když pak všechny tyto státy přijaly euro, mělo to dle Streecka jasný dopad. Oblasti jižního křídla eurozóny akumulovaly během krátké doby velké dluhy, zároveň ale nebyly schopné podpořit své ekonomiky devalvací měny.

Evropská unie kontrolovaná státy „severu“ pak donutila zadlužené jižní sousedy k radikálním úsporným opatřením, ačkoli podle Streecka nebyl severní ekonomický systém morálně nadřazenější. Jinak řečeno, tenze v důsledku rozdílných ekonomických kultur nelze vyřešit demokraticky. Eurozóna proto buď zanikne, nebo bude nadále existovat jako nedemokratická struktura ovlivňovaná rozmary finančních trhů a ovládaná technokratickou centrální bankou a všemocným Německem.

Bezvládí

Jaká je podle Streecka budoucnost? Rozhodně jí nemá být socialismus. „To, co přijde po kapitalismu, který je momentálně ve svém konečném stadiu, nebude ani socialismus, ani jinak definovaný sociální řád, nýbrž dlouhotrvající bezvládí,“ píše Streeck. Vize budoucnosti, již předkládá, však není příliš lákavá. Nastává éra velkých příležitostí pro oligarchy a vojenské vůdce, zatímco ostatní budou žít v nejistotě v mnoha ohledech podobné době, „která začala v 5. století našeho letopočtu a již nazýváme středověk“.

Postkapitalistický svět bude dle Streecka plný neokorporativistických států, v nichž budou úzce spolupracovat držitelé velkého kapitálu, představitelé vlády, odborů i armády. Pracovní místa budou mizet, kapitál bude koncentrován u několika jedinců, kteří se stáhnou do uzavřených enkláv, v nichž si budou užívat luxus. Zbytku populace zůstane bídný, drsný a krátký život na znečištěné planetě.

Streeck má několik návrhů, jak předejít této apokalypse. Horuje pro zrušení eura a zavedení národních měn a obdoby Brettonwoodského měnového systému pevných směnných kurzů. Jak by něco takového bylo v současnosti politicky či technicky proveditelné, však neřeší. V zásadě je zastáncem ekonomické deglobalizace – ústupu od kapitalismu globálního k národnímu.

Přehnané závěry

Právě zde Streeck odhaluje jednu z hlavních slabin – své dalekosáhlé úvahy odvozuje pouze z dění v Evropě a Severní Americe. Jako by zbytek světa neexistoval. V nadšení pro deglobalizaci zcela pomíjí obrovské výhody, jež globalizace přinesla rozvíjejícím se trhům, zemím, jako je Čína či Indie, například příliv přímých zahraničních investic a navýšení objemu obchodu.

Zpochybnit lze i jeho tvrzení, že spojení demokracie a kapitalismu, jež nyní údajně končí rozvodem, je nepřirozené. Oba systémy přece vycházejí z víry v jedince jako hybatele společenských i ekonomických dějů. Jen těžko si lze představit fungující demokracii bez tržní ekonomiky. Tržní ekonomika bez demokracie zase nikdy nebude stejně efektivní.

Nelze než souhlasit s komentátorem britského deníku Financial Times Martinem Wolfem, který v recenzi na Streeckovu knihu napsal, že hrozbou není ani tolik konec kapitalismu jako demokracie. Nikoli konec kapitalismu, ale nastupující forma postdemokratického kapitalismu by nás měla trápit. Rizikem se nezdá ani tolik nástup temné éry podobné středověku jako růst moci autoritativních vládců typu Putina či Erdogana.

Streeck sice poměrně trefně identifikuje některé problémy současného světa, ale jeho závěry jsou přehnané a řadí ho mezi věrozvěsty zkázy, kteří se objevují v časech krizí. Kapitalismus je zatím vždy překonal. Nezahynul, ani když mu konec prorokovali Marx a Engels nebo třeba Keynes, Polanyi či Schumpeter. V jednom má ale Streeck nepochybně pravdu – vstupujeme do éry velké nejistoty a vůbec netušíme, co nás čeká.