Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Je americký filmový režisér Woody Allen pachatelem, nebo obětí?

  18:02
Autobiografie Woodyho Allena Apropos of Nothing je svědectvím o celé epoše americké kultury a inteligentní reflexí vlastní tvorby. To vše ale vadne v truchlivém stínu jedné tragédie.

Woody Allen při natáčení filmu The Bop Decameron v létě 2011 v Římě foto: Reuters

Kniha Woodyho Allena Apropos of Nothing by se na český trh měla dostat koncem tohoto roku (o případné vzpouře proti ní v nakladatelství Argo zatím není nic známo). Její anglická verze vzbudila na jaře bouři ještě před vydáním, které se kvůli protestům v prvním zamýšleném nakladatelství Grand Central Publishing ze skupiny Hachette podařilo až na druhý pokus, a to v nezávislém nakladatelství Arcade Publishing. Následně kniha sklidila ve významných médiích kritické reakce, z nichž ty nejvlídnější byly odměřené.

Vztah současných opor americké kultury k Woodymu Allenovi výmluvně ukazuje případ režiséra Spikea Leeho, který svého rodáka z New Yorku letos v červnu podpořil na Twitteru: označil ho za „velkého, velkého filmaře“ a prohlásil, že ví, čím teď Woody Allen prochází (tedy soustředěnou palbou kvůli údajnému nevhodnému chování k sedmileté adoptivní dceři Dylan v roce 1992 a právě kvůli nynějšímu vydání knihy, kde se snaží obhájit). Velmi brzy následoval další tweet, v němž již poučený Lee své podpory lituje: „Hluboce se omlouvám. Má slova nebyla správná.“

Domáhání se důvěry

Lee stihl takřka zároveň obsadit obě protikladné pozice, které dnes vůči Woodymu Allenovi umělecké osobnosti a celebrity zaujímají. Těch, kdo se od něho distancují, je ovšem víc a jsou výrazně hlasitější. Na své straně má Allen (alespoň pokud se nic nezměnilo) třeba Scarlett Johanssonovou nebo Diane Keatonovou. To však sotva může něco změnit na tom, že někdejší oblíbenec diváků i kolegů je v éře #MeToo jednou z nejtoxičtějších postav amerického showbyznysu.

Woody Allen se pokusil shromáždit maximum argumentů, které podporují jeho verzi, a až s obsesivní úporností je opakuje a domáhá se důvěry. Vzniká tím značně skličující a nekomfortní situace, neboť kriticky myslící nemůže Allenovu nabídku na kamarádství přijmout a zcela odvrhnout všechny pochybnosti (stejně jako nemůže slepě věřit Mie Farrowové ani dnešním vzpomínkám někdejšího sedmiletého dítěte).

Mnohé nejspíš nejvíc irituje, že se ke svému zvrhlému chování nikdy nepřiznal a dostal při tom za pravdu i od dvou vyšetřovacích orgánů, které odmítly obvinění vůči němu postoupit soudu. To, že Allen nebyl nikdy odsouzen (ba ani souzen) a zároveň nyní dávno dospělá Dylan a její matka Mia Farrowová na obviněních trvají a důrazně je v tom podporuje i Dylanin bratr Ronan Farrow, vytváří ukázkovou situaci tvrzení proti tvrzení. Na čí stranu se přikloníme, závisí spíše na osobních sympatiích a společenské náladě než na faktech, které můžeme dostat.

Woody Allen se pokusil shromáždit maximum argumentů, které podporují jeho verzi, a až s obsesivní úporností je opakuje a domáhá se důvěry. Vzniká tím značně skličující a nekomfortní situace, neboť kriticky myslící nemůže Allenovu nabídku na kamarádství přijmout a zcela odvrhnout všechny pochybnosti (stejně jako nemůže slepě věřit Mie Farrowové ani dnešním vzpomínkám někdejšího sedmiletého dítěte).

Allenova urputná obhajoba vztahu se starší adoptivní dcerou Farrowové Soon-Yi, vršení důkazů o falešnosti obvinění v případě Dylan a odmítání bulvárních nařčení jsou v knize přebujelé jako nádor, který utlačuje vše ostatní. Už když se Allen v chronologické reflexi svého osobního a tvůrčího života dostane k Annie Hallové (etapa dávno před vztahem s Farrowovou) a vzpomíná, jak ho při castingu okouzlila mladá herečka Stacey Nelkinová, považuje za nutné vymezit se vůči opakovaným tvrzením médií, že měl vždy slabost pro výrazně mladší dívky, výčtem svých manželek a partnerek.

Dvě hrozné varianty

„Má první žena byla o tři roky mladší než já. Stejně má druhá. Diane Keatonová byla ,věkově přiměřená‘, stejně jako Mia Farrowová, se kterou jsem chodil 13 let. Z toho množství žen, s nimiž jsem během těch desítek let něco měl, téměř žádná nebyla mladší než já. Jedna, a s tou jsem ve skutečnosti vlastně ani nic neměl. Jenom jsem ji pozval na výlet do Paříže, který jsem podnikal. Ona mě odmítla, a tím to skončilo.

