Ačkoli ještě producentu a zpěváku Jamesi Blakeovi nebylo ani pětadvacet let, patří už nejvýraznějším postavám nové vlny britské elektronické hudby. Na svém druhém albu Overgrown představuje, jak podmanivě může znít tichý soul v hlučném století.
Přelomovým obdobím v Blakeově životě byl rok 2011. Ve výroční anketě hudebních kritiků BBC: Sound of…, jejímž úkolem je podchytit mladé talenty, se umístil na druhém místě za zpěvačkou Jessie J. Ve stejném roce navíc po třech kratších EP vydal svůj eponymní debut, který zvedl vlnu nadšených recenzí a vysloužil si i nominaci na Mercury Prize. Blake byl považován za černého koně prestižního ocenění, nakonec však musel ustoupit do stínu dvojnásobné vítězky PJ Harvey. Neměl ovšem důvod odcházet se svěšenou hlavou.
Sázka Polydoru
Spousta fanoušků mu sice po vydání debutu spílala, že se odvrátil od kořenů, které tkví v tanečním infernu londýnských klubů, plachý mladík však dokázal, že i v hudbě platí úsloví „účel světí prostředky“. Se svou rozvláčnou melancholií totiž vyplul z undergroundu směrem k popovějším kompozicím a podepsal kontrakt se slavným vydavatelstvím Polydor, které spadá pod globálního obra hudebního průmyslu, americkou korporaci Universal Music Group.
Blakeovo spojení s „major labelem“ je zajímavým momentem. Když se podíváme mezi umělce pod štítem Polydoru, nalezneme mezi nimi povětšinou zavedené hvězdy (Bryan Adams, Lady Gaga, Black Eyed Peace) nebo nemastné neslané stálice britského pop-rocku posledních let (White Lies, Snow Patrol nebo Kaiser Chiefs). O zajímavý moment se jedná proto, že jednak není úplně zvykem, aby tak mladý a celosvětově de facto neznámý umělec vydal úspěšný debut (deska James Blake se v několika zemích včetně Velké Británie vyšplhala do žebříčku Top 10 nejprodávanějších alb), jednak proto, že Blake svým charakteristickým zvukem nenaplňuje formičky, ze kterých byznysmeni „sériově“ vyrábějí hvězdičky pro své popové stáje.
Je pozoruhodné, že v době padajících tržeb hudebního průmyslu dal Universal raději šanci neokoukanému intepretovi, než aby sázel na jistotu v podobě mainstreamových figurek. Otázkou je, jak se tento vztah bude vyvíjet do budoucna – Blake před vydáním druhé desky kritizoval svého vydavatele za to, že chtěl streamováním poloviny písní zvýšit zájem o novinku, což mimo jiné vyústilo v to, že se propadly předprodeje a album Overgrown se s předstihem objevilo mezi internetovými piráty. Sám však dodal, že už se naučil netrápit se tímto jevem, načež neváhal přirovnat hudební průmysl k potápějící se lodi s pasažéry uvězněnými v kajutách.
Klip ke skladě Retrogade.
Překvapivá magie tichého soulování
Epičnost a okázalou bombastičnost původně afroamerického žánru navlékl Blake do civilnějšího, komornějšího kabátu
S novým albem Overgrown v Blakeově projevu přece jen přišla poměrně razantní změna. Odložil dubstepové prvky, za jejichž smíchání s minimalistickými beaty byl kritiky označován za zaprodance, a začal se stále více a více nořit do soulového frázování. Místo kopírování publikem oblíbeného žánru však dokázal chvějícím se hlasem najít neobsazenou niku – odvěkou epičnost a okázalou bombastičnost původně afroamerického žánru navlékl do civilnějšího, komornějšího kabátu, který více náleží současnému pojetí hudby. Zachoval spirituální rovinu soulových textů (na rozdíl od takové Adele), nemíří však prstem k nebi jako černošské gospely, nevelebí boha – hledá své duchovno skrz hypnotické smyčky přidušených bicích s nohama na zemi, hledá ho v intimitě, kterou nabubřelý hudební globalismus možná potřebuje daleko více, než nějakého spasitele.
Blakeova estetika, založená na velkém soulovém paradoxu (tedy avizovaném rozporu mezi monumentálností a komorností), je právě v tomto ohledu cennou komoditou britského trhu. Není jen dalším chlapečkem, který si mohl nahrát pár desek a v poklidu zmizet v zapomnění. Jeho sílící pozice ho předurčuje, aby napravil tvůrčí reputaci dlouhodobě hibernující Anglie a přivál do vln obsahově vyprázdněného světového popu svěží vítr.
Overgrown zřejmě není jeho uměleckým vrcholem, ale můžeme tuto desku oprávněně považovat za zlomový bod, od které je potřeba brát mladého producenta vážně – už jen fakt, že na novince hostují legendy, jakými jsou Brian Eno nebo rapper RZA, hlava hiphopového Wu-Tang Clanu, svědčí o tom, že není jen modlou britských teenagerů, ale dokáže oslovit i širší publikum.
Jestli dosáhne podobně obrovské popularity jako jeho zámořští současníci typu Justina Timberlakea, však už nebude záležet pouze na něm, ale na potřebách trhu, který si bude muset vybrat stejně jako hlavní hrdina filmu Matrix mezi modrou a červenou pilulkou. V době, kdy populární hudbě kraluje výstřední korejská hvězda PSY, však bude muset zřejmě Blake ještě nějakou chvíli čekat, než přijde nejpříhodnější čas pro intimitu a otevřenost.
Resumé:
Druhý dlouhohrající počin britského introverta je logickým vyústěním trendu, který je možno pozorovat v elektronické hudbě. Plynulost výrazného, ale nepodbízivého alba Overgrown paradoxně narušuje pouze duo skladeb Take a Fall For Me a Digital Lion, na kterých hostují hvězdní hosté RZA a Brian Eno. I přes to je však Overgrown určitým milníkem ve vývoji soulové hudby, který nastiňuje možné obzory žánru, totiž jeho intimnější pojetí. Blake dokazuje, že méně je někdy více.
James Blake – Overgrown
Žánr: Soul, electronica
Album vyšlo 8. dubna u vydavatelství Polydor
