Jsme dnes všichni cynici?

Irský filozof William Desmond interpretuje antický cynismus na základě současného porozumění tomuto pojmu. Namísto potvrzení předsudků o cynismu však ukazuje nejednoznačnost tohoto filozofického směru.

William Desmond Cynici | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy William Desmond Cynici | foto: Česká pozice
William Desmond Cynici

Irský filozof William Desmond, který působí na Katolické univerzitě v Lovani, se původně věnoval myšlení německého idealismu – především filozofii Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Coby žák velkého ducha se Desmond nespokojil s opakováním myšlenek druhých, ale začal se věnovat vlastní filozofii, která se stává ve filozofickém světě pojmem.

Desmond nevěří postmodernímu názoru, že metafyzika je mrtvá. Ani se nedomnívá, že přemýšlení o etice – co je správné a špatné –, dnes nemá smysl, ani náboženství pro něho nepředstavuje starobylou veteš dávno zapomenuté minulosti, ale naopak vzmach lidského ducha. A po trilogii věnované ontologii, etice a filozofii náboženství se vydává do oblasti politiky, respektive politické filozofie.

Desmond ve své knize Cynics (Cynici) nepřímo reaguje na inflaci tohoto pojmu v současném politickém myšlení, respektive přemýšlení o politice. Média totiž často dělají narážky na „cynismus“ těch, kterým je svěřena správa věcí veřejných, a proto lze nabýt dojmu, že v současném světě nezbývá nic jiného než se také stát cynikem.

Diogenés a Alexandr Makedonský

Cynik v novodobém smyslu jedná bez ohledu na druhé, je bezohledný, neuznává žádná pravidla kromě vlastních. Je to hrabivý mocichtivý individualista, který sleduje výlučně svůj prospěch. Stručně řečeno, nemá žádné zábrany. Cynikem však může však být i ten, kdo toto vše sleduje zpovzdálí a nadává, ale nespravedlnostem nijak nebrání: Co je mi do nich? Jsem snad zodpovědný za celý svět? Mám dost svých starostí. A vůbec, vždyť by to nemělo smysl. Zdá se, že v dnešní společnosti cynici – pesimisté života – převládají.

Antickou filozofii cynismu ve vztahu k veřejné sféře, a tudíž i k politické moci, charakterizuje příběh o setkání cynického filozofa Diogena obývajícího sud s mocným vládcem Alexandrem Makedonským. Ten si přál vyslechnout filozofovo učení, a proto Diogenovi nabídl, že mu splní každé přání. Diogenés mu odpověděl: „Ustup mi ze slunce.“

Cynik Diogenés nebyl zahleděn do sebe. Byl pouze upřímný a popravdě řekl, co si myslel. Z velkého vládce si nic nedělal nikoli proto, že by mu vše bylo lhostejné a na vše dávno rezignoval, ale protože se vůči veřejné moci cítil svobodný. Cynikova (politická) filozofie není pesimistická, cynik je naopak optimista, který může připomínat novodobého anarchistu, demokrata, krále či kosmopolitu.

Cynik-anarchista

Anarchie je slovo starořeckého původu a znamená společnost bez vlády, vnitřní hierarchie a pevného řádu. Idea anarchismu jako politického uspořádání je však v podstatě novodobá. Tito anarchisté považují veškeré formy sociální kontroly za násilí, neboť vnější omezení brání svobodě člověka a jeho vývoji. Proto je třeba je odstranit.

Novodobý anarchismus chvíli soupeřil s marxismem o vedoucí postavení na levé straně politického spektra, v čemž se anarchisté odvolávali na antické cyniky. Ti neoplývali přílišnou úctou a důvěrou ve veřejné autority, ať už politickou, náboženskou či morální, a nepovažovali se za občany státu, ale světa – kosmu. Na prvním místě však byli občany „vlastní říše“.

