Hans Bernhard Schmid, profesor politické filozofie na Vídeňské univerzitě, se ve své nejnovější knize Moralische Integrität: Kritik eines Konstrukts (Morální integrita. Kritika jednoho konstruktu) zamýšlí na základě Milgramova experimentu nad morální integritou. Její existence je však mnoho desetiletí nejen filozofickým, ale i společenským problémem. A v minulých letech byl vnímán ještě o něco ostřeji. Kvůli ekonomické i politické krizi totiž společnost začala volat po morálnějších, „čistších“ lidech, kteří by dokázali veřejné věci spravovat efektivně a byli vzorem pro děti.
Volání po morálnější veřejnosti lze považovat i za symptom morálního relativismu, jenž moderní západní společnosti ovládá. Jen málokdo je natolik naivní, aby nevěděl, že každý má svou cenu. Marnost důvěry v morálnost člověka pak předvedl ve svém experimentu i v následujících studiích americký psycholog Stanley Milgram neboli „muž, který šokoval svět“. Zasloužil se totiž zřejmě o nejslavnější psychologický experiment všech dob, v němž hlavní roli hrály elektrické šoky. A na společnost zapůsobil jako šok morální.
Milgramův experiment
Takzvaně dobří lidé vůbec nejsou dobří. Stačí málo a promění se v zabijáky, promlouvá i 50 let po experimentu k veřejnosti Milgram. Jeho experiment se totiž stal součástí středoškolské výuky psychologie v západních státech, a tím i všeobecného vzdělání. Řečeno jinak, vzdělaná osoba má vědět, že člověk je zlý a žádnou morální integritou nedisponuje. A protože se Milgramův experiment stal pro chápání lidské přirozenosti – alespoň v západních státech – stěžejní, je třeba se s ním seznámit.
Z Milgramova experimentu vyplývá, že člověk je zlý a žádnou morální integritou nedisponujeSchmid popisuje selhání účastnice Milgramova experimentu, jíž dává fiktivní jméno Elinor. Ta se na něj přihlásila v roce 1962 prostřednictvím inzerátu. Milgramova anonce se obracela na lidi ochotné zúčastnit se vědeckého experimentu, jehož záměrem bylo prozkoumat roli, kterou hraje při učení fyzický trest.
Elinor se o podobné věci zajímala, neboť pracovala jako sociální pracovnice usilující o lepší školní docházku mladých lidí z amerických ghett. Navíc byla zarytou odpůrkyní fyzických trestů. Doufala, že experiment potvrdí marnost fyzického nátlaku, čímž se zaslouží o lepší zacházení s dětmi i mladistvými. Takového výzkumu se však nedočkala. Proti své vůli se stala hlavní postavou experimentu, který zkoumal ochotu vykonávat kruté rozkazy autority.
Stupňování síly elektrických šoků
Milgram určil Elinor roli učitelky a představil ji žákovi Wallacovi. Ten byl sice hercem, ale Milgram tvrdil, že i on odpověděl na inzerát a role žáka mu byla přidělena náhodou. Elinorin úkol spočíval ve zkoušení Wallace z párů slov, které se měl naučit nazpaměť. Kdykoli vyslovila jedno slovo z páru, měl říct druhé. Nebyl-li by schopný si vzpomenout na správné slovo, měl být potrestán elektrickým šokem. Elinor byla ujištěna, že jeho síla nepřesáhne 30 voltů.
Zavázaný je ten člověk, který si za svou povinnost stanovil, že bude zohledňovat přání a záměry druhéhoNásledně byl žák Wallace odveden do vedlejší místnosti, v ní připojen k elektrodám a vysílačkou měl odpovídat na Elinorino zkoušení. Ve skutečnosti však k elektrodám připojen nebyl, jeho odpovědi byly předem zformulované a přehrávané z magnetofonu. Navíc byl mimořádně neschopný.
Elinor byla vyzývána, aby ho trestala stále silnějšími elektrickými šoky. Při 150 voltech trestaný žádal, aby byl experiment přerušen. Milgram však Elinor upozornil, že experiment její další spolupráci bezpodmínečně vyžaduje. Proto pokračovala. Naposled se žák ozval při 330 voltech – po bolestivém zasténání následovalo definitivní odmlčení. Elinor vyčerpala celou škálu elektrických šoků. Zmáčkla i tlačítka s několika křížky, což znamenalo elektrický šok o síle přes 400 voltů.
Test lidskosti
Milgram ve své studii o experimentu často přezdívaném „test lidskosti“ uvádí, že se skládal ze dvou zkoušek. A v jejich rámci se mohl člověk považovat buď za hrdinu, nebo za morálního zločince. První zkouška spočívala ve schopnosti postavit se autoritě. V ní neuspělo 62 procent účastníků experimentu. Milgram z tohoto výsledku, který ho „šokoval“, usoudil, že většina náhodně vybraných lidí je ochotná a schopná zavraždit člověka. Stačí na ně pouze vyvinout malý nátlak.
Druhá zkouška tkvěla ve způsobu, jak neúspěšní účastníci experimentu nakládali se svým selháním. Většina z těch, kteří byli ochotní neschopného žáka zabít, své selhání omlouvala. I Elinor z něj vinila Milgrama coby pořadatele a nepříznivé okolnosti, nikoli sebe. V tom selhala podruhé. Nejenže neměla odvahu odolat autoritě, ale ani si nedokázala přiznat vlastní chybu.
