Nestává se často, aby se práce o Ježíšovi z Nazaretu dostala mezi bestsellery a rozpoutala vášnivou diskusi. Právě to je však případ knihy Zealot: The Life and Times of Jesus of Nazareth (Horlivec. Život a doba Ježíše Nazaretského) religionisty Rezy Aslana, přičemž o pozdvižení se postaraly její obsah i forma.
Co se týká obsahu, Aslan nabourává zažitý obraz o Ježíšovi-mírotvůrci, který útočníkovi nastaví druhou tvář. Namísto toho je angažovaným revolucionářem, který si v politicky bouřlivé době záměrně a promyšleně pohrává s nebezpečnými symboly. Zasadíme-li Ježíšovo působení do času, kterým hýbala povstalecká hnutí proti římské okupaci, nemohli toto jeho jednání Římané dle Aslana vyhodnotit jinak než jako pokus o vyvolání nepokojů s cílem svrhnout jejich nadvládu ve Svaté zemi.
Argumentační neschopnost
Neméně podstatný je ale i druhý pobuřující aspekt, který se týká formy – Aslan je muslim. A americký trh ukázal, že kombinace muslima a zpochybnění tradičního pohledu na jeden z pilířů západní kultury vytváří výbušnou směs, v níž převládají osobní útoky nad odborným hodnocením.
Ať už si o obsahu knihy myslíme cokoliv, Aslanova náboženská minulost svědčí o tom, že poctivě a vytrvale hledal ukotvení ve víře
O ukázku argumentační neschopnosti, pokud jde o kombinaci muslima a netradičního pohledu na Ježíše, se postarala americká moderátorka Lauren Greenová z televizní stanice Fox News. Nepochybně i kvůli jejímu výkonu, na jehož základě byl rozhovor s Aslanem označen za nejtrapnější v dějinách této stanice, byla kniha katapultována mezi bestsellery.
V otázkách moderátorky zaznívalo jen obtížně skrývané nepochopení činu, kterého se Aslan dopustil tím, že jako muslim psal o Ježíšovi. Málo platná byla ujištění, že religionisté běžně píší o náboženstvích, jež sami nevyznávají. Během následujících týdnů a měsíců po zveřejnění Aslanovy knihy se jeho náboženské vyznání probíralo s větším zanícením než její argumenty. Ať už si o jejím obsahu myslíme cokoliv, Aslanova náboženská minulost svědčí o tom, že poctivě a vytrvale hledal ukotvení ve víře.
Od islámu ke křesťanství a nazpět
Aslan se podle vlastních slov narodil do íránské rodiny vlažných muslimů, křesťanů a nevěřících. Během Íránské islámské revoluce, kdy se dostali k moci šíitští fundamentalisté, uprchla celá rodina do USA. Aslanovi bylo tehdy šest let a s islámem se setkal pouze jako s bolestivou ránou. Vše muslimské bylo v domácnosti tabu.
Hledání dovedlo Aslana ke křesťanství, jemuž v rané dospělosti zcela podlehl
Aslan se sice distancoval od islámu, nikoliv však od otázek po smyslu a správném a naplněném životě. Jeho hledání ho dovedlo ke křesťanství, jemuž v rané dospělosti zcela podlehl. Dle Aslana není divu – vznešenější životní příběh, než s nímž se setkal v osudu Ježíše, nebyl nikdy vyprávěn.
Poté se oženil s dívkou z křesťanské rodiny, jejíž víře je kniha věnovaná. S touto vírou se však v následujících letech rozešel a vrátil se ke své domovské, se kterou byl jeho život spjat nejprve bolestivě, ale následně v ní našel nový duchovní domov. Fascinace Ježíšem ho však neopustila a vzala na sebe konkrétní podobu ve zmiňované knize.
Mesiášství
Aslan zdůrazňuje, že Ježíš přichází se svou zvěstí ve společensky i politicky mimořádně vypjatém období opojeném mesiášskými nadějemi. Mesiášství bylo v této době spjato v první řadě s osvobozením Svaté země od římské nadvlády. V tomto kontextu se pak hovoří o mesiánské touze po vysvobození a obnově slávy židovství.
