Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Je vlastně jedno, který žánr si Islanďané vezmou do parády...

  20:46

Fenomén islandské hudby není spojen jen s Björk nebo Sigur Rós. Originální a zcela svébytné výkony představuje i nezávislá scéna.

Björk, svého druhu velvyslankyně islandské hudební kultury. Dostalo se jí cti vystoupit například během ceremoniálu olympijských her v Aténách v roce 2004. foto: © REUTERS/Adrees LatifČeská pozice

Island působí v mnoha ohledech jako země z jiného světa, a to včetně poslechu tvorby tamních hudebníků, která zraje na sopečné půdě. Tvorba země, která nezná spěch a přelidněnost, nemá železniční infrastrukturu ani armádu, se jeví jakoby vzešlá z říše snů, a proto působí na posluchače jako balzám na (d)uši.

Umělci jsou nerozlučně spjati s přírodou a v dílech na tuto spjatost kladou velký důraz. Výjimečnosti islandské hudby nahrává i specifická geografická poloha ostrova, který není tak úplně evropský a už vůbec ne americký.

Punkové tsunami v Kouřové zátoce

Je až s podivem, že stát s populací menší než Brno, který získal plnou nezávislost až v roce 1944, po téměř sedm století trvající kolonizaci Dánskem a Norskem, má v hudebním světě tak zvučné jméno. Převratem ovšem prošla místní scéna až těsně poté, co Velkou Británii zachvátila punková horečka. Ta se začala rychle šířit, neboť pro svou všeobecnou srozumitelnost měla potenciál oslovit frustrovanou mládež ze všech koutů světa.

„Z nějakého důvodu se teenageři z Reykjavíku počátkem osmdesátých let intenzivně zajímali o surrealismus. Básně surrealistů jsou totiž velmi blízké starým islandským veršům. Surrealismus se pak velmi přirozeně spojil s punkem,“ vysvětluje si umělecký boom spisovatel Sjón, jeden z nejvýznamějších islandských literátů, který avizovanou dobu zažil ještě jako muzikant kolaborující s mnoha soudobými interprety, například s legendárním uskupením The Sugarcubes.

Ukázka islandského punku z osmdesátých let (kapela tehdy šestnáctileté Björk).

Právě renesance patriotismu a nevybouřené hormony adolescentů z Kouřové zátoky (jak zní v překladu jméno hlavního města), frustrovaných nudou spojenou s nekonečným melancholickým počasím, měly za následek rozkvět, ze kterého lokální scéna těží dodnes.

Malí velcí Islanďané

Několikrát jsme byli svědky, že umělci z mnohdy přehlíženého ostrova začali diktovat světové trendy a zářili na hudebním nebi jako supernovy. Řeč je zejména zejména o avantgardní královně Björk Gu?mundsdóttir, která v létě vystoupí potřetí v České republice v rámci festivalu Colours of Ostrava. Minulý rok přišla s naprosto přelomovým albem Biophilia, chcete-li multimediálním projektem, který fantasticky spojuje hudbu, vědu a vzdělávání.

Nesmíme zapomínat ani na zasněné podivíny z kapely Sigur Rós, kteří svou pozdně rockovou kocábku pustili do ambientních vod, oscilujíce mezi tesknými melodiemi a rozsáhlými zvukovými plochami. Málokterá skupina má frontmana s tak charakteristickým projevem, jako mají právě Siguři - Jónsiho.

Klip Sigur Rós z fantastického dokumentu Heima, který je povinností pro každého potencionálního fanouška kapely.

Jak se vlastně doma stavějí ke své stálici Björk? „Islanďané jsou velmi hrdý národ a každý úspěch svých lidí velmi kladně přijímají a radují se z něj. Björk je na jedné straně velmi populární, na druhé občas trochu leze na nervy části národa pro své vyhraněné politické či ekologické názory. Veřejně ji ale moc lidí nenapadá, protože je to skutečně národní poklad,“ říká písničkář a zakladatel Klubu islandských fanatiků Jan Burian, který na odlehlém ostrově provází turisty. Podle něj je mezi mladými posluchači velmi populární také tamější nezávislá scéna a nedají na ni dopustit.

