Je možné dlouhodobě žít ve společnosti ovládané fikcemi?

Francouzský filozof a historik Rémi Brague se zaměřuje na středověkou filozofii, zejména na arabské myslitele. Věnuje se však i moderní filozofii a kniha Où va l’histoire ? Entretiens avec Giulio Brotti (Kam směřují dějiny? Rozhovory s Giuliem Brottim) je úvodem k jeho celoživotnímu dílu. Je rozdělena do čtyř částí, které shrnují hlavní oblasti Braguova zájmu.

První se týká krize historické paměti a smyslu studia historie, druhá Ježíše Krista, v němž se dotýká božský svět přirozeného, co přináší tato náboženská zkušenost, a jaké jsou historické vztahy křesťanství, židovství a islámu. Třetí část se věnuje vědecké revoluci 16. a 17. století, a jak proměnila „naivní“ středověké představy o vesmíru, a čtvrtá současnosti a tomu, co znamená filozofie dekonstrukce pro dnešní pojetí člověka, a jak se vyrovnat s nespokojeností s tím, co v něm zůstává lidské.

Zbavování se tradice

Podle Bragua se současné intelektuální elity vyznačují neznalostí historie, přičemž poukazuje na školy, jako je pařížská Sciences Po, kde se považuje za začátek lidských dějin rok 1968 a události roku 1945 nebo třeba 1929 za pravěk. Současně však knihkupectví přetékají historickými knihami, protože kultura má ráda dokumenty a diverzitu, jejímž zdrojem je historie.

Tato záliba v historii však vede v postmoderní kultuře ke zbavování se tradice, což se projevuje vnímáním středověku jako doby, v níž na člověka převládal náboženský pohled. Náboženství se většinou považuje za citovou záležitost, jež je v rozporu s rozumem, přičemž právě středověk připravil podmínky pro vznik moderního myšlení.

Brague je však především odborníkem na arabskou filozofii, jež je z celé islámské civilizace nejbližší evropskému myšlení, možná proto, že islám není v díle arabských filozofů příliš přítomný – například jeden z prvních Al-Fárábí (872–951) Mohameda vůbec nezmiňuje. Arabská filozofie je blízká novoplatonismu, a jak podotýká Brague: „Tato filozofie nepřežila modernitu, a proto nemůže pomoci ji pochopit.“

Výzva pro mladou generaci

Přemýšlení o historii v moderním kontextu není výzvou jen pro islámský svět, ale i pro dnešní mladou generaci, která žije ve „věčné přítomnosti“, a proto jí chybí živý vztah k minulosti. Nebezpečí spočívající v neznalosti historie jsou podle Bragua dvě. Lidé si buď minulost vymýšlejí, nebo ji v horším případě upravují na základě ideologie. V současném světě se vytvářejí především mýty o historických událostech.

Brague tvrdí, že ve Francii je to zejména mýtus o republice jako o dokonalém státním zřízení. Francouzský stát však současně potlačuje negativní události, jako byl masakr odpůrců Francouzské revoluce ve Vendée. V potlačování historické paměti pak hrají velkou roli média, protože zavalují aktualitami, které máme rychle zapomenout.

Brague zdůrazňuje význam historicity pro křesťanství. Vyznání víry mimo jiné říká, že Ježíš trpěl pod Pilátem Pontským. Bůh, který umřel a vstal z mrtvých, by mohl být považován za mýtus, který se opakuje v různých náboženstvích, ale tím, že je k Ježíšovi přiřazena historická událost, se z mýtu stává fakt, jak uvádí anglický spisovatel C. S. Lewis (1898–1963), na něhož se Brague často odvolává. Evangelijní příběhy jsou mytologicky bohaté, ale zároveň fakticky shrnují události. Vtělení pak svou historicitou umožňuje se od ní osvobodit, neboť jde o završení dějin.

Spíše o ropě než o Abrahámovi

Podle Bragua se islám liší od křesťanství pojetím dějin. Korán je považován za „nestvořený“, o čemž se diskutovalo již v 9. století, kdy stoupenci nestvořeného, a tudíž neměnného koránu, porazili ty, kdo jej chápali jako stvořený. V tom Brague vidí omyl dnešních vyznavačů moderního islámu – nepochopili, že toto řešení prohrálo již před dvanácti stoletími, přičemž často uvádějí jeho původcem arabského filozofa Averroese (1126–1198).