Ježíš přichází se svou zvěstí ve společensky i politicky mimořádně vypjatém období opojeném mesiášskými nadějemi
V roce 4 před naším letopočtem, ve kterém se měl dle většiny současných badatelů narodit Ježíš, vsadil chudý pasák ovcí Athrongés na svou hlavu korunu. A přitom pronést, že je židovským králem, který osvobodí Svatou zemi a vrátí ji Bohu. Athronga i jeho stoupence brutálně pobila římská legie. Dalšího aspiranta na mesiášství – Samaritána – nechal Pilát Pontský ukřižovat, ačkoliv nebyl ozbrojený a nic nenaznačovalo, že chystá povstání proti římské okupaci.
Ostražitost i krutost, s níž se Římané vypořádávali se samozvanými mesiáši, byla pro 1. století našeho letopočtu stejně typická jako další odvážlivci povstávající proti římské nadvládě. V relativně krátkém době bylo popraveno několik mužů, kteří měli vznášet nárok na titul mesiáše. Vedle již zmíněného Athrongy šlo například o bývalého Herodova otroka Šimona Perejského, o Judu Galilejského, později jeho pravnuka Menachema Galilejského či o Šimona bar Gioru, jednoho z vůdců prvního židovského povstání.
Pouze dvě fakta
Do této pohnuté doby vstupuje Ježíš, kterého jeho následovníci také označují za mesiáše. Odhlédneme-li od evangelií, která nejsou historickým dokumentem, ale vyjádřením víry, panuje jednoznačná shoda pouze na dvou faktech:
- Ježíš byl Žid, který vedl na počátku 1. století v Palestině populární židovské hnutí.
- Ježíš byl ukřižován.
Tato dvě historická fakta svědčí dle Aslana o tom, že Ježíš byl mnohem větší „potížista“, než za jakého je tradičně považován. Ani zdaleka se nezříkal politické angažovanosti, naopak promlouval k situaci své doby. Navíc založil hnutí, které dle Římanů bezprostředně ohrožovalo jejich nadvládu v Palestině. V tomto kontextu je výmluvné, že Ježíš byl ukřižován. Ukřižovaní totiž byli téměř všichni, kdo se provinili proti státu, tedy v první řadě povstalci.
Ježíš byl navíc ukřižován se dvěma zločinci v řečtině označovanými za léstai. Řecké slovo léstés se sice překládá zloděj, ale správný překlad zní zbojník, což bylo nejčastější označení pro vůdce rebelie. A tento obraz Ježíše ukřižovaného mezi dvěma povstalci by měl dle Aslana zpochybnit znázornění Ježíše jako bohočlověka usilujícího o mír a stranícího se politickému rozměru své činnosti.
Ostatně, jak jinak než jako politicky radikálnímu máme rozumět Ježíšovu vjezdu do Jeruzaléma na oslátku během posledního týdne jeho života? Zinscenoval jej záměrně jako královský vjezd do města, jak jej popisuje Zachariáš: „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“
Horlivost byla společným znakem samozvaných mesiášů. Bylo-li by možné zařadit Ježíše mezi horlivce, jeho poprava by byla téměř nevyhnutelná.
A aby toho nebylo dost, dopustil se Ježíš další opovážlivosti – očištění chrámu. Dle evangelií měl Ježíš do něj vtrhnout, vyhnat prodejce, převracet stoly směnárníků a vypustit holuby z klecí. Není divu, že Ježíšovo počínání židovské kněze pobouřilo – ve vnějším prostoru chrámu, který Ježíš očišťoval, byl totiž prodej povolen. A proto se právem ptali, co ho k takovému jednání opravňuje.