Ale k tomu se ještě dostanu, protože jde o Mariel Hemingwayovou a ta historka je zábavná. Jednu mladou ženu jsem požádal o ruku, její jméno je Soon-Yi, a ona naštěstí byla pro, ale tenhle příběh přijde později a je k tomu opravdu ještě hodně co říct. (A doufám, že to není ten důvod, proč jste si koupili tuto knihu.)“

Ztěžklá, zraněná a umanutá pasáž je zjevně hlavní důvod, proč Allen knihu sepsal a vydal. Zoufalý poslední pokus zvrátit veřejné mínění a obhájit svou čest. To nejtísnivější na věci je, že pravda v klíčovém bodě obludného sporu sotva může být někde uprostřed, má ji jedna ze stran, a obě varianty jsou přitom hrozné.

Buď záměrná ironie, nebo absurdní tragikomičnost doušky v závorce vynikne, když čtenář po mnoha dalších stránkách naplněných vesměs odlehčeným vyprávěním dospěje ke sblížení 56letého Allena s 21letou Soon-Yi a k lavině navazujících kalamit. Následující ztěžklá, zraněná a umanutá pasáž je totiž zjevně hlavní důvod, proč Allen knihu sepsal a vydal. Zoufalý poslední pokus zvrátit veřejné mínění a obhájit svou čest. To nejtísnivější na věci je, že pravda v klíčovém bodě obludného sporu sotva může být někde uprostřed, má ji jedna ze stran, a obě varianty jsou přitom hrozné.

Buď tu máme nešťastnou dívenku, kterou její slavný adoptivní otec zneužíval, a pak se z toho díky milionům nasypaným do právních sporů vyzul, anebo jde o milujícího otce, kterého zuřivost jeho zhrzené partnerky připravila o dceru, vypodobnila ho jako monstrum, učinila z něho veřejného nepřítele a zruinovala závěrečnou etapu jeho umělecké kariéry. V obou případech je hlavní obětí Dylan: ať už zneužívaná otcem, nebo zmanipulovaná matkou.

Sám Woody Allen ví a v knize přiznává, že významnou část veřejnosti už nikdy o své nevině nepřesvědčí. Žádá proto alespoň (a v tom by mu každý rozumný člověk měl vyhovět), aby se o jeho vztazích s Miou Farrowovou a jejími dětmi nešířily bludy, kterých po internetu, ale i v celkem seriózních médiích koluje požehnaně (počínaje tím, že Allen a Farrowová byli manželé nebo že i Soon-Yi byla Allenova adoptivní dcera).

Dovolávání se svědectví

Jenomže i prokazatelné skutečnosti jsou natolik nestandardní, že sotva složí nějaký snadno pochopitelný obrázek – spíše divokou koláž ze života newyorských bohémů, kterým na chvíli připadalo krásné a smysluplné tvořit rodinu dle vlastních pravidel, pak se jim ale manipulace s životy jiných lidí fatálně vymkla z rukou.

Když se seznámili, měla už Farrowová sedm dětí, tři vlastní biologické a čtyři adoptované; z nich Allen později přijal za svého syna Mosese. Farrowová a Allen spolu adoptovali ještě dceru Dylan a nedlouho nato se Farrowové narodil syn Satchel považovaný za biologického potomka Woodyho Allena, ale jak později Farrowová uváděla (a nejspíš nelhala), jeho otcem byl ve skutečnosti Frank Sinatra. Představu o fungování celého tohoto podivuhodného společenství příliš neusnadní ani Allenovo prohlášení v knize:

Allen se s neskrývaným vděkem opakovaně dovolává svědectví svého adoptivního syna Mosese, který se v současné situaci přiklonil na jeho stranu a ve svých vzpomínkách obviňuje – stejně jako jeho nevlastní sestra Soon-Yi – Miu Farrowovou z despotických, až psychopatických výchovných metod

„Nikdy jsme se nevzali. Nikdy jsme spolu ani nežili. Ani jednou za těch třináct let, co jsme spolu chodili, jsem nepřespal v jejím bytě v New Yorku. Kromě malého počtu případů během prvního roku či dvou, kdy možná strávila noc u mě, jsme žili odděleně.“ Chce-li Woody Allen ve své autobiografii líčit Miu Farrowovou od počátku jako značně podivínskou bytost a vypočítávat červené praporky, jichž si měl všimnout, ale nevšiml, nemá s tím v některých ohledech tak velkou práci.

Farrowová svým dětem například s oblibou měnila jména: „Moses byl tehdy Mischa, ale jednoho dne na utkání v basketbalu, když viděla hrát velkého Mosese Malonea, se Mia zamilovala do jména Moses a změnila synovi jméno... Dylanino jméno změnila na Eliza, potom na Malone a zkoušela také změnit jméno Soon-Yi na Gigi, ale ta to nechtěla. Ronan byl Satchel, pak Harmon, potom Seamus, potom Ronan.“

Jiné pasáže jsou povážlivější. Dalším červeným praporkem prý měla být „nepřirozená“ blízkost Mii Farrowové s jejím biologickým synem Fletcherem a její chlad, až nepřátelství vůči adoptovaným potomkům nebo její přijímání dětí na zkoušku a jejich vracení do ústavů. Allen se s neskrývaným vděkem opakovaně dovolává svědectví svého adoptivního syna Mosese, který se v současné situaci přiklonil na jeho stranu a ve svých vzpomínkách obviňuje – stejně jako jeho nevlastní sestra Soon-Yi – Miu Farrowovou z despotických, až psychopatických výchovných metod.

