Lidovky.cz

Je hodnocení umění jen relativní?

  18:14
Nejen v umění, ale i v módě, kultuře a běžném životě vidíme to, co víme – respektive, vidění je ovlivněno věděním. Proto má každý o umění nějaké po/vědomí. V čem spočívá estetická hodnota? Existují obecná kritéria? Jsou trvalá, nebo se mění?

Tomáš Kulka, Umění a jeho hodnoty. Logika umělecké kritiky. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Každý se v podstatě dívá na svět ze své „bubliny,“ respektive ze své zájmové, profesní či sociální pozice, což platí i o umělecké tvorbě. Více či méně tomu tak bylo vždy, v současnosti se však kvůli absenci jednotného stylu tato atomizace kulturní společnosti zvětšila. Navzdory tomu se lidé shodnou na hodnotách. Jinými slovy, existují umělecká díla, jejichž význam je nezpochybnitelný.

Tomáš Kulka, filozof a teoretik umění, který se věnuje výtvarnému umění a od návratu z emigrace působí na katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, se ve své nejnovější knize Umění a jeho hodnoty. Logika umělecké kritiky pokouší osvětlit a zdůvodnit základní kritéria tvorby.

Úplné hodnocení

Je hodnocení umění jen relativní? Existují obecná kritéria? Jsou trvalá, nebo se mění? Někomu se „to“ líbí, jinému nikoli. V odborných kruzích se tyto rozdílné přístupy do jisté míry stírají, ale existují také. Kulka nejprve uvádí několik světových teoretiků či filozofů umění, zejména Franka Sibleye (1923–1996) a Eddyho Zemacha, a pak se vydává vlastní cestou.

Podle Kulky je třeba hodnotit umělecké artefakty v kontextu dějin umění, protože pouze tak může být hodnocení úplné

Snaží se oslovit odbornou i širší veřejnost, ale úvodní kapitoly k tomu příliš nepřispívají. Zdlouhavé cituje a rozebírá teoretiky umění a interpretuje jejich tvrzení. Není však s nimi spokojen, jeví se mu často jednostranní. Podle Kulky je třeba hodnotit umělecké artefakty v kontextu dějin umění, protože pouze tak může být hodnocení úplné.

Kulka se zabývá dvěma názorovými skupinami a jejich teoretiky. První tvrdí, že estetické hodnocení nelze zdůvodnit, protože každé dílo je jedinečné. Podle druhých existují objektivní hodnoty i lze obecně hodnotit. Kulka přichází s třetí cestou, dle níž lze přijmout tezi o jedinečnosti, přičemž „estetické soudy jsou zdůvodnitelné“ – dílo je jedinečné, ale jeho kvality lze objektivně vysvětlit a zhodnotit. Snaží se o syntézu obou skupin – směřuje k nezaujatému hodnocení a současně nepopírá jedinečnost díla.

Tři pilíře kritiky

Druhá Kulkova teze je originálnější. Podle ní z estetického hlediska můžeme (a máme) posuzovat nejen vytvořené dílo, ale i jeho neuskutečněné (umělcem nevybrané) varianty: „Z estetického hlediska hodnotíme umělecká díla podle toho, jak si stojí v konkurenci s tím, jaká by mohla být.“

Podle Kulky existují tři pilíře kritiky – jednota, komplexnost a intenzitu –, jež „adoptuje“ do vlastní teorie estetického hodnocení, přičemž se snaží vyhnout tomu, aby tyto pojmy byly příliš vágní – rozebírá je, definuje, uvádí do souvislostí a ukazuje na příkladech

Třetí Kulkova teze je „kritická a konstruktivní“ a založená na dvou hodnotách díla – estetické a umělecké. První je nahlížena teď a tady, druhá posuzovaná v rámci dějin umění. Toto jeho rozdělení na dvě v podstatě nezávislé hodnoty je známé až od začátku modernismu, což Kulka rozvíjí a ukazuje na příkladech z historie, z nichž je zřejmé, že tato „dvojí kvalita“ nebyla a dodnes často není ustálená ani zažitá.

Kulka se ptá, v čem spočívá estetická hodnota, a odpověď hledá například v teorii amerického estetika Monroa Beardsleye (1915–1985). Chce vyvrátit „estetický subjektivismus“, čímž se však ocitá na tenkém ledě, navzdory tomu k jistým závěrům dospívá. Podle Kulky existují tři pilíře kritiky – jednota, komplexnost a intenzitu –, jež „adoptuje“ do vlastní teorie estetického hodnocení, přičemž se snaží vyhnout tomu, aby tyto pojmy byly příliš vágní – rozebírá je, definuje, uvádí do souvislostí a ukazuje na příkladech.