Filozofie horlivců
V Aslanově interpretaci evangelijních příběhů si židovští kněží všimli Ježíšovy horlivosti, a právě ji chtěli proti němu použít. Byla totiž společným znakem samozvaných mesiášů, jejichž život skončil popravou. Bylo-li by možné zařadit Ježíše mezi horlivce, jeho poprava by byla téměř nevyhnutelná.
V tomto kontextu je také třeba číst slavnou novozákonní scénu, v níž se farizejové ptají Ježíše, zda je v pořádku, aby Židé platili císařovi daně. Odpověď na tuto otázku byla klíčem k rozlišení horlivce od nehorlivce. Horlivec Juda Galilejský vystoupil v roce 6 našeho letopočtu proti nařízení, že Judsko a Samaří mají platit daně přímo Římu. A právě odporem, za nějž zaplatil životem, položil základ pro filozofii horlivců.
Kde v této věci stojí Ježíš? Na farizejovu otázku odpoví Ježíš proslulou výzvou. Přiměje ho, aby mu ukázal denár, a zeptá se, čí obrázek je na něm vyražen. „Císařův,“ zní odpověď. Na to Ježíš zareaguje: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ Tradičně se má za to, že Ježíš odlišuje politickou, pozemskou sféru, která má svá pravidla, od nebeské, čímž vyzývá ke kompromisu či dělbě práce. Víra nevede k povstání proti císaři. Aslan to vidí jinak a namítá, že tato tradiční interpretace je chybná.
V evangeliu podle Marka je použito řecké sloveso apo-didomi, jež doslova znamená „dát zpět“ a užívá se v kontextech, v nichž je dáno zpět to, na co má příjemce legitimní nárok. V Aslanově interpretaci Ježíš nejjasněji shrnuje argument všech horlivců: dejte císaři, co je jeho, dejte mu jeho mince. Je-li na nich vyražena jeho podobizna, patrně náleží císaři a Bůh s nimi nemá nic společného. Ale pak také dejte Bohu to, co je jeho, dejte mu zpět jeho zemi, vždyť Leviticus 25:23 praví: „Země je má.“ Císař s ní nemá nic společného.
Za přínosný a nový pohled na Ježíše považuje Aslan i své pojetí Ježíše provokatéra a rebela. O novosti této teze však lze pochybovat.
Podobná vyjádření stačila, aby byl Ježíš označen za zbojníka, který má být dle římského úzu ukřižován. Sám Ježíš si to dobře uvědomuje, a když si pro něho přišly stráže, aby ho zatkly, ptá se: „Přišli jste mě zatknout jako zbojníka?“ Aslan odpovídá: ano, pro Ježíše si přišli jako pro zbojníka a jako zbojník byl popraven.
Provokatér a rebel
Reza Aslan odhaluje a vyzvedává Ježíšovu politickou i etickou radikálnost a srovnává ho s jeho horlivými předchůdci a nástupci, kteří mnohdy neváhali použít násilí. Problém této interpretace je zjevný – není historicky doloženo, že by Ježíš spáchal nějaký násilný čin, na rozdíl od těch, s nimiž ho Aslan srovnává.
Za přínosný a nový pohled na Ježíše považuje Aslan i své pojetí Ježíše provokatéra a rebela. O novosti této teze však lze pochybovat. Snad žádný současný badatel by netvrdil, že si Ježíš nebezpečně nezahrával se silnými politickými a mocenskými symboly. Samozřejmě, že byl jeho vjezd do Jeruzaléma na oslu provokací. Lze přistoupit i na to, že Římané považovali Ježíše za politicky angažovaného, a proto ho ukřižovali.