Dle Milgrama se ve svém selhání zachoval hrdinně muž, který psychologovi poděkoval za to, že odhalil jeho slabiny. „Musím se teď vyrovnat s tím, že nejsem o nic lepší než Eichmann,“ reagoval muž na své selhání. Elinor se nesrovnávala s nacistickými zločinci. Namísto toho zatvrzele zdůrazňovala svou dobrotivost. Milgram toto počínání ve své studii nekompromisně odsoudil. A Elinor popsal jako člověka s naprosto pokleslou morálkou a srovnatelného s vykonavateli takzvaného banálního zla za nacistického Německa.
Spíš spolupráce než obavy z autority
Schmid nesouhlasí s tímto odsouzením lidí, kteří byli systematicky a rafinovaně obelháváni. Především se však snaží alespoň částečně omluvit Elinorino jednání. Zejména si všímá, že interpretace Milgramova experimentu vychází z takzvaného metodologického individualismu. Dle něj člověk čelí výzvám experimentu naprosto sám. Tak tomu však dle Schmida není.
Milgram totiž přizval dobrovolníky ke spolupráci. Z tohoto hlediska je pak příznačné, jak Elinor formuluje opakované žádosti o přerušení experimentu, o čemž se však Milgram ve své studii vůbec nezmiňuje. Tyto žádosti jsou vždy v množném čísle. Její obludné selhání, popsané Milgramem, vycházelo z přesvědčení, že je jejím spolupracovníkem.
Dle Elinor jsou na stejné lodi. Úspěch, či neúspěch experimentu závisí na obou. A stejně jsou oba zodpovědní za její jednání. Elinor tedy nesdílí Milgramův předpoklad, že situaci je třeba interpretovat na základě schématu autorita a podřízený. Milgram je pro ni partnerem, kterému slíbila spolupráci a jehož důvěru nechce zklamat. Její selhání proto vyplývá spíš z pocitu závazku než z obav ze silné autority.
Dobrovolná zranitelnost
Elinorino selhání se navíc ukazuje jako paradigma i pro ostatní, kteří neobstáli. Téměř bez výjimky totiž poukazovali na skutečnost, že se zapojili do společného projektu, kterému se chtěli odevzdat. Jejich záměrem bylo stát se součástí vědeckého týmu. Byli ochotní potlačit vlastní vůli i charakter, aby prospěli společnému projektu.
Idiocie vlastního názoru je pro společnost stejně nebezpečná jako připravenost učinit se dobrovolně slabším, nechat platit pravdu druhého, a tím umožnit nejen spolupráci, ale i lidskou vzájemnost
Na základě interpretace těch, kteří v experimentu selhali, rozvíjí Schmid úvahu o chápání závazku. Zavázat se ke spolupráci znamená učinit se dobrovolně slabším a zranitelnějším. Zavázaný je ten člověk, který si za svou povinnost stanovil, že bude zohledňovat přání a záměry druhého. Tím se na něm stává nejen závislým, ale může být i právem považován za odpovědného za jeho činy.
Proto při spolupráci vždy část své autonomie pozbýváme. Jde však o ztrátu či o dobrovolnou zranitelnost, která je podmínkou existence nejen společnosti, ale i rodiny. Její členové – rodiče – se dobrovolně zavázali, že dva svébytné životy spojí v jeden, čímž se vzájemně vydávají napospas. Ochotu učinit se zranitelným a stát se členem celku proto nelze považovat za vlastnost, kterou bychom měli odsuzovat či vykládat jako zbabělost.
Idiocie vlastního názoru
Dle Schmida Milgramův experiment zvrácenost lidského charakteru neodhalil. Poukázal pouze na slabiny dobrých a nutných vlastností – ochoty důvěřovat druhému a spolupracovat s ním. Experiment dále vyzdvihl lidi, kteří byli schopní se manipulujícímu psychologovi vzepřít. Ti v Milgramově hře zvítězili.
Jejich reakce byla obdivuhodná a za jejich pohotovost jim právem náleží vítězství. Obdivuhodné vlastnosti, které jim umožnily odmítnout psychologovy požadavky, však ohrožuje zvrat v ochotě spolupracovat a v lidské důvěře. To, co Schmid označuje idiocie vlastního názoru – systematická neochota přistoupit na požadavky druhého a naslouchat mu. A je pro společnost minimálně stejně nebezpečná jako připravenost učinit se dobrovolně slabším, nechat platit pravdu druhého, a tím umožnit nejen spolupráci, ale i lidskou vzájemnost.
Z tohoto hlediska lze Schmidovu knihu číst i jako polemiku s tezí Hannah Arendtové o banalitě zla. Oproti jejímu názoru nespočívá zlo v tupém vykonávání rozkazů. Prezentaci nacistického zločince Eichmanna jako nepřemýšlivého úředníka historici dávno uvedli na pravou míru. Dle historických dokumentů šlo o zcela přesvědčeného nacistu, který si v nacistickém Německu realizoval sny o svém čistším životě.
Největšími zločinci v dějinách nebyli ti, kdo se nechali bezmocně vlákat do situace, které nerozuměli, ale ti, kdo nebyli schopní empatie, uzavřeli se do vlastního světa a vědomě uskutečňovali své zvrácené představy. O tomto zlu však Milgramův experiment nevypovídá.
Moralische Integrität: Kritik eines Konstrukts
(Morální integrita. Kritika jednoho konstruktu)
AUTOR: Hans Bernhard Schmid
VYDAL: Suhrkamp Taschenbuch, Frankfurt nad Mohanem, 2011
ROZSAH: 307 stran