Tradice kontra experiment

Jedním z důvodů této věrnosti je prý i fakt, že islandští umělci často vstřebávají a začleňují do svých děl kulturní tradice sahající hluboko do národních dějin. Patří mezi ně i epická báseň rímur ze 14. století, která obsahuje množství hlubokých metafor.  Kompozičně je vystavěna pokročilým systémem rýmů; tento poklad národní kultury označil učenec Sigur?urNordal za nejabsurdnější literární konzervatismus všech dob, neboť dokázal projít více než pěti stoletími, aniž by se jakkoliv přizpůsobil dobovým vlivům a tendencím.

Kuriózní je naopak fakt, že hudební nástroje mají na Islandu, v porovnání s jinými zeměmi, relativně krátké dějiny. První varhany se zde kupříkladu objevily až koncem 18. století. A když už je řeč o tomto nástroji, doporučuji hračičky od varhanické partičky Apparat Organ Quartet, kteří evidentně dobře vědí, jak posunout staré známé zvuky do 21. století.

Apparat OQ.

Nelze opomenout ani opačnou tendenci – hudebníci rádi experimentují, zejména mladí. Tato sorta umělců považuje muziku nejen za způsob ventilování vášnivých a sebereflexivních pocitů, ale také jako hru se zvukem, ve které je jediným pravidlem sama fantazie. Jedná se zároveň o sběratelství svého druhu. Líbí se vám zvuk dešťových kapek cinkajících o okapy, praskajících větví, jedoucího auta nebo hrnce vaší maminky? Prostě si ho nahrajte a nasamplujte. Tímto, dnes již poměrně rozšířeným způsobem, tvoří mimo jiné i minimalistické básnířky z kapely Amiinači věční snílci Múm, představitelé elektronického romantismu, kteří si svou křehkostí a upřímností získali světové publikum.

„Je vlastně jedno, který žánr si Islanďané vezmou do parády, vždycky si ho přetvoří ke svému obrazu a dostanou z něj to nejlepší,“ říká v termální lázni naložený hudební publicista Olaf Furniss ve fantastickém dokumentu Ariho Magnússona Screaming Masterpiece.

Je třeba také zmínit také dílo současných islandských skladatelů. Za všechny jmenujme autory řady filmových soundtracků - Ólafura Arnaldse a jeho staršího kolegu Jóhanna Jóhannssona.

Klip s hudbou Ólafura Arnaldse.

My jsme kamarádi, my se máme rádi

Nezávislost místní scény podtrhuje i to, že drtivá většina interpretů vydává desky u malých labelů, případně vlastním nákladem. „Mnohokrát jsme se snažili nahrát album. Bylo pro nás důležité hrát v profesionálním studiu. Pak jsme ale zjistili, že tam naše hudba vlastně umírá. Dopadlo to hrozně,“ říká o svých dnes již zapomenutých vysokých ambicích Dagur Kári Pétursson, režisér a zpěvák lo-fi skupiny Slowblow.„Hlavní charakteristikou islandské hudby je to vřelé přátelství. Všichni si navzájem pomáháme, kapely se podporují. Když potřebuješ výbavu, někdo ti jí bez problémů půjčí. Tím pádem můžeš hrát ve víc kapelách najednou,“ odpovídá na otázku, co je alfou a omegou jejich současné hudby.

Bezprostřednost velké rodiny je dobře patrná v jedné ze scén již avizovaného dokumentu. Jedná se zřejmě o raritu islandských dějin, možná i světových. Prezident Ólafur Ragnar Grímsson se totiž rozhodl uspořádat koncert kapely Trabant, electro-popových šílenců koketujících s punkem, rockem a r’n‘b. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby dějištěm vystoupení nebyl přímo prezidentský palác Bessasta?ir.

Pokud hledáte odpověď na otázku, proč všechny ty islandské kapely zní neotřepaně, třeba si vystačíte se slovy Bardiho Johannssona, spisovatele a frontmana pop-rockových Bang Gang: „Každá kapela, která za něco stojí, ví, že se jejich hudba v rádiu hrát nebude a že na Islandu neprodají víc než dvě stě desek. Dělají prostě hudbu, jaká se líbí jim samotným.“

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!