Avignonské slečny

Kulka tvrdí, že umění je třeba nejen vnímat, ale i mu „rozumět“ a znát souvislosti jeho vzniku: „Vnímat díla vyžaduje v určité kategorii či ve více kategoriích dovednost, již je třeba získat cvikem, jistou průpravou.“ Kulkův „hodnotový dualismus“ je správný, ale ošidný, což ukazuje příběh obrazu Avignonské slečny španělského malíře Pabla Picassa (1881–1973) z roku 1907 považovaného dnes za nejdůležitější ve 20. století. Jeho kritikům, přátelům a dokonce ani jemu samotnému se však mimořádný nejevil.

Obraz Avignonské slečny španělského malíře Pabla Picassa (1881–1973) z roku 1907 je dnes považovaný za nejdůležitější ve 20. století. Jeho kritikům, přátelům a dokonce ani jemu samotnému se však mimořádný nejevil.

Kulka píše: „Pro celkové posouzení díla kritikovi nestačí bystré oko, vytříbený vkus a znalosti nutné pro zařazení díla do správné kategorie, musí také znát relevantní část historie umění. K posouzení umělecké hodnoty potřebuje rovněž časový odstup, aby mohl zhodnotit, jak se esteticko-umělecký potenciál dané inovace uplatnil. Musí tedy něco vědět o následném dění ve světě umění.

Proto není umělecká hodnota veličinou statickou, kterou bychom mohli jednou a provždy stanovit s konečnou platností. Upozorňuji zároveň na to, že posuzování umělecké hodnoty je v každém období záležitostí objektivní, že se zakládá na ověřitelných kunsthistorických skutečnostech.“

Přesah až historie

Avignonské slečny vyvolaly ve své době pobouření dokonce u Picassových kolegů – George Braqua (1882–1963) obraz „naprosto zděsil“, Henri Matisse (1869–1954) se „upřímně rozzlobil“, Guillaume Apollinaire (1880–1918) doporučil Picassovi, aby se věnoval jen karikatuře, přičemž nevadilo téma, ale forma. Avignonské slečny – pět ženských aktů v nevěstinci – obsahují prvky realistické, syrově negerské a ostře kubistické, a na toto „barbarství“ nebylo okolí připravené.

Kulka zdůrazňuje u výtvarného díla hodnotu estetickou i uměleckou – může být krásné nebo působivé, ale jeho přesah stanoví až historie

Chyběla měřítka, souvislosti i aspoň trochu usazený „jiný“ vkus, nové paradigma. A to dnes vidíme jinak. „Změnil se od roku 1907 natolik vkus? Přehlédli Picassovi přátelé něco, co přehlédnout neměli?“ ptá se Kulka a příběh nejslavnějšího Picassova obrazu shrnuje: „Obraz byl nesrozumitelný, protože ,předběhl svou dobu‘ a vyvolal nelibost tím, že porušil stávající normy. A nemohlo být prozatím vnímán v kategorii kubismu.“

Kulka zdůrazňuje u výtvarného díla hodnotu estetickou i uměleckou – může být krásné nebo působivé, ale jeho přesah stanoví až historie. Avignonské slečny vděčí za své uznání až následnému kubismu. Do té doby byl tento obraz divný, a především nezařaditelný. Dnes je chloubou Muzea moderního umění v New Yorku, které jej koupilo v roce 1937.

Estetická a umělecká hodnota

Je estetická hodnota ve vztahu k hodnotě umělecké extrémně nadhodnocena, zatímco umělecká hodnota, již filozofové většinou nevnímají nebo i její existenci popírají, je právě tím, o čem umění a jeho historie jsou?

Nejen v umění, ale i v módě, kultuře a běžném životě vidíme to, co víme – respektive, vidění je ovlivněno věděním. Proto má každý o umění nějaké po/vědomí. Kulka má v mnohém pravdu, nedobývá se však se svou dualistickou teorií do již otevřených dveří a je možné ji aplikovat i na současné postmoderní umění? Vtěsná se každé dílo do jeho teorie?

Hodnotí umělecká díla většina z nás jen esteticky nebo tendenčně – v lepším případě intuitivně? A platí Kulkovo tvrzení, že „estetická hodnota je ve vztahu k hodnotě umělecké extrémně nadhodnocena, zatímco umělecká hodnota, již filozofové většinou nevnímají nebo i její existenci popírají, je právě tím, o čem umění a jeho historie jsou?“ Možné to je.

Umění a jeho hodnoty. Logika umělecké kritiky

AUTOR: Tomáš Kulka

VYDAL: Argo 2019

ROZSAH: 264 stran

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.