Cynik je sám pro sebe zákonem a vládnoucí autoritou. Společenství cyniků nepotřebuje zákony, soudy, peníze ani náboženství, přičemž důvodem není lhostejnost ani rezignace, ale utopická cynická víra v polis, ve které je vše sdíleno, v níž si jsou všichni rovní, a každý je sám sobě bohem. Cynik se necítí být nadřazen druhým, naopak je přesvědčen, že všichni lidé jsou stejně dobří a mohou žít v harmonii.

Cynik-demokrat

Svou důvěrou ve svobodu a rovnost všech lidí se cynici-anarchisté podobají dnešním demokratům. Pravý demokrat ovšem s anarchistou nesdílí optimismus ohledně neomezených lidských možností. Antická demokracie, v níž vznikaly první skupiny cyniků, se liší od novodobé demokracie. Myšlenka vlády lidu a svobodné diskuse o všem, alespoň teoreticky, přetrvala.

Svobodná demokratická debata je rovněž jedním z pilířů cynického způsobu života. Pravda je prostá a šokující a krédem cynika, který se neohlíží na to, co chce slyšet dav. Není totiž populista, který sleduje vlastní prospěch. Říká pravdu, protože v ní vidí dobro pro obec. Měl by tedy být hlídacím psem demokracie, a nikoliv ji využívat pro sebe.

Cynik-demokrat pěstuje ctnost filantropie a nesobecky pracuje pro dobro všech. Nedostává se však tím do nadřazené pozice? Není spíše spravedlivým monarchou, filozofem-králem, který bude nejlépe spravovat věci veřejné, než demokratem?

Cynik-král

Antičtí cynici se nepovažovali ani za anarchisty, ani za demokraty, ale spíše za autentické monarchisty. Výrok „ustup mi ze slunce“ jednoznačně sděluje, kdo je pravým vládcem. Antická politická teorie měla jasno v tom, že v čele obce stojí ten nejlepší z lidu. Cynici nesledují vlastní prospěch, ale naopak ve svém životě usilují o ctnost filantropie, a možná právě proto by měli být filozofy-králi.

Navzdory tomu, že antické Řecko je zdrojem demokracie a krédem cyniků byla svoboda a rovnost, antické polis se nedokázaly oprostit od mýtu monarchie – ideálu vlády privilegované třídy. V tom lze objevit paralelu se současností. Názor, že vládne elita, je totiž stále přítomný.

Mnoho lidí rezignuje na občanskou angažovanost na základě naivního přesvědčení, že vládci to s námi myslí dobře. A někteří pak říkají: Kdo jsem já, abych se pletl do politiky? Současní vládci však nejsou antičtí cynici, kteří ctili a hlásali filantropii. Evropa, prostor demokracie, si také hýčká mýtus o vládě privilegované třídy. Lid má zkrátka rád svého mocnáře. Proč toho tedy „cynicky“ nevyužít?

Cynik-kosmopolita

Antičtí cynici se rovněž prezentovali jako světoobčané, jejichž vlastí je kosmos. Pro cynika neplatí hranice ani nevyniká věrností k národu. Řecký předsokratovský filozof Anaxagorás na toto obvinění odvětil: „Dovolte! Beru svou vlast velmi vážně.“ A ukázal na nebe.

Cynici-kosmopolité jsou ničím nespoutaní optimisté ohledně možností člověka. Cynikem proto možná není sobecký a bezohledný politik, ale spíše naivní stádní občan, který ve svém bláhovém optimismu a víře v dobré úmysly všech lidí, nedokáže vzít spoluzodpovědnost za věci veřejné.

Desmond interpretuje antický cynismus na základě současného porozumění tomuto pojmu. Namísto potvrzení předsudků o cynismu však ukazuje komplikovanost a nejednoznačnost tohoto filozofického směru. Desmond tím přivádí k zamyšlení, zda všichni nejsme nějakým způsobem cyniky. A pokud ano, pak jakého typu.

Cynics (Cynici)

AUTOR: William Desmond

VYDAL: University of California Press 2008

ROZSAH: 296 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 8.5.2014 06:28 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.