Ďábelský plán

Sám Allen zachází v hodnocení povahy své bývalé partnerky na dost tenký led amatérsky zhotovené rodinné anamnézy: „Miina rodina oplývala extrémně varovným chováním, kterého za ty roky, co jsem ji znal, stále přibývalo. Pití a velké problémy s drogami u sourozenců, kriminální záznamy, sebevražda, ústav pro mentální poruchy a nakonec i bratr obviněný ze zneužívání dítěte a zavřený do vězení.

Čím dál nepříjemnější cákance špíny směřují k dovození, že když Farrowová zjistila, že Allen navázal vztah s její nemilovanou, ba opovrhovanou a v podstatě týranou adoptivní dcerou Soon-Yi, vymyslela ďábelský plán a implantovala malé Dylan do hlavy umělou vzpomínku na zneužívání. Je to úplně neuvěřitelné? Bohužel ne.

Jeden každý Farrow postižený poruchami sahajícími od athénského jeviště po Ztracený víkend – až, zdálo se, na Miu. Žasl jsem, jak mohla vyrůstat a našlapovat přitom tím minovým polem šílenství a vyjít z toho jako okouzlující, produktivní, milá a nepoškozená. Jenže ona nebyla nepoškozená a já jsem se měl mít víc na pozoru.“

Čím dál nepříjemnější cákance špíny (včetně výčtu, jak hrozně dopadly Miou vychovávané děti) směřují k dovození, že když Farrowová zjistila, že Allen navázal vztah s její nemilovanou, ba opovrhovanou a v podstatě týranou adoptivní dcerou Soon-Yi, vymyslela ďábelský plán a implantovala malé Dylan do hlavy umělou vzpomínku na zneužívání. Je to úplně neuvěřitelné? Bohužel ne.

Bohužel ale pravda stále může být i jinde a četba Allenovy vášnivé vlastní obhajoby (a zároveň vášnivé obžaloby Farrowové) na této nejistotě nemůže mnoho změnit. Bez této noční můry by bylo čtvrtstoletí Allenova života úplně jiné a mnohem lépe by se četla i jeho kniha, která je místy prodchnutá vtipem a sebeironií a plná cenných poznámek k autorově tvorbě (těm bude namístě se věnovat v recenzi českého vydání).

Poněkud starosvětské vyprávění

Bylo by příjemné a zábavné listovat knihou, v níž Woody Allen vzpomíná, jak se také mohla jmenovat Annie Hallová, nebo kde vysvětluje projevy a následky své fobie ze vstupování do místností, kde se něco koná. V první části knihy je radost číst o Allenových začátcích a osobnostech, které ho inspirovaly, stejně jako film po filmu probírat jeho umělecký vývoj, který glosuje velmi skepticky a jen o pár svých dílech je ochoten prohlásit, že se snad povedla.

Allen vytrvale vyvrací svou pověst intelektuála a tvrdí, že vše je to jen nápodoba určená od začátku k tomu, aby dokázal zaujmout chytřejší a skutečně vzdělané dívky... Allenovo vyprávění je ovšem leckdy poněkud starosvětské, jeho perspektiva z velké časti neopustila dobu, o které vypráví, ať už jde o pohled na ženy, na požitky plynoucí z úspěchu, nebo třeba na (ne)obsazování afroamerických herců.

Vytrvale vyvrací svou pověst intelektuála (ovšem zároveň ji svým rozhledem dokládá) a tvrdí, že vše je to jen nápodoba určená od začátku k tomu, aby dokázal zaujmout chytřejší a skutečně vzdělané dívky... Allenovo vyprávění je ovšem leckdy poněkud starosvětské, jeho perspektiva z velké časti neopustila dobu, o které vypráví, ať už jde o pohled na ženy, na požitky plynoucí z úspěchu, nebo třeba na (ne)obsazování afroamerických herců.

(„I když pozitivní diskriminace může být v mnoha případech docela dobré řešení, v případě castingu nefunguje.“ To věru není věta, která by mu mezi dnešní americkou kulturní elitou zajistila popularitu, jakkoli je zřejmé, co tím Allen chce říct, a že proti černochům nic nemá, o čemž podle něho svědčí i jeho snaha pojmenovávat své děti po černých osobnostech.)

Proto se najdou lidé, které irituje kniha jako celek a s upřímným opovržením vyčítají Woodymu Allenovi opakované přiznání, že se mu už od školního věku líbily dívky a ženy, a to někdy i zcela fyzicky. V této polemice se ale zdravý rozum přece jen nehledá tak bolestně a beznadějně.

Woody Allen, Apropos of Nothing

Apropos of Nothing

Mimochodem

AUTOR: Woody Allen

VYDAL: Arcade 2020

ROZSAH: 400 stran

Autor: