Lidovky.cz

Jakými principy se řídí dobré vládnutí?

  7:45

Co užitečného může sdělit poradce vlád, které přivedly Británii k nejhoršímu státnímu zadlužení od druhé světové války?

foto: Česká pozice

Z těchto premis vychází v knize Good and Bad Power: Ideals and Betrayals of Government (Dobrá a špatná moc. Ideály a zrady vlády) Geoff Mulgan, profesor Londýnské univerzity a vysoké školy ekonomické (LSE) a bývalý poradce Blairův a Brownův:

  • Vlády dokážou konat dobro i páchat zlo. Nejvíc zla páchají, když se jich občané bojí. Nejmíň, když se bojí občanů. Hodně zla tvoří vlády sebeklamem nebo předstíráním, že mohou občanům zmírnit lidské utrpení a posílit lidské štěstí. Nejlepší, v co můžeme doufat, je vláda, která občanům neznemožňuje usilovat o štěstí každý po svém. Protože představy o osobním štěstí se u lidí liší, jedním z úkolů sociologie i politologie by mělo být studovat společné touhy a jim přizpůsobovat vládnutí.
  • Receptem na dobrou vládu je pěstování ducha služby u úředníků státní správy, kteří dokáží svou rozvážností zmírnit ty nejhorší excesy ambiciózních vládců. Receptem na špatnou vládu je úřednická zkorumpovanost nebo podbízivost vládcům. Proto může být autoritativní vláda s poctivými úředníky lepší než vláda demokratická s úředníky zkorumpovanými.
  • Demokracie však má k dispozici tu zbraň, že může ambice mocných udržovat na uzdě hrozbou nezvolení. Jenže jak varovali už filozofové řečtí, demokracie může často upadnout do populismu, oligarchie, kartelismu a vyhledávání nepřátel, skutečných či imaginativních. Proto musí neustále hledat „vlastní zdroje obnovitelné energie“.
Zneužívání moci

Skeptik se může zeptat, co užitečného asi může sdělit poradce vlád, které rozhazovačnou finanční politikou přivedly Británii k nejhoršímu státnímu zadlužení od druhé světové války.

Teprve na konci 19. století Západ zdokonalil informační a organizační infrastruktury, které usnadňují na jedné straně dobré vládnutí, na druhé jeho sledování

Knihu tedy nemůžeme brát jako praktický manuál dobrého vládnutí, nýbrž jako akademicky a teoreticky zajímavou a nápaditou studii moci a jejího zneužívání. Uvádí i bohatství historických příkladů a odkazů, z nichž se toho můžeme hodně přiučit.

Idea, že odpovědností vlády je sloužit lidem, není monopolem demokracie. Najdeme ji už v čínském konfucianismu a taoismu v teorii „mandát nebes“ a indické politické teorii „rádža dharma“ znamenající správný způsob vládnutí a stanovující morální povinnosti vladařů.

Teprve na konci 19. století Západ zdokonalil informační a organizační infrastruktury, které usnadňují na jedné straně dobré vládnutí – výplaty, důchody, zdravotnictví, školství, doprava, bezpečnost –, na druhé jeho sledování – média, systém parlamentní opozice. Zároveň však vytřibují technologii zla, která se důkladně vyřádila v totalitních systémech 20. století. Technologie jsou dvousečná zbraň.

Nezbytnost rovnováhy

Jakými principy se tedy má řídit dobré vládnutí? Průkopníci moderní politické teorie Thomas Hobbes a John Locke navrhovali, aby se vládnutí řídilo přirozeným právem Božím. To jde do určité míry, teoreticky a jako ideál. V praktické politice se však střetávají různé zájmy, mezi nimiž se musí nastolovat nějaká fungující rovnováha.

Ta stojí na několika paradoxních pravdách, které znali už Aristotelés, Konfucius a nejdůkladněji Machiavelli. Mír závisí na válce. Svoboda na řádu. Stabilita na změně. Osvobozování na násilí. Bezpečnost na strachu. Přežití dobra v moci závisí na nepřetržitém střehu a přetváření, neboť podle amerického prezidenta Johna Adamse z raných dob nezávislosti: „Demokracie nikdy netrvá dlouho, brzy chřadne, vyčerpá se a zavraždí se. Dosud nikdy neexistovala žádná demokracie, která nespáchala sebevraždu.“

Praktická politika dobré moci naviguje mezi absolutními morálními principy a posuny společenské reality

Praktická politika dobré moci „naviguje mezi absolutními morálními principy a posuny společenské reality“, píše Mulgan. A cituje k tomu Konfuciovu „rovnováhu správného s výhodným“. Tím se však dobrá vláda stává snadnější kořistí zájmových skupin či elit, ne vždy v zájmu lidu a ideálů. Udržení moci se pak musí řídit Machiavelliho rovnováhou mezi tím, že „elity touží ovládat ostatní, zatímco ostatní touží nebýt ovládáni“.

Násilí, peníze a důvěra

Moc má tři vzájemně související zdroje: násilí, peníze a důvěru. Konsoliduje se armádou dobývající a bránící území, policií dozírající na vnitřní pořádek a zákony trestajícími jeho porušení. Upevňuje se daněmi. A propaguje utvářením důvěry prostřednictvím vzdělání a médii. Ze všech tří zdrojů je nejdůležitější moc nad myšlenkami, které pěstují důvěru ve vládnoucího.

Ten je hlavním zdrojem moci v liberální demokracii, v níž podle Johna Stuarta Milla násilný čin či finanční postih proti komukoli je oprávněný jen na ochranu ostatních.

S důvěrou v dobro moci souvisí i pocit štěstí, který je legitimním cílem každého jednotlivce. Udržovat co nejvíc ovládaných v pocitu štěstí je tudíž nejbezpečnější způsob udržení moci. A to i ze zcela praktických a cynických důvodů, neboť šťastní lidé se nevzpírají moci, kterou vnímají jako dávající štěstí.

Naopak podle Cicera, vládce, který pečuje o spokojenost jen některých částí občanstva, zavádí do společnosti nesvár a vzpouru. Proto, doporučoval Cicero, k udržení občanské harmonie musí převažovat ideál společného dobra, nestranící žádné složce společnosti.

Taostický mudrc Lao-c’ považoval za nejschopnějšího takového vládce, jehož ovládaní věří, že dělají všechno z vlastní vůle. Arabský politolog 10. století al-Fárábí definoval dobrou vládu jako takovou, která je založená na typech vědění, charakteru a ctností vedoucích k opravdovému štěstí.

Základní lidská touha

Politika včetně demokratické se jen těžko může zcela vyhnout tomu, že nad neorganizovanými většinami vítězívají dobře organizované menšiny zneužívající demokratické struktury k totalitním převratům. Vytvářejí si k tomu specifické rituály a mýty společné příslušnosti, kterými se daří většinu zmanipulovat k souhlasu až nadšené kolaboraci.

Touha po moci je základní lidskou touhou a její neuspokojení nebo potlačení vyvolává pocit příkoří a ohrožuje stabilitu společnosti

Touha po moci je základní lidskou touhou a její neuspokojení nebo potlačení vyvolává pocit příkoří a ohrožuje stabilitu společnosti. Uměním dobrého vládnutí je tedy dát občanům co největší možnosti získávat určitý stupeň moci a uznání ve sférách mimopolitických – profesní, ekonomické, kulturní, spolkové nebo sportovní.

Pocit štěstí a uspokojení je pro aktivní a tvůrčí společnost důležitější než pravda, která by mohla štěstí narušit. Bezpečnější struktury nevytváří stát, který chce lidi inspirovat k pomyslnému dobru, nýbrž takový, jenž u všech a priori předpokládá sklony ke zlu. A podle toho vytváří zákony, které zlo znevýhodňují.

Stát jako umělecké dílo

Mulgan má dostatek místa procestovat historii moci evoluční i revoluční, morálních zásad a z nich vycházejících mocenských prostředků a cyklů, etických a etiketních zvyklostí a rituálů a občanské angažovanosti. Zamýšlí se i nad možnostmi, omezeními a riziky celosvětové vlády. A uzavírá představou státu jako „uměleckého díla“, jehož tvůrčím materiálem je rovnováha vztahu vládnoucích a ovládaných.

Vláda je dobrá, když ji okolnosti a struktury nutí dobrou být, čili když je vládnoucím znemožněno páchat zlo. Když se zdroje moci – násilí, peníze a důvěra – soustředí na ochranu, prosperitu a poctivost. Dobrá vláda je společná tvorba vládnoucích a ovládaných. Dělá se s lidmi, nikoli lidem. A ti, kdo se na této spolutvorbě nepodílejí, nemají právo si stěžovat na její nedokonalosti a případné příkoří, které jim tato nedokonalost činí.

Good and Bad Power: Ideals and Betrayals of Government
(Dobrá a špatná moc. Ideály a zrady vlády)
AUTOR: Geoff Mulgan
VYDAL: Allen Lane 2006
ROZSAH: 384 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.