Z těchto skutečností sice lze vyvodit, jak byl Ježíš vnímán, nikoliv však, jak se chápal. Právě zde naráží Aslanova teze o Ježíšovi coby politickém mesiášovi na své meze. Z evangelií víme, že se Ježíš zdráhal být označován za politického mesiáše, tedy za mesiáše síly. A když Petr zpochybní nutnost mesiášova utrpení, zazní od Ježíše neobvykle tvrdý odsudek: „Jdi mi z cesty, satane!“
Proti tomuto argumentu by Aslan mohl namítnout, že evangelia nejsou historickým pojednáním a že Ježíš jako spíše mesiáš slabosti než síly je záležitostí jejich autorů. V takovém případě se však objevuje jiný Aslanův problém. Ty části evangelií, které mu vyhovují, zejména o denáru, považuje téměř za historický fakt, ale ty, jež jeho teze popírají, odsuzuje jako stanovisko víry.
Následovnictví
Navzdory tomu je Aslanova interpretace podnětná. Na příběhu s denárem totiž ukazuje, jak je obtížné jasně odlišit boží a lidské. Staneme-li se následovníky Ježíše již tady a teď, a máme-li být následovnictví hodní, musí se promítnout i do našeho pozemského života. O kolik snazší by bylo ctít Boha pouze v určitých okamžicích a místech a jindy následovat čistě světské věci. Absolutnost Ježíšovy zvěsti nás však oslovuje i v pozemském a světském a často i nepříliš vznešeném, ba ubohém životě. Toto hledisko Ježíšovy zvěsti Aslan dobře vystihuje.
Staneme-li se následovníky Ježíše již tady a teď, a máme-li být následovnictví hodní, musí se promítnout i do našeho pozemského života
A průnik obou sfér ukazuje i na události po Ježíšově skonu na kříži. Dle evangelií se v tu chvíli roztrhla chrámová opona, jež oddělovala nejposvátnější místo svatyně, kam mohli vstupovat pouze kněží, od toho, do něhož měli přístup věřící, vpůli odshora až dolů a země se zatřásla. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, vykřikli zděšením: „On byl opravdu Syn Boží.“ Tím se boží a lidský prostor spojil a Ježíš vyzývá, abychom toto spojení žili i ve svém životě. Tato výzva určitě nesvědčí o tom, že by Ježíš komukoliv nabízel mír.
Chce-li člověk dosáhnout míru, musí prodělat tvrdou zkouškou, o které Ježíš v evangeliích zpravuje. V tomto kontextu zaznívají i Ježíšova slova, která mají do romantického mírotvůrce daleko: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj: nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ A následuje podobně tvrdé vyjádření: „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden.“ A verš končí: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“
Zapři sám sebe
Z této části vyplývá, že se Ježíš nemínil zařadit mezi mesiáše, kteří neváhali tasit meč proti druhým. Kříž má nést ten, kdo se k Ježíšovi přidá, nikoliv ten, kdo se od něho odvrátí. A křížem je i to, že se člověk musí odvrátit od své rodiny, dokonce od sebe samého – má těžiště svého života přenést z lidské do boží sféry.
Křížem je i to, že se člověk musí odvrátit od své rodiny, dokonce od sebe samého
Teprve díky tomu může dostát právům i závazkům vůči bližním. Milovat své rodiče nestačí. Lásku podmiňuje osvobození od těch, které milujeme, nikoliv přimknutí se k nim. Výlučně lidskou lásku ohrožuje nejen lidské ochabnutí, ale kvůli svému pouze lidskému rozměru i sama sebe. Není-li spojena s vědomým zřeknutím se druhého, promění se v závislost a ve strach ze ztráty milované osoby.
To neplatí jen pro vztah k blízkým, proti nimž musíme „tasit meč“, chceme-li jim být co nejblíže. Jádrem Ježíšovy horlivé zvěsti je výzva tasit meč především proti sobě samým. Ježíš totiž ukazuje jedinou cestu, na níž člověk dokáže uvést v soulad lidskost i božství, a tedy dostojí roztržené chrámové oponě. Pozná se podle toho, že na jejím počátku je nesmiřitelná výzva: „Zapři sám sebe.“
Zealot: The Life and Times of Jesus of Nazareth
(Horlivec. Život a doba Ježíše Nazaretského)
AUTOR: Reza Aslan
VYDAL: Random House, New York 2013
ROZSAH: 336 stran