Brague toto tvrzení odmítá, protože je důsledkem neznalosti díla tohoto filozofa: „Averroes ve svých právních pojednáních používá termín džihád téměř vždy ve smyslu konkrétní války, při níž dochází k ničení, věznění, loupení a jeho dělení.“ Averroes odmítá svatou válku, protože nemusí být vždy vítězná. Shovívavý není ani k heretikům – mají být usmrceni, protože pochybnosti o náboženských principech ohrožují. A nad těmi, kdo považují Averroese za stoupence tolerance, se Brague shovívavě usmívá.

Brague je skeptik, pokud jde o mezináboženský dialog, protože těch skutečných je poskrovnu, přičemž současné připomínají monology, kdy každý mluví o něčem jiném. Současná sympozia o něm slouží především k zaplacení letenek a pobytů v hotelích dané skupině lidí, neboť jejich výsledky nemají na konflikty žádný dopad. Plodné dialogy se odehrávají spíše v soukromí. Podle Bragua je lepší hovořit s muslimy o ropě než o Abrahámovi. Ropa má totiž pro obě strany stejný význam, zatímco Abrahám v židovství, křesťanství a v islámu nikoli.

Brague také uvádí svou zkušenost z diskusí s muslimy, kdy se ptal i na nesrovnalosti v koránu – například Marie je uváděna jako matka Ježíše a zároveň sestra Árona. Když navrhl pokračovat v diskusi e-maily a požádal o upřesnění, nikdy nedostal odpověď. Nabízí se tedy otázka, zda mají muslimové o mezináboženský dialog zájem.

Potřeba cíle

Brague vidí dvě radikální tendence ohledně středověku v moderním myšlení. První oslavuje modernitu s tím, že renesanci předcházela doba temna. Druhá požaduje návrat ke středověku coby době harmonie. Brague nesdílí ani jeden z těchto postojů, přičemž první se mu jeví nebezpečnější, protože druhý dnes nemá v podstatě žádný vliv.

Podle Bragua má i moderní myšlení své mýty, například víru ve tři zranění lidstva, která způsobili polský astronom Mikuláš Koperník (1473–1543), britský evoluční biolog Charles Darwin (1809–1882) a rakouský zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939), přičemž tato teorie nemá žádný historický ani ideový základ. Modernita, a zejména věda, se totiž vyznačuje vyloučením účelové příčiny z vědeckého i filozofického úsilí.

Podle Bragua je současný pocit osamění a odcizenosti důsledkem zavržení účelové příčiny, protože člověk potřebuje k pochopení světa cíl, přičemž její absence mu brání mít ke světu pozitivní vztah. Brague říká, že „současný člověk se podobá gnostikovi z 2. století, podle něhož jsme cizinci na tomto světě, kam naše duše spadly z vyššího království“. Toto úvaha pak tvoří základ současných radikálních genderových teorií založených na stejném dualismu jako u filozofů Platóna (427–347 před naším letopočtem) nebo Reného Descarta (1596–1650).

Vyprazdňování humanismu

Brague se zamýšlí nad důsledky modernity a odmítnutí člověka francouzským filozofem Michelem Foucaultem (1926–1984), který po smrti Boha vyhlásil smrt člověka. Postmoderní kultura není schopná uvažovat o dlouhodobých vztazích lidí ani ve společnosti a je nepřátelská k historicitě, subjektivitě a pravdě, čímž se současný humanismus stává pseudohumanismem. Brague se domnívá, že se humanismus vyprazdňuje, pokud nespočívá v myšlence, že člověk má přístup k pravdě, je svobodný, zodpovědný a tvůrcem své historie.

Cestou ze současné krize je nový přístup k humanismu, přičemž velkou překážkou jsou dva odlišné požadavky – svoboda pro všechny ve smyslu absolutní nezávislosti člověka a rovnost, o níž již Platón prohlásil, že jde o ušlechtilou lež. Oba jsou však fikce, proto se Rémi Brague ptá: Je ve společnosti ovládané fikcemi možné dlouhodobě žít?